V miliardové Indii funguje kolem šestnácti operátorů. Nejčastěji narazíte na prodejce Vodafonu a Airtelu. Nečekejte však značkové prodejny jako v Evropě. Žádné pořadníkové lístky, žádné vyleštěné stoly ve vzdušných prostorech, žádní chytrolíni, kteří všechno vědí a všechno znají. Mobil je tu prostě zboží jako každé jiné, a tak se prodává v krámcích vedle barevného oblečení, koření nebo bižuterie.
Pro turisty je nejjednodušší pořízení předplacené karty. Na její jedinou výhodu - anonymitu - ale musí zapomenout. Teroristické útoky a pozůstatky britské byrokratické mánie udělaly v Indii své. Kromě kopie pasu je tak k žádosti nutná i fotografie. Tu ale slušnější prodejci cvaknou mobilem během vyplňování formulářů.
Jste cizinec? Pak to bude stát víc
V Indii platí obecně pro turisty úplně jiné ceny. Často se tak stává, že dealer operátora nabízí kartu s kreditem přibližně 200 rupií (70 korun) za 450 rupií s tím, že 250 rupií navíc je manipulační poplatek za zřízení nové karty. Není to pravda. Prázdná SIM karta by měla být zadarmo nebo maximálně za 50 rupií (17 korun). Je tak třeba zkusit dva nebo tři obchodníky a jeden z nich bude určitě v rámci možností férový.
Aktivaci karty, nabití kreditu a nastavení služeb udělá prodejce v telefonu rovnou na místě. Ceny kreditu obchodník během neustálého povídání sepíše na papírek velikosti A7, a to včetně všech dalších kódů pro zjištění zůstatků na kreditním nebo internetovém účtě. Číslo si může každý vybrat z kopce karet, které se před ním vysypou na stůl. Celá procedura zabere přibližně dvacet minut se vším všudy, tedy i s kopírováním pasu naproti v copycentru.
Minuta volání za třicet haléřů
Karta s kreditem kolem 300 rupií se tak dá pořídit přibližně za rupií 350 (120 korun). Ceny volání jsou pak však v podstatě nicotné. S předplacenou kartou se totiž po Indii volá s minutovou sazbou kolem třiceti haléřů českých, účtováno samozřejmě po vteřinách. Textovka vyjde taky tak.
Indie není jen jeden stát, ale mezi jednotlivými částmi funguje roaming, který nemá na cenu volání výrazný vliv. Minuta volání na české číslo s Airtelem může vyjít na deset korun, ale i levněji. Záleží, na kterého operátora se volá. Dostat se dá i na šest korun. Textovka stojí pět rupií, tedy korunu padesát. Z pohledu středoevropského telefonisty je ale potřeba upozornit na fakt, že v Indii se za skvělý plat pro normální lidi považuje necelých sedm tisíc korun.
Máme moderní telefony, chceme 3G
Samostatná kategorie je internetové připojení. Operátoři nabízejí dvě služby – 2G a 3G. Jsme lidé s moderními telefony, a tak bereme internet třetí generace. Ačkoliv obchodníci tvrdí, že je pokrytí po celé Indii, nemají tak úplně pravdu (na to jsme ale z domova koneckonců zvyklí).
Pokryta jsou všechna velká města. Za jejich hranicemi často vypadává signál jako takový a anténa smartphonu je ráda, že chvílemi uloví aspoň EDGE. Co taková marná snaha udělá s baterií, není asi třeba vysvětlovat. Každopádně i v rámci jednogigabajtového 3G tarifu za 250 rupií (85 korun) je kolem třiceti megabajtů pro druhogenerační připojení s minimální rychlostí.
Indické telefonní číslo přináší kromě levného volání a připojení k internetu i řadu dalších výhod. Běžně s ním totiž pracují servery pro bookování vlaků, kde už průvodčí berou i SMS verzi jízdenky. Výrazně se tak zlevní i případná komunikace s řidičem při vícedenních výletech s turistickou kanceláří. O možnosti jednodušší komunikace v rámci cestovatelské party ani nemluvě.
