První mobilní přístroje jsme v redakcích Mobil.iDNES.cz a Technet.cz pořizovali vesměs na přelomu tisíciletí. Na výběr si nebylo tehdy nutné stěžovat, nabídka byla na českém trhu opravdu rozmanitá. A to jak na poli nejlevnějších přístrojů, tak mezi těmi manažerskými.
Ty druhé nám však byly svou cenou vesměs zapovězeny. Přestože nám dnes již rukama projdou ročně i desítky mobilů nezanedbatelné ceny, náš redakční mobilní rozjezd se držel spíše v nižších cenových hladinách. Těmto cenám mnohdy odpovídaly i rozměry telefonů, ústupků vůči špičkovým, avšak výrazně dražším přístrojům tehdejší doby bylo mnohdy výrazně více.
Jan Matura
V roce 1996 se v Česku rozjely první GSM sítě. Do té doby byl mobil luxus a byl mimo mé finanční možnosti. V létě startoval Eurotel, který provozoval i doposud jedinou NMT síť a měl tak náskok. Ale ani start jeho GSM sítě neznamenal zásadní cenový pokrok směrem k tehdejším možnostem mé peněženky.
Na podzim od října (takže to bude za pár dnů 19 let) spustil svou síť Paegas (dnes T-Mobile) a nasadil rozhodně příznivější ceny. Mobil s aktivací nestál přes 10 000 jako u Eurotelu a i tarif za přibližně 500 korun měsíčně byl pro moji kapsu akceptovatelný. Jenže bylo vyprodáno. U stánků (doslova, prodejny ještě neměl) Paegasu se stály fronty, zkoušel jsem to každý den na Chodově v nákupním centru Růže (letos bylo srovnané se zemí), ale bez úspěchu. Nakonec jsem první dotovaný mobil operátora sehnal asi 10. října a byl jsem nadšený.
Co ten mobil toho podle návodu uměl! Zvyklý na analogové pevné sítě to byl jak skok do roku 2000. A to byla Motorola TX770 za tisícovku výprodejový typ, už tehdy zastaralý, těžký, s mizernou výdrží. Známí s Dancallem od Eurotelu se mi smáli, ale já byl nadšený. Přestože jsem musel chodit volat ven a ještě signál lovit, měl jsem svůj první mobil.
Vydržel mi rok, protože neuměl odesílat SMS a s dokoupenou tenkou baterií se sice už vešel do kapsy kalhot, ale na příjmu vydržel tak 10 hodin. Nahradila ho Motorola 8700 a pak desítky možná stovky jiných mobilů. Ten první ale mám stále doma a když ho nabiju, tak stále funguje.
Luděk Vokáč
Ačkoli jsem byl velkým fanouškem mobilní techniky a články na toto téma jsem hltal už nějakou dobu, svůj první mobilní telefon jsem si pořídil až relativně pozdě, v roce 2000 v předposledním ročníku studia na gymnáziu. Byl to Siemens M35, tehdy vlastně žhavá outdoorová novinka.
Odolnou verzi modelu C35 jsem nekupoval proto, že bych byl kdovíjaký sportovec či dobrodruh, důvody byly estetické i racionální. M35 se mi líbil mnohem více než C35, modré pogumované tělo vypadalo parádně a telefon neměl anténu. Navíc se mi jej podařilo získat za atraktivní cenu. V době, kdy se nový začínal prodávat za zhruba 10 000 korun, jsem pořídil „šedivku“ vytaženou nejspíše z nějaké německé dotace za šest tisíc.
Dodnes si pamatuji na jeho gumová tlačítka s velmi tuhým stiskem, která sice nebyla kdovíjak pohodlná pro psaní SMS, ale zato umožňovala dlouhým stiskem vyvolat přednastavené funkce. Těch telefon vlastně moc neměl, ale v tehdejší době mi připadalo, že má funkcí více než dost. Vybavuji si, jak jsem do přístroje nahrával tapety na pozadí displeje nebo zkoušel vytvářet vyzváněcí melodie. Siemens M35 ve mně doslova zažehl vášeň pro mobilní telefony. Ačkoli jsem s ním byl naprosto spokojen, po necelém roce jsem jej vyměnil za sice starší, ale o mnoho luxusnější Ericsson T28s s neskutečným vystřelovacím flipem. Mobilní telefony jsem pak i nadále střídal poměrně rychle. Do doby, než jsem v roce 2006 začal psát recenze mobilů, jsem soukromě vystřídal nejméně deset různých přístrojů.
Lukáš Hron
Můj první mobil byl dualbandový Alcatel OneTouch. Bylo to na podzim roku 1999. Moje peněženka tehdy zchudla o 4,5 tisíce korun, což nebyla krátce po dokončení střední školy vůbec zanedbatelná suma. Kdybych se nemusel omezovat, jednoznačně bych volil strop tehdejší nabídky předplacených sad Eurotelu - Nokii 3210. Ta však byla oproti alcatelu více než dvojnásobně dražší.
Baculatý tvar telefonu de facto znemožňoval jeho nošení po kapsách kalhot.
I po téměř šestnácti letech si vybavuji zvláštní plastový puch linoucí se z krabice po jejím otevření. OneTouch navíc nebyl žádným drobečkem, rozměry baculatého telefonu byly 122 x 48 x 25 milimetrů. Dostat jej do kapsy kalhot bylo téměř nemožné. Možná i proto byl součástí balení plastový klips sloužící k uchycení telefonu k opasku. Ten jsem však kvůli obavě o telefon raději nepoužíval.
Z telefonu vyčnívající anténa byla spíše k zlosti, modely s integrovanou anténou však patřily do jiné cenové dimenze.
Ryze textový displej (dva řádky pro text + jeden pro ikony) byl v té době již za zenitem, konkurence totiž přešla na grafické displeje. Netypické pak bylo i jeho podsvětlení, které bylo oproti standardně používanému zelenému u alcatelů oranžové. Dalšími zvláštnostmi dualbandových alcatelů byla možnost hlasitých hovorů a také obsah balení. Místo klasické nabíječky totiž výrobce dodával dokovací stanici, přibalovat ji s sebou na cesty nebylo zrovna ideální. Možná i proto do standardní výbavy patřil i plastový šuplíček pro tři AAA baterie. V případě nouze se tak dala nahradit vybitá baterie a telefon bylo možné i nadále používat. Vytoužená Nokia 3210 se mi do rukou dostala o pár let později, nedlouho poté jsem ji však vyměnil za model 6110.
Michal Hron
Na svůj první mobil si pamatuji dodnes. Byl to prazvláštní Siemens C25. Prazvláštní proto, že na sobě měl speciální „housing“. Pro ty, kdo netuší, co to je, snad jen uvedu, že ve své době bylo v módě „převlékání“ telefonů do jiných krytů. I těch, které výměnné kryty neměly - takovému kompletnímu převlečení se říkalo právě housing. Měl světle zelenou metalickou barvu a výsuvný kryt klávesnice ve stylu slavného „banánu“ Nokia 8110 (ano, ten z Matrixu).
Siemens C25 toho sám o sobě moc neuměl. Jeho hlavní předností byla velikost, respektive malost. Tou dobou to byl snad nejmenší dostupný telefon na trhu. Jeho rozměry byly 116 × 46 × 28 mm a hmotnost 135 gramů. „Přes svoji velikost má vcelku solidní parametry,“ psali jsme o něm v dobové recenzi z roku 1999 (celou ji najdete zde). V mých 17 letech jsem u mobilu skutečně nic jiného nepotřeboval.
Telefon si navíc pamatuji i kvůli zajímavému příběhu, který se k němu váže. Jako by to bylo dnes, když jsem jel za svou tehdejší přítelkyní silně ovlivněnou různými zkazkami o zdravotní závadnosti mobilů do odlehlé části naší republiky. Tehdy, v době předmobilové, jsme byli domluveni, že si vždy večer v daný čas zavoláme na pevnou linku - já z bytu na Vinohradech, ona z jediné telefonní budky v tamní vsi. Jaké překvapení pro ni bylo, když jsem spiklenecky stál jeden večer u oné telefonní budky za ní s mobilem v ruce. Sic jsem dostal přednášku o škodlivosti mobilů, od té doby mi rukama prošlo nejméně pět šest modelů za rok.
Ondřej Martinů
Ačkoliv jsem v redakci jak služebně, tak věkově nejmladším členem, pro svůj první mobil se musím vrátit do roku 2001, kdy mi bylo devět let. Strýc si před Vánoci toho roku zařídil hromadnou slevu pro zaměstnance České pošty na telefony Alcatel One Touch 302. Jeden tehdy vyšel na krásných 800 korun, a to včetně čísla od operátora Paegas. Jako dárky k Vánocům je tehdy koupil hned tři.
Neodmyslitelnou součástí původních alcatelů byl plastový klips k uchycení telefonu k opasku.
Pamatuji si, že mobily tou dobou zrovna přicházely do módy mezi mými spolužáky na základní škole. Já jsem ten svůj ze začátku nechával doma. Jednak ze strachu, abych ho neztratil, a také z důvodu, že jsem vlastně ani neměl potřebu mimo domov někomu volat nebo psát. Později jsem ho naopak nechával doma ze studu, protože se v mém okolí začaly ve větší míře objevovat populární nokie a siemensy. Byly jednak elegantnější a měly také hry jako Had či Space Impact. Laciný alcatel toho až na pár opravdu základních her v tomto ohledu moc nenabízel.
Model 302 se od ostatních alcatelů trojkové řady lišil výměnným čelním panelem.
Pro mou generaci bylo v následujících letech klíčové, aby telefon uměl co nejvíce her, jelikož se tím nejlépe krátily školní přestávky. A mnohdy i samotná výuka. Na můj alcatel jsem tak prakticky zanevřel a využíval jej jen zřídka, když to situace opravdu vyžadovala. Doteď si však pamatuji na poněkud ztuhlý joystick a zajímavě řešený přední kryt, který šel společně s gumovou klávesnicí pohodlně vyměnit. Telefon mi sloužil zhruba do roku 2005, kdy jsem jej vyměnil za Sony Ericsson K700i.
Adam Novák
Mobilní telefony mě původně nijak nebraly. Přesto jsem si jeden ještě v minulém miléniu pořídil a byl to dnes již zcela zapomenutý Alcatel OT Pocket. Žádné výrazné vzpomínky na něj nemám, už je to dávno. Je to dáno i tím, že jsem ho neměl dlouho.
Pamatuju si pouze, že s ním bylo problematické psát textové zprávy. Pokud si vybavuji správně, tak při každém odeslání SMS bylo nutné znovu zadat telefonní číslo. Nešlo jednoduše vybrat číslo se seznamu. Navíc textovky psal pouze s velkými písmeny. Alcatel OT Pocket měl být také “internet ready”. Avšak nevím, co to obnášelo, v té době jsem to vůbec neřešil.
Radek Mikudík
Mobilním telefonům jsem odolával poměrně dlouho, vůbec první jsem si totiž pořídil až po skončení střední školy. V létě 2002 jsem začal procházet nabídky Paegasu a Eurotelu. Katalogům tehdy dominovaly Siemens SL45i, Sony Ericsson T68i nebo Ericsson T39m. Avšak naprostým vrcholem tehdy byla Nokia 7650. Seznam parametrů a schopností tehdejší královny mobilního světa bylo skutečně pěkné čtení, méně příjemná záležitost ovšem byla cena přes 20 tisíc korun.
Na výše uvedené vysněné stroje však bakšiš ze studentských brigád nestačil a tak nezbylo, než se poohlédnout v nižších cenových patrech. Nakonec jsem za asi 7 000 korun podlehl Ericssonu T65. Byť by dnešní přímou konfrontaci s přerostlými, ale extraštíhlými plackami neustál, na tehdejší dobu šlo o příjemně tenký telefon. Překvapivě jej však s dnešní špičkou něco spojuje, konstrukce totiž nebyla uživatelsky rozebíratelná. Díky tomu však telefon v ruce působil bytelně.
Když ne unikátní, tak alespoň dosti vzácný byl v té době i shora výsuvný šuplík na SIM. Displej telefonu měl rozlišení 101 × 67 pixelů a podobně jako Sony CMD-J5 uměl zobrazit několik odstínů šedi. Výborná byla možnost si v jednoduchém editoru bod po bodu vykreslit vlastní tapetu. Během několika hodin jsem si tak vytečkoval logo oblíbené skateboardové značky. Ačkoli to dnes působí úsměvně, tehdy to za tu námahu stálo a kamarádi výsledek obdivovali.
Obvyklejší výbava čítala editor vyzvánění a nechybělo ani několik her. Mobilní internet? Ten tehdy ještě prakticky neexistoval, GPRS přenosy sice telefon podporoval, ovšem prakticky jsem je snad nikdy nevyužil, byť třeba e-maily telefon samozřejmě zvládal. Cena za každý kB byla tehdy děsivá a na úspěšnou redukci kreditu směrem k nule bohatě stačilo esemeskování. Psaní na tuhé klávesnici mělo ke komfortu hodně daleko a věčně otlačený palec pravé ruky si vybavuji dodnes. Neduhem byla i celková lenost uživatelského prostředí, cenově srovnatelné siemensy nebo nokie byly svižnější. Ericsson T65 byl přesto pěkně zpracovaný stylový a slušně vybavený telefon a třebaže by šlo vybrat vhodnějšího kandidáta, jeho koupě jsem nelitoval.
Jan Kužník
Můj první mobilní telefon nebyl můj. Byl mého šéfa v oddělení LPG v Agipu. Byla to tehdy tak neobvyklá věc, že mi tu obří nokii (typ už si nevzpomenu), kterou nafasoval, dal, abych ji vyzkoušel a vysvětlil mu, jak se s ní „dělá“. První, co jsem udělal, bylo, že jsem našim zavolal (samozřejmě na pevnou) od branky baráku, že už jedu a budu doma jako obvykle za hodinu. Za 10 sekund jsem klepal na dveře. Tenhle vtip si už dneska neužijete.
Skutečně můj první telefon byl Siemens S6 a vybral si ho původně táta. Když mu dosloužil, dostal jsem ho já. Ale protože to byla jiná doba a ten siemens byl opravdu kvalitní, sloužil mi parádně několik let. Říkalo se mu kvůli nezvyklé délce „pádlo“, ale dlouho vydržel na baterku. Měl přehledný a na tehdejší dobu jemný displej a velmi logické ovládání. Spolužáci z kruhu, kteří nafasovali všechny ty dancally a alcately, mi mohli jenom závidět. Pak jsem rovnou přesedl na Nokii 3210, nejlepší telefon všech dob (včetně iPhonu).
Pavel Kasík
Poté, co taťka přinesl domů první mobil (těžkopádný dancall), jsem začal studovat všechny dostupné manuály a snil o tom, jaký mobil si jednou pořídím. Našetřil jsem si na něj v říjnu 2001 - vybral jsem si Sony CMD-J5, a to na základě dobové recenze, kterou psal můj současný kolega (připomenout si ji můžete zde). V Twist sadě stál přibližně 6,5 tisíce korun. Štíhlý, lehoučký a oproti ostatním mobilům v této cenové hladině elegantní.
Sony patřilo bezesporu k tehdejším designovým skvostům.
Ani nemusím googlovat, parametry si dodnes pamatuji: čtvercový displej se čtyřmi odstíny šedi a pěti nebo šesti řádky textu, WAP prohlížeč a dokonce pokus o prohlížení HTML stránek, několik nepovedených her a hlavně Jog-Dial, kolečko pro snadné ovládání palcem. To mi u dnešních mobilů chybí - jednou rukou je ovládání nejisté, zatímco u CMD-J5 to nebyl problém.
Zvláštností bylo kolečko Jog-Dial, které usnadňovalo ovládání telefonu.
Pamatuji si, že jsem si trénoval anglickou T9 tak, abych ji mohl používat i v češtině. Poctivě jsem doplňoval slova a pak omezoval svou slovní zásobu jen na tyto. Nebo jsem skládal česká slova z anglických (pod + nap + ilk + delete + y). Pochybuji, že jsem tím ušetřil čas, ale bylo to svým způsobem vzrušující. V porovnání s tím, co umí telefony dneska, je až zarážející, jak málo tehdy stačilo k tomu, abychom byli na mobilu „závislí“. Znamenal svobodu, možnost komunikovat s kýmkoli, možnost napsat jakékoli holce a možnost čekat na odpověď třeba celou noc (výdrž baterie byla přes 120 hodin, ale ani to nestačilo).
Matouš Lázňovský
Vzpomínám si zcela jasně, že svůj první mobil jsem získal někdy po přelomu tisíciletí, plus minus pár let, a byl to Siemens C35. A nebo možná ne, možná to byl alcatel – a nehodlám ani předstírat, že vím, který model. Jeden z nich byl každopádně první, ale ani jeden se v mé kapse příliš dlouho neohřál.
Vyměnil jsem je přitom jen proto, že se taková možnost naskytla. Nebyl jsem nijak nespokojen. Mé nároky byly nízké, studentské konto „duté“ a poplatky tak vysoké, že jsem telefon využíval jen sporadicky. Nepředstavoval ani tak komunikační revoluci, ale sofistikovanější „kápézetku“ použitelnou v případech nejnutnějších. Ani s jedním ze svých prvních mobilů jsem se tak příliš nesžil a vlastně jsem je ani pořádně nevyzkoušel a nepoužíval.
Václav Nývlt
Svůj první telefon jsem dostal od babičky. Byla to Motorola Talkabout T2288 a ani koncem roku 2001 nepatřila mezi funkcemi nabité modely. Vlastně uměla jen telefonovat, přijímat a odesílat SMS zprávy a přistupovat na internet pomocí WAPu. Což jsem stejně nedělal, protože náklady byly naprosto neúměrné výsledku a výdělky z brigád mířily spíše na hardwarová vylepšení počítače. I tak jsem byl z mobilu naprosto nadšený, možnost se kdykoli s kýmkoli operativně domluvit byla dechberoucí. A to v době, kdy to slovo ještě nebylo obnošené.
Měl jen dva konektory. Nabíjecí a pro handsfree sadu. S tou jsem si tehdy připadal jako blázen - šel po ulici a v očích ostatních mluvil sám k sobě.
S předplacenou kartou od společnosti Oskar Mobil bylo z počátku veselo. Na chalupě v Českém ráji jsem musel s každou SMS běhat daleko na pole a kvalita hovoru se odvíjela od počasí a nejspíše i erupcí na slunci. O prázdninách v Krkonoších jsem byl v některých místech schopen odeslat SMS, ale s hovorem jsem musel projít do několik kilometrů vzdálené Pece pod Sněžkou - nejlepší příjem býval u toho ošklivého vysokého hotelu v centru.
Telefon napájely tři akumulátory o celkové kapacitě 700 mAh. Někteří recenzenti je chybně označovali za AAA články, byly však o trošku delší a bez „bastlení“ nezaměnitelné.
Telefon však měl i v těchto situacích několik výhod. První byla ještě venkovní anténka a s tou související slušný příjem - kamarádi s modernějšími přístroji s integrovanými anténkami si občas telefon rádi půjčili. Výdrž na baterie byla perfektní, v pohotovostním režimu vydržel čtyři až pět dní. Toho lze dnes dosáhnout jen v případě, kdy se k telefonu izolačkou připevní batterypack. Používal jsem jej mnoho let a díky robustní konstrukci se zachoval bez větších šrámů až do dneška.
Roman Všetečka
Nejsem si zcela jistý, ale první mobilní telefon, který jsem používal, byl zřejmě Dancall HP 2711 prodávaný s tarifem Eurotelu. Bohužel na něj nemám nějaké zvláštní vzpomínky. Jediné, co si vybavuji, že měl na tu dobu pokrokovou „funkci“ vysouvací anténky.
Rosťa Jančar
Asi před 15 lety padlo rozhodnutí, že si pořídíme mobil pro celou rodinu. V užším výběru se ocitla legendární Nokia 5110 a Ericsson A1018s. Tehdy jejich koupě byla významným zásahem do rodinného rozpočtu. Technická data hovořila pro ericsson, cena pro nokii. Jako na zavolanou se ve schránce objevil leták, který nabízel A1018s za polovic, než bylo dosud běžné. Bylo rozhodnuto. Následovala okamžitá rodinná rada a za 45 minut jsem byl v obchodě. Tehdy platilo, že v letákové akci jsou tak dva tři kusy zboží v regálu a po vyprodání další nepřijdou.
Šel jsem rovnou za prodavačem, že mám o tento mobil zájem. V obchodě byl poslední kus za tehdy neuvěřitelných čtyři a půl tisíce. Připadal jsem si jako ve snu. Ještě před pár lety byly mobily za horentní sumy. Zbývalo ještě koupit SIM kartu. Díky tomu, že na český trh právě vstoupil druhý operátor (Paegas), klesly ceny hovorů mimo špičku pod deset korun za minutu. Nižší cenu za minutu na předplacené kartě nabízel Paegas, Eurotel zase trumfoval způsobem účtování po sekundách. Řeč matematiky byla jasná, levněji vycházel Eurotel.
Pořízením mobilu jsem kolem sebe spustil lavinu. Kamkoliv jsme přijeli na návštěvu, tam se tehdy hovořilo o mobilech, že jsou konečně cenově dostupné. Během řeči jsme vytáhli rodinný mobil. O pár dní později si také naši známí i rodina pořídila svůj první mobil, většinou to byla zmíněná nokia. Brzy počet uživatelů „ustřihnutého sluchátka“ překročil milion.
Vzpomenete si i vy po letech na svůj první mobil? Váže se k němu nějaká zajímavá historie? Napište nám do diskuze pod článkem.
