Čeští telekomunikační operátoři mají šanci na výrazné snížení cen za propojení telekomunikačních sítí. Asociace provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí totiž zpracovala český model metody výpočtu těchto cen – LRIC. Zatím v každém státě, který pro výpočet propojovacích poplatků použil metodu LRIC, byly výsledkem nižší ceny než při použití starší metody FAC (ta se používá v České republice nyní). Propojovací poplatky musí platit každý telekomunikační operátor za hovory, které se uskuteční z jeho sítě do sítě jiného operátora. Platí se druhému operátorovi – za použití jeho sítě a ukončení hovoru v ní.
Na propojovacích poplatcích nejvíce vydělává ten operátor, v jehož síti končí nejvíce hovorů (= jeho zákazníkům se nejvíce volá). Současně nejvíce zatěžující jsou propojovací poplatky pro nové operátory, kteří ještě nemají příliš mnoho vlastních zákazníků, kterým by bylo možné volat. Spíše naopak – nové zákazníky lákají tím, že jim umožní levně volat, převážně do jiných sítí. Proto je v zájmu rozvoje telekomunikačního trhu, aby byla výše propojovacích poplatků regulovaná a stlačená na co nejnižší výši. Kdyby totiž vznikaly propojovací poplatky čistě na tržním základu, mohl by dominantní operátor na trhu (nejčastěji bývalý státní monopol) požadovat tak velké částky za minutu propojeného hovoru, že by zlikvidoval konkurenci.
Pokud by totiž pro zákazníky dominantního operátora A platila cena za minutu odchozího hovoru dvě koruny a současně by tento operátor chtěl za propojení hovoru od operátora B koruny tři, nemohl by operátor B operátoru A vůbec konkurovat. Všichni zákazníci by totiž raději zůstali u operátora A, protože by mohli volat levněji. Proto se země, které to myslí s liberalizací telekomunikací vážně, snaží stlačit propojovací poplatky na co nejnižší úroveň – ale tak, aby ceny za propojení vždy pokrývaly náklady operátora, v jehož síti je hovor ukončený.
Na předchozí zásadě (propojovací poplatky musí pokrývat náklady) se shodnou všechny přímo zainteresované strany – bývalí monopolní a nyní dominantní operátoři a noví, alternativní operátoři. Pro ty se používá zkratka OLO (other licence operator). Tyto dva tábory se ovšem příliš neshodují na tom, které náklady by propojovací poplatky měly pokrývat. Dominantní operátoři by nejraději dostali zaplaceno z propojovacích poplatků všechny náklady, které na síť v minulosti vynaložili – vyhovuje jim tedy metoda plně alokovaných historických nákladů (FAC – Fully Alocated Costs). Noví operátoři zase chtějí bývalým monopolům platit pouze ty náklady, které je možné přímo vztáhnout k propojovaným hovorům. Říká se jim dlouhodobé přírůstkové náklady (LRIC – Long Run Incremental Costs).
V České republice se až do roku 2001 pro stanovení cen za propojení hovorů používala čistá tržní metoda – protože telekomunikace nebyly v oblasti hlasových hovorů v pevných sítích liberalizované, museli se všichni operátoři, kteří chtěli poskytovat jakékoliv související služby, navzájem dohodnout. Týkalo se to Českého Telecomu na straně jedné a mobilních operátorů a místních pevných operátorů na straně druhé. Pro rok 2001 už stanovil Český telekomunikační úřad (ČTÚ) upravenou metodu plně alokovaných nákladů. Cena za minutu vznikla jednoduše – ČTÚ si od Českého Telecomu vyžádal všechny údaje o nákladech, které potřeboval, a vydělil je předpokládaným objemem provozu (v minutách) pro rok 2001. Výsledkem byly propojovací poplatky ve výši 66/33 halířů za minutu (špička/mimo špičku) pro místní hovory. Tato částka se zdála novým operátorům (především Aliatelu, Contactelu, eTelu a GTS) příliš vysoká; sami se navzájem dohodli na částkách 39,3/19,7 halířů za minutu ve špičce.
Už v době, kdy ČTÚ na podzim roku 2000 připravoval metodiku výpočtu propojovacích cen pro rok 2001, požadovali alternativní operátoři použití metody LRIC. V polovině roku 2001 se jim podařilo iniciovat vytvoření pracovní skupiny v rámci APVTS, která měla vypracovat verzi metody LRIC určenou pro Českou republiku. APVTS se současně podařilo dohodnout s Českým telekomunikačním úřadem, že bude akceptovat výpočetní model LRIC, který mu předá APVTS. Metoda LRIC měla být podle původních předpokladů použita již pro výpočet propojovacích poplatků pro rok 2002. To se zatím nepodařilo – více se o procesu vzniku českého modelu metody LRIC a peripetiích spojených se schvalováním dočtete zítra.
Největší výtkou vůči metodě FAC je, že do ní lze zahrnout téměř jakékoliv náklady. A to i ty, které jsou vyloženě neefektivně a neúčelně vynaloženy (například když operátor koupí předraženou ústřednu, přestože k tomu nemá žádný logický důvod). Oproti tomu metoda LRIC počítá s náklady, které jsou vynaloženy přímo na propojované hovory. Tedy ty náklady, které musí operátor A vynaložit navíc, aby mohl ve své síti ukončovat hovory vzniklé v síti B. Pokud tedy operátor A potřebuje kvůli propojení jednu ústřednu a navýšení kapacity sítě o 10 %, potom si můžete započítat jenom tyto náklady. Všechny ostatní náklady by totiž musel vynaložit i tehdy, kdyby se s konkurenční sítí nepropojil – není proto důvod chtít od operátora B peníze i na pokrytí těchto nákladů. Samozřejmě náklady, které není možné přímo rozdělit podle druhu provozu (vlastní/z jiné sítě), se rozdělují podle poměru provozu. Pokud operátor není efektivní (síť je špatně navržena, používá nevhodnou a předraženou technologii), projeví se tyto zvýšené náklady pouze na cenách pro zákazníky tohoto neefektivního operátora. Zákazníci ostatních operátorů tyto náklady neponesou, protože tyto neefektivity metoda LRIC eliminuje.
Při výpočtech metodou LRIC se nepracuje přímo s fyzickými náklady, ale spíše s odhady. Používají se dlouhodobé odhady provozu, odhady na vybudování nové, efektivní sítě (ta ovšem ve skutečnosti neexistuje). To je také největší výtkou ortodoxních zastánců metody FAC vůči metodě LRIC. Přesto ale všichni uznávají, že LRIC je přece jenom z hlediska telekomunikačního trhu spravedlivější než metoda FAC a přispívá k poklesu cen za telefonování.
