Jednou se mu stalo, že večer zaparkoval auto před svým domem, spokojeně odešel nahoru a po hodině zjistil, že v šuplíku palubní desky zapomněl peněženku. Jenže po příchodu k autu zjistil, že nebyl první, kdo si toho všiml. Dveře byly "otevřené", peněženka byla pryč a spolu s ní i doklady. Nastalo vyřizování nových dokladů, kterým vás nebudu zatěžovat. Důležité je, že si ten člověk za pár dnů uvědomil, že mezi ztracenými věcmi měl Oskartu. Inu napadlo jej zkusit zavolat na své, nyní už něčí číslo. A protože zrovna seděl ve své oblíbené hospůdce, tak i když nemá telefonování v restauraci v oblibě, zvědavost mu nedala, vyťukal číslo a čekal.
Telefon kupodivu vyzváněl a tak náš hrdina čekal, jestli to někdo na druhém konci jeho sluchátka vezme a připravoval si smršť nevybíravých slov a názvů, kterými ho zahrne. Nic... Nenechal se odradit a rozhodl se, že to zkusí za chvilku znova. Po asi páté zkoušce spojení si všiml, když při čekání na spojení bloumal očima v lokále, že pokaždé, když se v jeho sluchátku ozve oznamovací tón, u nedalekého stolu zazvoní mobil. Pomalu ale jistě v něm začalo hlodat jisté podezření. Nenápadně, jako špión se naklonil a prohlédl si pořádně osazenstvo inkriminovaného stolu. Seděli tam dva lidé. Jeden byl drobnější, pravděpodobně čech a druhý odhadem stokilový rom ověšený zlatými řetězy a potetovaný snad po celém těle. Ten druhý zrovna držel v ruce mobil, díval se na displej a polohlasem sděloval tomu druhému "Jéstli nájdu toho debíla, co mě furt otravúje, tak ho zabíju!!!!!!"
Náš zapomětlivý člověk okamžitě schoval mobil do kapsy a nenuceným pomalým krokem se odebral zaplatit. V téhle restauraci už se v životě neukázal, číslo na svou starou Oskartu vymazal a zapomenul. Jestli ho ten oskaret-zloděj nenašel, tak na zloděje tiše doma nadává dodnes. A kupodivu dlouho, dlouho nic nikde nezapomněl.
Libor Krayzel
