Člověk není schopen se plně soustředit na provádění dvou na sobě nezávislých úkonů. To, co všichni zdravým rozumem dávno víme (naše babičky říkávaly, že "mu to jde, jako když sere a maluje"), nyní dostává solidní vědecký podklad. Ten může postavit na hlavu zákony, které zakazují řidičům za jízdy telefonovat bez použití sady hands-free.
Výsledky minulý týden zveřejněné studie neuropsychologa Marcela Justa z amerického Pittsburghu naznačují, že lidský mozek není schopen stoprocentně zvládat více úkolů, které vyžadují byť i nevelkou dávku soustředění. Kapacita lidského mozku je omezená, tvrdí Justova studie, která jako první využila snímky mozkové činnosti získané magnetickou rezonancí (MR) ke srovnání, co se děje v naší hlavě, když vykonáváme dva úkoly najednou.
Když se lidé například snaží řídit vůz v hustém provozu a přitom mluvit, mozková činnost se nezdvojnásobí a množství mozkové činnosti věnované každému z úkolů se snižuje. Výsledkem je, že lidé vykonávající dva úkoly současně nedělají ani jeden z nich tak dobře, jako kdyby se věnovali jen jednomu.
Doktor Just využil možnosti, která se neuropsychologům nabídla teprve nedávno - totiž zmapovat pomocí magnetické rezonance jednotlivé oblasti mozku zapojené do poznávacích úkolů, jako je zpracovávání informací, chápání odstavců, formulování postupu, plánování více kroků dopředu či posouzení stupně nejistoty. Když lidé vykonávají tyto duševní úkony, dokáží přístroje snímající mozkovou činnost zjistit, které části jejich mozku jsou právě nejaktivnější. Vzhledem k tomu, že aktivní mozkové buňky se víc okysličují, je možné je vidět jako "žhavá" místa na pozadí méně aktivních mozkových buněk.
Jako zrnko rýže
Aktivní oblasti se měří ve voxelech, částečkách mozkové tkáně velikosti přibližně zrnka rýže. Když některá část mozku zvlášť usilovně pracuje, stoupá množství "rozzářených" voxelů. Předchozí výzkum přitom prokázal, že jednotlivé části mozku dokáží dělat dva úkoly zároveň - například sledovat dva objekty. V tom případě je odpovídající část mozku aktivována víc, než když se člověk dívá jen na jednu věc, uvádí doktor Just.
Jeho studie si proto dala za cíl zjistit, zda mozek zareaguje stejným způsobem i v případě, že bude člověk dělat současně dva zcela odlišné úkoly vyžadující aktivaci rozdílných částí mozku. Ke zjištění odpovědi zvolil dva úkoly - jedenáct dobrovolníků nejprve poslouchalo tvrzení typu "pyramidy sloužily jako hrobky a patří mezi sedm divů světa" a mělo posoudit, zda jsou pravdivá. Poté jim byly ukázány dva trojrozměrné obrazce, které si měli v duchu představit otočené, aby mohli zjistit, zda jsou totožné. Nakonec měli dobrovolníci, jejichž mozek byl celou dobu snímán za pomoci magnetické rezonance, splnit oba úkoly současně se stejným stupněm pozornosti.
Mozek zvládá jen jeden úkol stoprocentně
Vědci potvrdili, že oba tyto úkoly aktivovaly rozdílné části mozku a při obou shodně naměřili 37 voxelů. Když však dobrovolníci vykonávali oba zadané úkoly současně, neaktivoval se součet, tedy 74 voxelů, nýbrž jen 42 voxelů mozkové aktivity. Pri bližším zkoumání vědci zjistili, že činnost mozku vyvolaná představou rotujícího objektu se snížila o 29 procent, když přitom dotyčný poslouchal a snažil se pochopit jednotlivá tvrzení, a mozková činnost vyvolaná posloucháním klesla o 53 procent, pokud přitom dobrovolníkovou hlavou běžel i trojrozměrný obrazec. Jadrné rčení našich babiček z úvodu článku (pro později narozené - znamená, že kritizovaná osoba jedná velmi pomalu) je přitom pravdivější, než bychom čekali; ačkoli celková přesnost, s níž zkoumané osoby úkoly prováděly, při současném provádění obou úkolů nijak nepoklesla, trvalo jim o něco déle splnit každý úkol.
Kdyby byly zadané úkoly složitější, klesla by výkonnost ještě víc. Zdá se tedy, že mozek má své limity a může dělat jen určité množství úkolů najednou, soudí Just. "Nemůžete mozkem jen tak prohánět nové věci a čekat, že se s tím nějak vyrovná. Pokud je průběžně procvičován, může být výkonnější při řešení několika úkolů současně, ale výkonnost není nikdy tak dobrá, jako když se člověk věnuje jen jednomu z nich."
Hands-free nic neřeší
Každý z nás má zkušenosti s tím, když dělá dvě a více věcí najednou, například s řízením automobilu a současným mluvením se spolujezdcem (odkaz na babiččino tvrzení opět platí). Řízení i mluvení se v takovém případě může zautomatizovat a nevyžaduje príliš velkou mozkovou aktivitu. Ale jakmile se situace zkomplikuje - vypukne hádka nebo zače pršet - přeruší pravděpodobně okamžitě zkušený řidič rozhovor a věnuje se jen řízení. Rozdíl mezi rozhovorem se spolujezdcem a telefonováním je ale v tom, že zatímco spolujezdec vidí změněné podmínky na silnici a pravděpodobne sám zmlkne, osoba na telefonu nic netuší a bude mluvit dál.
A tady přichází na řadu problém použití hlasitého odposlechu. Zákonodárci mnoha států, Českou republiku nevyjímaje, se domnívali, že nebezpečí odstranili tím, že řidičům zakázali držet v ruce telefon. Zdá se však, že nainstalování hands-free sad do automobilu nijak neřeší problém mozku, který se nedokáže stejně intenzivně věnovat více rozdílným úkolům zároveň. A vzhledem k tomu, že není možné přikázat v automobilech naprosté ticho, měli by se lidé alespoň dozvědět, že jejich mozek má své hranice, píše - logicky správně - ve svém komentáři na dané téma americký list The New York Times.
