To byl jednou pátek třináctého a já jsem se zrovna rozhodla navštívit se svou divokou fenkou Iris babičku s dědou. Strávila jsem u nich celé odpoledne a bylo nám moc dobře. Když ale začal večer a šero vystrkovat drápy, došlo mi, že je načase vydat se domů. Sbalila jsem si tedy svých šest švestek, jak se říkává, a chtěla odejít.
Vždycky musím povinně prozvánět rodiče, že už se vydávám na cestu. A tentokrát jsem na to výjimečně nezapomněla. Začala jsem tedy šmátrat do baťohu, kdeže to toho mobila mám. A ejhle! On tam nebyl. Aha! Vždyť jsem ho vlastně nechala na schodech! Přiřítila jsem se tedy na chodbu, kde jsem očekávala přítomnost té mluvící krabičky. Jenže ona ta zatrolená věc nikde! Kam jsem ho jen mohla dát? No, co se dá dělat, budu ho muset jít hledat.
Hledala jsem v domě, ve sklepě i na půdě, ale ten neřád byl k nenalezení. Chytala jsem se za hlavu a marně se snažila si vzpomenout, kam jsem ho jen mohla položit.
Za chvíli už hledali i děda s babičkou a i ten pes se tvářil, jako by chtěl pomoci. Ale nikdo nebyl úspěšný. Všichni jsme se tedy vydali na zahradu. Rozhrnovali jsme trávu i kytky a div, že jsme nenadzvedávali květináče a nekoukali se pod ně, ale kde nic tu nic. „To je zlé! Co teď budu já nebohá dělat? Domů přijedu až za tmy a ke všemu bez mobila!“ bědovala jsem. „Neboj, však ona se ta potvora zvonící někde najde…,“ utěšoval mě dědeček. „Zvonící?! Dědo! Ty jsi génius!“ osvítilo mě náhle, „Já začnu od vás volat na svůj mobil z telefonu a vy mezitím budete chodit po domě s nastraženýma ušima a poslouchat, jestli někde neuslyšíte ´kukuřičky Bonduel´!“
Jenže nikde ani píp. „To už přechází všechno,“ rozčilovala jsem se, „přece se jen tak nevypařil.“ „Víš co? Zavolej na toho mobila ještě jednou. Nesmíme to nechat jen tak. Učiníme poslední pokus,“ pravila babička. A tak jsem volala. Děda to už vzdal a šel si po své práci na zahradě. Když tu náhle……… slyší slaboulinké ´tudududududututu tútududututu´. „Kukuřičky!!!“ zvolá radostně a vydá se za zvukem, který vedl zcela jistě od urostlého ořechu v rohu zahrady. Podíval se k němu, celý ho obešel, ale mobilka neviděl. “To sem z toho teda jelen,“ drbe se na hlavě. A v tu si povšimne, že u kmene mohutného stromu je jakási krtina, odkud jsme také mobila nakonec společnými silami vyhrabali.
A co se vlastně stalo? Pejsánek zřejmě slyšel jako jediný zvonit mobila, jehož veselý pípot mu učaroval, a tak si ho odnesl. A co jiného s ním mohl udělat než si ho schovat na horší časy a zahrabat 20 centimetrů pod zem. Ale musím uznat, že má vkus na poetická místa.
Radostí jsem div nezlíbala tu hroudu země, v níž se pohřešovaný ukrýval. A doma pak táta odstraňoval z klávesnice hlínu. Dlouho jsem se ale se zachráněncem netěšila. O měsíc později dostala Iris falešnou březost. Pejskaři vědí, že ta přichází u mnohých fen po hárání. Naše zvířena při tom likviduje v době naší nepřítomnosti a v noci naprosto všechno, co jí přijde „pod hubu“. A tak jsem jednoho rána nalezla v obýváku hromadu rozkousaných věcí a mezi nimi, jak jinak, než svýho mobila.
