Mám, respektive měl jsem problém. A tím bylo naprosto tvrdošíjné odmítání existence mobilních telefonů ze strany mé manželky. Jediné, k čemu se ve spojitosti s „mým“ mobilem byla ochotna uvolit, bylo, že když zazvonil, poměrně odtažitě ho uchopila a jala se mě vyhledat.
Jednou navečer cestou autem z Brna, když jsem telefon odložil po drobných protestech do jejích rukou na sedadlo spolujezdce, se stalo, že zazvonil. To její dilema, že já řídím a přitom je potřeba zvednout telefon,
se dalo řešit jediným způsobem - zvednout ho. Stalo se, a já ve své naivitě doufal, že tímto okamžikem byla definitivně prolomena bariéra mezi člověkem a strojem.
Ó, jak jsem se mýlil. A následující události v jediném okamžiku odnesly mé naděje. Po návratu domů manželka bryskně vyskočila z auta, otevřela garážová vrata, já zaparkoval a oba jsme si vydechli, že jsme konečně doma. Navyklým pohybem sahám po mobilu, a nic. Aha, už vím, kde je. Ale manželka ne. Kde by mohl být?
Samozřejmě při vystupování z auta jí vypadl z klína. A samozřejmě přímo pod kolo auta, se kterým jsem
zajížděl do garáže. Co následovalo nemusím jistě mnoha mužům popisovat: „Já jsem Ti říkala, že mi ho nemáš dávat. A vůbec, takový krám už nevezmu do ruky...“
Od té doby panuje mezi ženou a novým mobilem příměří v duchu: „Já po něm nic nechci, tak ať mě taky nechá na pokoji.“ A já tím pádem mám o problém méně. Nemusím se je snažit oba spřátelit. Vím, že to nemá cenu.
