|
|
Co je univerzální služba
Univerzální služba je podle zákona "minimální soubor služeb, zajišťovaných ve veřejném zájmu, které jsou dostupné ve stanovené kvalitě všem uživatelům na celém území státu za dostupnou cenu" (§ 30, odst. 1). Mnohem více o tom, co to je univerzální služba, hovoří druhý odstavec § 29. Pomine-li celý výčet, jde o veřejnou telefonní službu (fixní i mobilní) a služby s ní spojené. Podstata je, že poskytovatel univerzální služby nesmí odmítnout žádného žadatele o připojení jeho koncového zařízení k síti pouze z ekonomických důvodů (příliš nákladné, málo výnosné), ledaže by prokázal technickou nemožnost takového připojení.
Problém univerzální služby spočívá v tom, že na území státu má být nejméně jeden provozovatel, který má tuto povinnost (§ 30). Kromě toho se o tuto povinnost může ucházet u regulačního orgánu kterýkoliv provozovatel veřejné telefonní sítě (pevné i mobilní). Znamená to, že na území může být poskytovatelů univerzální služby několik.
O účinnosti ustanovení o univerzální službě lze úspěšně pochybovat. V podmínkách plného pokrytí území státu dostupnými (konkurujícími) mobilními sítěmi je institut univerzální služby anachronizmem.
Na podnikání v telekomunikacích má však tento "anachronizmus" značný (negativní) vliv. Není snad ani tak důležité, že tyto služby jsou regulovány (a měly by být regulovány jen pro určeného poskytovatele univerzální služby, nicméně tomu tak není, viz dále), ale důležité je, že poskytovatel univerzální služby má nárok na úhradu prokazatelné ztráty (§ 31).
Prokazatelná ztráta
Prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl (§ 31 odst. 2), a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu. Toto ustanovení má hned několik problematických bodů.
Trochu neobratně je zde stanovena zásada, že náklady na univerzální služby jsou náklady, které by nevznikly, kdyby povinnost univerzální služby nebyla. Ale jaké jsou to vlastně náklady, které jsou přímo vyvolány povinností plnit univerzální službu? Jsou to pouze náklady na přístup účastníka k síti, tedy náklady na přípojné vedení, nebo i náklady nutné na rozšíření místní ústředny? A kdy jsou tyto náklady těmi náklady, které by nevznikly, kdyby provozovatel neměl povinnost poskytovat univerzální službu? Jak ovlivňuje tyto náklady regulace ceny? Lze za náklad univerzální služby považovat každého "ztrátového" účastníka a pokud ano, od jaké výše ztráty a po jakou dobu? Patří sem účastníci připojení k síti do data účinnosti zákona? To jsou jen některé otázky, které zákon vyvolává, ale i tak stačí, abychom o smyslu opatření silně pochybovali.
Z čistě ekonomického pohledu by mohla být ztráta z univerzální služby uznána jen tehdy, kdyby připojením nových účastníků poklesla výnosnost celé místní sítě poskytovatele univerzální služby, a to prokazatelně jako důsledek tohoto přírůstku nových účastníků. Rozhodně nelze (opět čistě ekonomicky) vztahovat náklad univerzální služby k provozu té části místní sítě, která existovala před datem liberalizace. To však bude předmětem složité diskuze.
O tom, jak pojetí "univerzální služby" deformuje myšlení celého oboru fixní telefonie, se můžeme přesvědčit srovnáním s kulturou myšlení v oboru mobilní telefonie. Stoprocentní pokrytí území má u mobilní telefonie stejnou "hodnotu" jako "dostupnost na celém území státu" u telefonie fixní. I v tomto případě (mobilní sítě) je výstavba poslední vysílací základnové stanice v území, kde projde párkrát za rok několik turistů, nákladem, který by nevznikl, kdyby nebylo nutné zabezpečit plné pokrytí státu, a má stejnou významovou hodnotu jako připojení myslivny v Horní Dolní na pevnou síť. Rozdíl je v tom, že mobilní operátor neplní žádnou direktivu o "univerzální službě". Zatímco operátor fixní sítě (často pod vlivem monopolistického uvažování) považuje výdaj na univerzální službu za daň společnosti, mobilní operátor tak činí proto, aby byl konkurenceschopný, a považuje to za náklad nutný pro dosažení konkurenceschopnosti.
Úhrada prokazatelné ztráty
Pro nové provozovatele veřejných telekomunikačních sítí, ale též pro stávající provozovatele mobilních veřejných telekomunikačních sítí je daleko důležitější to, že pokud bude poskytovateli univerzální služby přiznán nárok na kompenzaci ztráty, bude mu uhrazena z účtu, do něhož budou muset přispívat všichni držitelé telekomunikačních licencí (§ 32). Z této povinnosti nelze uniknout ani tím, že držitel licence sám požádá regulační orgán o to, aby byl též prohlášen poskytovatelem univerzální služby (§ 30). I v tomto případě má povinnost na účet přispívat, a to ve výši, která přesáhne jeho právo z účtu čerpat.
Důsledkem všech těchto ustanovení bude úporná snaha provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí být prohlášeni za poskytovatele univerzální služby, prokázat ztrátu z poskytování univerzální služby a minimalizovat tak svou povinnost příspěvku na účet. Otázka zní, co dobrého tento systém přinese?
Cena univerzální služby
Ceny za služby, které jsou stanoveny do souboru služeb univerzálních, stanovuje regulační orgán cenovým předpisem tak, aby tyto ceny vycházely z oprávněných průměrných nákladů (§ 77, odst. 2). Ceny univerzální služby jsou jedinými regulovanými cenami v telekomunikacích, ačkoliv existuje právo regulačního úřadu zasáhnout i do výše jiných cen (propojení), ovšem v tomto případě pouze na žádost jedné ze smluvních stran.
Ze zákona není patrné, zda regulovaná cena za univerzální služby je platná pouze pro poskytovatele univerzální služby, nebo je platná pro kteréhokoliv poskytovatele tohoto typu služby. Je třeba si uvědomit, že jednu a tutéž službu (např. pronájem přístupové linky) může poskytovat poskytovatel univerzální služby stejně jako jiný provozovatel místní sítě. Pro rozvoj konkurence by bylo žádoucí, kdyby regulovaná cena (když již) byla závazná jen pro poskytovatele univerzální služby. I zde by však mělo být stanoveno, že poskytovatel univerzální služby je povinen poskytovat služby za cenu regulovanou, nedohodne-li se s účastníkem jinak. Smyslem této volnosti je to, aby i v pevných sítích bylo možné vytvářet zákazníkům na míru " šité" balíky služeb s různými cenami za jednotlivé služby (tak jak to známe u mobilních operátorů). Zákon obdobný postup ani nevylučuje, ani nepředpokládá, a proto bude v mnohém záležet na síle a vůli podnikatelů prosadit tento princip.
|
Autor, Ing. Ladislav Chrudina, CSc. je nezávislý konzultant pro strategii a ekonomiku v telekomunikacích a předseda Legislativní a metodické sekce APVTS.
