Nejsem zastáncem teorie, že každá blondýnka musí být nutně adeptka na první místo v soutěži Miss dutá hlava, ale přesto se občas přesvědčím, že i tento humor stojí na pevných základech... Není tomu tak dávno, co jsem na přátelské posezení se dvěma kamarády přibrala i svou kolegyni. Nutno přiznat, že její blonďatá kštice je přírodní a pravá - leč až do onoho večera se zdála býti neškodná. Sotva jsme se usadili a prohodili pár slov a panáků, odebrala se kolegyně na pátrací akci po oné místnosti. Velmi, velmi hbitě jsme využili jejího tragického smyslu pro orientaci a přesunuli jsme se k jinému stolu - samozřejmě jakoby nic... Nutno podotknouti, že ono hostinské zařízení bylo i pro střízlivého člověka v nejvyšší pohotovosti značně nepřehledné - natož pro dívčinu již lehce podroušenou a nic zlého neočekávající.
Tiše jsme se dusili smíchem a pozorovali ji z vyšších pater, jak dole nerozhodně obchází prázdný stůl, který ještě před chvílí okupovala naše partička. Legrace však byla předčasně ukončena obsluhujícím personálem, který se zjevně nemínil smířit s myšlenkou na stálého hospodského bludného Holanďana v dámském podání. Kolegyně náš vtip v podstatě ocenila, ale sotva se naskytla příležitost, rozhodla se pro odplatu. A tak první z nás, který měl tu smůlu, že opustil své teplé místečko, zaplakal nad výdělkem...tedy lépe řečeno nad svým telefonem, který neprozřetelně ponechal svému osudu na stole, v blahé víře v dobré kamarády.
Již po návratu ke stolu shlédl velmi podezíravě naše tváře a správně usoudiv, že není něco v pořádku, jal se shledávat jakouže kapitální békovinu jsme mu provedli. Nic - vše na svém místě. Marná byla naše snaha přesvědčit ho, že jsme čistí jako lilie... i když, pravda, někteří čistější. Po pár minutách se nám ho zželelo a nenápadně jsme se ho rozhodli navést na pravou cestu poznání. Snad za to mohla naše vskutku nevinná debata o puzzle či významné pohledy k jeho mobilu, bůh suď, co to bylo, ale pochopil. Otočil na první pohled normální přístroj a strnul - mobil byl prvotřídně vykuchán...
V okamžiku, kdy druhý kolega navrhl přípitek, nutno přiznat s VELMI poťouchlým úsměvem, ztuhnul.... a pak zaječel... na dně svého půllitříku totiž spatřil první kus skládačky - anténu. S mohutným sakrováním počal shledávat ostatní náležitosti. Baterii objevil poměrně snadno, stačilo poodhrnout některé věci na stole, taktéž kryt na klávesnici byl jednoduchým úlovkem. S napětím jsme sledovali jeho snahu zprovoznit kouzelnou krabičku. Asi by se mu to nebylo podařilo, kdybychom opět nenavrhli přípitek. Nechápavě se na nás zadíval a pak, veden neklamnou intuicí, se hloubavě zadíval na svou SIM kartu máčející se už půl hodinky v prvotřídní tequille... Teprve poté, co jsme byli propuštěni do domácího ošetřování, jsme mu mohli prozradit poslední sladké tajemství - když se totiž na jeho sluchátko kolegyně vrhla a rozložila ho v minutě na nejmenší možné částečky se zručností, kterou by mohl závidět leckterý hodinářský mistr, zamířila její ruka neomylně k půllitru s pivem s poněkud jinou částí, než kterou tam později nalezl. Původně tam totiž měla skončit baterie... s naprosto vážně míněnou otázkou: "A tomu se vážně mohlo něco stát? Kecáš!!!"
