Takzvaní šedí operátoři jsou českým telekomunikačním společnostem trnem v oku. Tyto firmy uzavřou s operátorem rámcovou firemní smlouvu, tudíž mají mnohem výhodnější ceny než běžní koncoví zákazníci. Na tom by nebylo nic podezřelého, kdyby pak získané firemní SIM karty neprodávaly zákazníkům, kteří nejsou zaměstnanci a se společností nemají takřka nic společného.
Podobně například postupovala firma Prisof z Uherského Hradiště, jejíž jednatel Michal Hanák se redakci Mobil.cz ozval sám se stížnosti vůči Vodafonu. Mobilní operátor totiž získal podezření, že uherskohradištská společnost přeprodává jeho služby a začal s jednotlivými uživateli inkriminovaných SIM karet jednat o přestupu na dražší tarif dle běžného sazebníku, snažil se vymanit je ze struktur Prisofu, případně hrozil odpojením služeb.
To se však znelíbilo jednateli Prisoftu a na Vodafone podal písemnou stížnost u Českého telekomunikačního úřadu, která se setkala s pochopením. "S operátorem Vodafone jsme zahájili správní řízení a vydali předběžné opatření," řekl Mobil.cz František Malina, tiskový mluvčí ČTÚ. Vodafone podle tohoto opatření nesmí zákazníky Prisofu pro tuto chvíli odpojit.
"Se společností Prisof jsme se rozhodli ukončit spolupráci, protože podstatně porušila podmínky smlouvy. Předběžné opatření ČTÚ respektujeme, čísla nyní ponecháváme aktivní, nicméně důležité bude konečné rozhodnutí. Práva spotřebitelů jsou pro nás prioritou, proto jsme v každém případě připraveni držitelům čísel Prisofu nadále poskytovat služby," sdělil mluvčí Vodafonu Miroslav Čepický.
Podobných příběhů je víc
Kauza uherskohradištské firmy Prisof a Vodafonu je dobrým příkladem nestandardně fungujícího tuzemského telekomunikačního trhu . A není to příběh výjimečný, podobných již bylo více a další budou pravděpodobně následovat.
Situace je jednoduchá. Žádný z tuzemských operátorů nenabízí své služby přeprodejcům, zjednodušeně řečeno, v České republice nefunguje oficiálně žádný virtuální operátor. Přesto na trhu působí hodně firem, které "neveřejně" telekomunikační služby všech tří tuzemských operátorů přeprodávají.
Tento stav není žádnou novinkou, přeprodejci fungují už mnoho let. Jsou to firmy, které mají s konkrétním operátorem uzavřenou rámcovou smlouvu na telekomunikační služby, prostě klasičtí firemní zákazníci. A je jasné a i logické, že firemní zákazník má mnohem lepší ceny než běžný občan. Rozdíly mohou být velmi výrazné, ceny jsou násobně levnější.
V mnoha případech se tak firmy rozhodly se svými tarify podělit se širším okolím, než jsou jen zaměstnanci či spolumajitelé firmy. Vcelku bez problémů operátoři připouští rozšíření na rodinné příslušníky zaměstnanců firmy. Jenže mnozí šedí virtuální operátoři, jak tyto přeprodejce můžeme nazvat, služby přeprodávají dále.
Ty firmy, které s tím začaly dávno, mají většinou již početnou klientelu a operátoři je proto více či méně ochotně trpí. Někteří šedí virtuálové tak mají i desítky tisíc aktivních SIM. I zde občas došlo k roztržkám, jako například u českobudějovické firmy TMT Czech a operátora O2. S odstupem kauza skončila tak, že O2 firmu odkupuje, jak jsme vás nedávno informovali. Navíc je zde jeden rozdíl, firma TMT Czech s O2 aktivně spolupracovala a až na roztržku zajišťovala pro O2 specifické služby u firemních zákazníků.
Ona roztržka ale specifikuje problém, do kterého spadá i kauza Prisofu a Vodafonu. Firmy s rámcovou smlouvou začaly služby přeprodávat takzvaně ven. Konkétně Prisof je nabízí svým zákazníkům, které jinak školí v rámci e-learningu, jak uvádí sám jednatel Prisofu Michal Hanák. A to již, podle slov operátora, překračuje rámcovou smlouvu s ním uzavřenou.
Zákazník tichým společníkem přeprodejce
Přeprodejci to řeší tak, že nějakým způsobem "implementují" nové majitele SIM do své struktury. Někdo to zkouší přes prodejní kluby či je vede jako spolupracující prodejce v rámci multilevel marketingu. Jiní, což je pravděpodobně případ i Prisofu, z nich dělají tiché společníky firmy. A to se operátorům přestává líbit.
Celý systém pak má vliv na telekomunikační trh u nás. Je dobře známo, že koncové (veřejné) ceny mobilních telekomunikačních služeb jsou u nás ve srovnání s okolními zeměmi vysoké. Jenže ty firemní jsou naopak nízké, často pod cenami, které tak závidíme zákazníkům v jiných evropských zemích. Jsou to spojené nádoby, kdy jeden musí dotovat druhého, v tomto případě domácí tarify sanují částečně ty firemní.
Není potřeba se pozastavovat, že firemní tarify jsou výhodnější než tarify pro koncové spotřebitele. Tak je tomu skoro u všeho. Akorát v telekomunikacích jsou ty rozdíly nápadně velké. Je logické, že leckterého z firemních zákazníků napadlo na tomto rozdílu vydělat. A je logické, že operátorům se to přestává líbit.
Kdyby nebyly cenové rozdíly tak velké, tak se šedým přeprodejcům nevyplatí služby nabízet takřka komukoliv. Přeprodejce totiž u operátora ručí za dluhy a jak je známo, doma si pořádek lze uhlídat mnohem snadněji než u cizího.
Otázkou je, jestli se podaří v příštích letech český telekomunikační trh narovnat s pomocí větší konkurence (virtuálové, čtvrtý operátor) a jestli tomu napomůže větší aktivita Českého telekomunikačního úřadu. A nebo jestli se trh dokáže i za současné situace narovnat sám.
