Viléma Čoka jistě není potřeba představovat. Kdo jej nezná z působení v Pražském výběru nebo jeho sólových projektů, vzpomene si na jeho grimasy v jedné z prvních polistopadových reklam, kde si pochutnával na motorovém oleji. V současnosti ho můžete vidět v roli Ježibaby v muzikálu Mrazík a za nedlouho by se měl objevit ve slovenském Národním divadle, což se opravdu nepoštěstí každému. Vilda je člověk, ke kterému dechovka pasuje jako pěst na oko a tak se nelze divit mému údivu, když se naše setkání uskutečnilo v pražském hostinci "Na Vlachovce", dobře známé všem televizním příznivcům dechovky.
redakce: Sešli jsme se na Vlachovce. Není to pro rockera trochu odtažité prostředí?
Vilda: Ale ne. Mám to sem docela blízko od baráku a protože jsem noční pták, tak když se vzbudím v jedenáct dopoledne, nechce se mi na rozhovor, který je v jednu jet přes celou Prahu. Takhle to mám kousek, dám jedno pivko, podívám se na Pepíčka Zímu a můžu pokračovat dál za prací.
redakce: Copak,snad v dechovce neacházíš inspiraci pro vlastní hodební tvorbu? Posloucháš ji vůbec.
Vilda: Tak to určitě ne - ani inspirace ani poslech. Ale třeba v klasice se nápady najít dají. Vždyť to už dneska není nic vyjímečného. Jednotlivé styly se míchají a vznikají nové a nové směry.
redakce: Máš image zběsilce, který se šklebí a vůbec dělá kdejaké voloviny. Přitom teď jsi úplně normální. Co se děje?
Vilda: Je to asi trochu jinak. Moje chování se tříbí a názory mi zůstávají. Když jsem na pódiu nebo vůbec někde vystupuji, tak dělám show. Myslím si, že to ani jinak nejde, protože to co je normální a běžný lidi nezaujme. A já je chci zaujmout. Vlastně jsem se za extravagantního nikdy nepovažoval, jen se chovám tak, jak je to zrovna vhodný. Doma přece nemůžu dělat takový koniny jako při koncertě nebo v televizi. Prostě když mám zaujmout, musím se chovat jinak, než když jdu na procházku s rodinkou.
redakce: Tak to zkusíme jinak. Co je ti bližší?
Vilda:(smích)Bližší je mi čeřit vodu. Občas zatopím pod kotlem a dívám se co to udělá. Baví mě to.
redakce: Hm, tak ještě jednou. Co ti víc sedí - Čokovo image v médiích a nebo to jak se chováš třeba zrovna teď?
Vilda: To je přeci jasný. Moje znamení je Panna a ty jsou takový citlivý. No a já jsem takový citlivý chlapec, který si občas trochu zabouří.
redakce: Dobrá. Takže když ti zavolám a nezvedneš telefon, nečeká na mě nějaký šílený vzkaz?
Vilda: Vůbec ne. Teď mám na schránce takovej komisní vzkaz - "když telefon nezvedám, asi ještě půlnoc mám nebo není pokrytí, neračte se zlobiti. Kávičku si dejte a za hodinku zavolejte". To je určitě úplně v pohodě.
redakce: Ale to je přímo poezie! Kde se to v tobě bere?
Vilda: Vždyť jsem řikal, že jsem takovej citlivej chlapec. A citlivejm klukum verše pasujou nebo ne? Tak vidíš.
redakce: Jak to, že jsi si taky pořídil mobil. Připadá mi to trochu nerockerské.
Vilda: I rocker se musí živit. A když jsem přišel o pár kšeftů jen proto, že mě nesehnali na telefonu, bylo rozhodnuto. Navíc jsem věčně někde po republice a volání z budky je o hodně míň praktické než z mobilu. Rodina se mnou chce občas aspoň mluvit, když už furt někde jezdím. Dnes má mobil i moje žena a tak spolu můžeme mluvit, kdykoli se nám zachce.
redakce: Co máš za mobil?
Vilda: Já jsem od začátku věrný Siemensu. V pohodě se ovládá, dobrý baterky, nic těžkýho, prostě pohoda telefony. Žena má C25, já jako hlava rodiny samozřejmě složitější S25. Třeba S10, který jsem měl dřív, se mi povedlo zalejt spolu s kytkama a pak ještě fungoval. Samozřejmě po vysušení. Teď už si dávám většího bacha.
redakce: To vypadá, že máš s mobily nejednu veselou historku?
Vilda: No, pár by se jich našlo. Musím si taky nechat nějaký do zásoby, tak řeknu jen jednu. Letos o dovolený, měl jsem roaming, aby ses nemusel ptát, jsme v Chorvatsku pozorovali zatmění slunce. Samozřejmě mi volá kamarád, že v Praze žádná sláva. Začal jsem mu dělat reportáž, při tom jsem chodil po mělčině a jak jsem pořád zíral na nebe, začal jsem se vzdalovat od břehu. Dopadlo to dobře, když jsem tam byl po pás, vlny mě probraly z reportérskýho zanícení. Žena mě taky viděla a vyrazila zachránit rodinný majetek s igelitovým pytlíkem. Takže jsem skončil hovor, předal telefon do bezpečí a šel si zaplavat. Pěknou chvíli jsem si pak nadával, co jsem to za troubu, když se málem vykoupu se svým símensíkem. Po tý slaný vodě by mu už asi vysušení nepomohlo.
redakce: Jaká byla dovolená?
Vilda: Parádní. Viděli jsme tam perfektní věc. Na kamenech v příboji bylo spousta krabů. Nadrobili jsme jim tam nějaké jídlo a oni se začali sbíhat. Takový krab si jedním klepetem vezme sousto, popoleze a druhým klepetem se začne přitahovat nahoru po kamenech do svýho doupěte.
redakce: Až budeš příště na dovolené, dej mi vědět. Nechtěl bych mít na svědomí tvůj telefon. Pomohl ti už mobil někdy?
Vilda: Tam mě pomahá v jednom kuse. Spíš ti řeknu, jak mi jednou nepomoh´. Jel jsem na vystoupení asi 200 kilometrů a mobil jsem si jednou jedinkrát nechal doma. Když jsem tam dorazil, tak mi řekli, že vystoupení zrušili a že mi to celou dobu volají na mobil! Od tý doby už bez něj nedám ani ránu.
redakce: Když ho máš pořád s sebou, vypínáš jej také někdy?
Vilda: Jasně! Má automatický vypínání a tak vždycky úderem desátý večer vypne.
redakce: Jak vlastně mobil používáš? Především k práci nebo se z tebe stal také mobilně telefonní maniak?
Vilda: Spíš k práci, ale není to tak vyhraněný. Jsou samozřejmě chvíle kdy bych ho nejradši neviděl, ale bohužel to nejde. Volám dost, platím tak od tří do pěti tisíc měsíčně. Každopádně maniak snad nejsem.
redakce: Před chvílí jsi jeden hovor vzal a další ignoruješ. Každý z nich navíc zvonil jinak, jak je to možné?
Vilda: Mám v tomhle telefonu dva telefonní seznamy. V jednom mám ty, kterým to zvednu vždycky a v druhém jsou ti ostatní. Každej seznam má svý zvonění a tak se na mobil nemusím ani podívat, abych věděl, kdo volá.
Když už se ptáš na telefon, tak tenhle je tak malý, že jsem ho v létě mohl v pohodě nosit za gumou od plavek. Jednou jsem někam pospíchal a mobil mi za plavky zapadl. Samozřejmě, že dopředu. No než mi to došlo, byl jsem chvíli středem pozornosti. (smích)
redakce: Existují nějaká místa, kde zásadně nevoláš nebo kde si myslíš, že by se volat nemělo?
Vilda: Jasně, když není signál! Ale vážně. Při představeních, při vysílání a podobných příležitostech. To telefon vypnu i já. (smích) Nebo si aspoň vypnu zvonění. Nemusím pak čekat na vzkaz ve schránce, ale můžu rovnou volat na čísla nevyzvednutých hovorů.
redakce: U nás už má mobil více než 1,3 miliónu lidí.Kde myslíš, že se tenhle pocit zastaví?
Vilda: Já jsem šel do mobilu kvůli práci. Uteklo mi tehdy pár džobů a tak bylo rozhodnutí jasný. Myslím, že podobný důvody k tomu vedou stále víc lidí a tak mobilů bude stále víc. Budou pořád menší a menší až ty telefony budou dávat do hodinek. Mobily budou stát pořád míň. Řekl bych, že ho pak bude mít skoro každej.
redakce: Takže, doporučil bys mobilní telefony?
Vilda: Vzhledem ke zkušenostem ze své praxe ho mohu jen doporučit. Fakt spoustu věcí usnadní. Ovšem když mám volat na pevnou linku, volám radši z pevnýho telefonu, ono je to totiž lpořád ještě levnější.
redakce: Často jezdíš autem. Voláš také za jízdy?
Vilda: To jo, volání v autě se nevyhneš. Volal jsem normálně, ale dostal jsem se párkrát do nepříjemných situací. Neudělal jsem je sice já, ale reagoval jsem kvůli telefonu pomaleji. Než dál riskovat, mám už teď v autě hands free a volám si docela v klidu.
redakce: Že mluvíš o Siemensu, prý jsi pro ně dělal obdobu televizních Rychlých prachů. Jak na to lidé reagovali?
Vilda: Byla to legrační soutěž. Aby lidé vyhráli telefon, museli se třeba trefit golfovým míčkem do jamky. Takže cesta k telefonu vedla přes zlomené golfové hole a trefené diváky. Každopádně to fungovalo, protože se lidé sbíhali jak o život a telefony se vždy vyprodaly ještě před skončením akce.
redakce: Děláš ale určitě ještě něco jiného?
Vilda: Tak pořád se něco děje! Dojíždíme s kapelou zbytek turné, dokončuji sólovou desku, pokračuje sezóna Mrazíka. Co se týká Pražského výběru, je to pořád ve hvězdách. Záleží na tom, jestli Michal Kocáb nebude chtít zpátky do politiky.
redakce: A co ty? Tebe nechává politika klidným?
Vilda: Vůbec mě neláká, protože švec se má držet svého kopyta. Jsem politický spotřebitel, ovšem nespokojený. Vláda je sice jiná, lidi tam podobný,protože před tím byli aspoň v parlamentu a nic se neděje. Ostatně o tom zpívám na naší poslední desce "Braňče s kouzemi".
redakce: Braňče s kouzemi?
Vilda: To je anagram. Obě slova jsou názvy staročeských jídel.
redakce: Vildo, co moderní, třeba adrenalinové sporty?
Vilda: Ale, jo. Jen se nekoná žádné šílení. Silové sporty se mi definitivně znechutily, když jsem šel do posilovny a osmnáctiletá holka zvedla víc kilo než já. Dřív jsem celkem 4 roky dělal atletiku, což mi při vystoupeních docela pomohlo. Skákal jsem i bungee jumping, bylo to dokonce i v televizi. Já to tehdy veřejně slíbil a tak mi nezbylo, než skočit. V Třebíči ze železničního mostu. Kromě toho jsem třeba moderoval box v Lucerně, ale dělat bych ho nemohl, je na mě moc surový. Abych nezapomněl, ani pohyb na cizím těle není jako sport k zahození. Doslechl jsem se také o paintballu. Ten bych docela zkusil.
redakce: Paintball mi připomíná něco jiného. Byl jsi na vojně?
Vilda: Ne. Já za bolševiků prosil o odvod a sliboval jsem, že jak dostanu flintu, tak budu střílet úplně do všeho. I když jsem se takhle snažil, dali mi nakonec modrou.
Takže Vilda vydá novou desku, má modrou knížku, nosí telefon za plavkami a nikdo ho netrefil golfovou holí. Občas koupe telefony, ovšem pouze ve sladké vodě a ony mu pak ještě věrně slouží. Dokonce si stihne všimnout i krabů u moře, což by od něj ne každý čekal.
