Jeden z nejžádanějších českých ringtonerů, který se už naučil „trefit“ v podstatě cokoliv, se jmenuje Bedřich Ambrož. Je mu dvacet čtyři let a je vystudovaný elektroinženýr.
Takže spíš technik než muzikant, i když na druhou stranu hraje už patnáct let amatérsky na piáno. Rozhodně ale nečekejte, že by měl třeba vlastní kapelu. Energický chlapík v obleku vypadá na první pohled trochu jako obchodní cestující, čímž vlastně také je - kromě ringtonerství buduje síť „podomního“ řetězce Amway. Jeho další obživou je ale právě vyzváněcí „krmivo“ pro vaše telefony – za jedno vyzvánění se platí různě v rozmezí od několika set po jeden tisíc korun.
Jak se stát ringtonerem?
„U mě to bylo jednoduchý. Můj příbuzný pracoval ve firmě, která se vyzváněním zabývá. Věděl, že hraju na piáno a umím noty, tak se mě zeptal, jestli bych uměl skladbu přepsat do tehdy ještě jednohlasýho zvonění. Tak jsem to zkusil.“ A už to úspěšně dělá čtyři roky, nedávno si dokonce pořídil na tenhle obor živnosťák. Zvládnul i přechod na polyfonní vyzvánění, které je mnohem složitější - musíte přemýšlet ve více linkách najednou a k tomu už potřebujete mít aspoň základní smysl pro „aranže“.
Dnes Bedřich Ambrož patří ke špičkám oboru, i když konkurence při dnešním rozmachu mobilní zábavy není vůbec malá. Je hlavním přepisovatelem melodií pro firmu ATS, která patří k největším na trhu, takže Bedřich přepisuje melodie třeba pro hitparádu T-Music nebo pro stránky www.logofun.cz. Jak vůbec celý ten proces funguje? „Do výběru skladeb a obstarávání práv já vůbec nezasahuju, mně je prostě poslaná empétrojka nebo název písničky, kterou si pak najdu, odposlouchám, přepíšu a pošlu zpátky jako zvonění. Když ta skladba nikde není, jdu do Bontonlandu, kde to odposlouchám a zapíšu na papírek. Já nepoužívám klávesy, v čemž jsem asi výjimka. Píšu to rovnou v notách do počítače do systému MIDI. Takže je to podobnej proces jako u skladatelů v minulosti, když vzali pero a sekali to rovnou v těch notičkách.“
Hlavní je rychlost
Jedním z hlavních předpokladů úspěšnosti v tomto oboru je rychlost. Vždyť jen pro zmíněnou televizní hitparádu je potřeba dělat pět nových zvonění týdně. „Čím dřív je to hotový, tím líp. Já musím bejt operativní, abych byl k dispozici. Takže když jsem třeba někde v restauraci, otevřu notebook, vezmu sluchátka a jedu.
Vzpomínám si, jak jednou v pátek v šest večer potřeboval dodavatel egyptskou hymnu, tak jsem sednul k notebooku a napsal egyptskou hymnu. Nebo člověk přijde po nějaký akci domů, najde v mailu melodii a ve tři ráno píše Jede, jede mašinka.“ Bedřich s tím ale nemá problém - zvykl si být v permanentní pohotovosti. „Člověk si stejně potřebuje vycvičit ucho a to jde jen praxí.
Čím dýl to člověk dělá, tím je pak rychlejší. Záleží taky na tom, jak moc kvalitní to má bejt, jak moc to člověk chce vyšperkovat. Samozřejmě, pokud se to udělá jen tak, aby to bylo nějak poslouchatelný, dá se to udělat i během dvaceti minut. Ale pokud to má být kvalitní, trvá to třeba i dvě hodiny.“
Rychlost hodně ovlivňuje i to, která konkrétní skladba se musí předělat. Diskotékové hopsandy o pár tónech jsou samozřejmě lehčí než skladby vycházející třeba z jazzu. Které melodie byly pro Bedřicha nejtěžší? „Třicet případů majora Zemana, to mě málem švihlo, a Jen počkej zajíci....To mi fakt trvalo řádově i několik dní. Mně osobně se strašně špatně píše jazz, věci, který mi moc neladí a je to tam takový rytmicky náročný.“
Ehm, umění?
Bedřich, který je jako posluchač především milovníkem klasické hudby, si rozhodně nepřipadá jako cizopasník na hitech nebo jako pouhý anonymní opisovač. I když to zní zvláštně, je přesvědčen, že do vytváření zvonění dává něco sám za sebe. „Nejde o to, aby to bylo úplně věrně, ale aby se to líbilo a aby se to prodalo.“ Chtěl by si Bedřich popovídat s autory originálních skladeb, co říkají na jeho úpravy?
„Samozřejmě, i když si myslím, že hodně z nich se to líbit nebude. Proč? Protože tam dávám to svoje. Člověk má rád jeden styl a ať chce nebo ne, tak to na ten styl dělá.“ Dalo by se tedy říci, že telefonní melodie jsou poněkud svérázný, ale přesto ještě hudební žánr? Něco jako novodobá zkratkovitá coververze? „Skoro bych řekl, že jo. Před dvěma rokama bych to tak ještě neřekl, ale teď už možná jo. Myslím, že to je muzika - já to píšu tak, aby to byla muzika.“
Ehm, sláva?
„Já jsem člověk v pozadí, o mně se neví,“ říká o sobě Bedřich Ambrož, který ale pod vlivem práce na zvonění začal skládat i vlastní věci. Ptám se ho, jestli někdy nezávidí interpretům, jejichž práci přepisuje, jejich slávu a uznání. „To je pravda, jistá závist tam může být.
Ale já se to snažím dělat tak, aby ta melodie sice byla přepsaná věrně, ale aby to bylo zároveň moje. Aby bylo jasný, že jsem to dělal já.“ Jenže i když Bedřichova zvonění patří mezi nejprodávanější, jejich autora zatím nikdo nezná. On sám přitom na ulici nebo v MHD poznává své zvonění často. „Když už zazvoní někomu písnička a ne klasický zvonění, často je to moje - tak sedmdesát až osmdesát procent. Člověk má chuť říct, že to dělal, jenže... já na to chlubení moc nejsem.“
Radek Bureš
autor je redaktorem hudebního časopisu Filter
 Autor mnoha vyzvánění na mobily - Bedřich Ambrož. |
