To, co se zdálo být již několik týdnů jisté, se po včerejším (2. 12.) zasedání vlády potvrdilo – privatizace Českého Telecomu byla zastavena. Investiční banka J. P. Morgan jako privatizační poradce vládě doporučila jednání s konsorciem Deutsche Bank a TDC ukončit a vláda s tím souhlasila. Prodej státního podílu (51,1 %) v Telecomu se tak nejméně na několik let odkládá.
Mezi hlavní důvody neúspěchu privatizace podle ministra financí Sobotky patří neschopnost konsorcia Deutsche Bank a TDC dohodnout se s konsorciem TelSource jako minoritním akcionářem Českého Telecomu na odkupu 27 procent akcií, které nyní TelSource v Českém Telecomu vlastní (dalších 6 % vlastní člen TelSource KPN). Dále je to existence smlouvy o společném prodeji, kterou TelSource v roce 2001 uzavřel se státem a která mu dává možnost podílet se jednou třetinou na prodeji státního podílu. Dohoda nyní znemožňuje, aby stát prodal celých 51 procent za původně nabídnutou cenu bez souhlasu minoritního akcionáře.
Vedle těchto nesporných problémů se mluví i o další věci. Konsorcium Deutsche Bank a TDC bylo ochotno vládě za podíl v Telecomu zaplatit 55 miliard korun, ale až poté, co se vláda zaručí, že hospodaření v Telecomu je v takovém stavu, jaký vykazují oficiální zprávy a ke kterému dospěla i hloubková, ale přesto ne tak důkladná prověrka před privatizací (due dilligence). Podle neoficiálních informací nebyla vláda ochotna dát za hospodaření Telecomu ruku do ohně a byla ochotná přistoupit i na podmíněné snížení ceny (pokud by se objevily problémy v hospodaření, dostala by méně, pokud ne, dostala by původní částku).
Jenže to už údajně nebylo po chuti menšinovému akcionáři a z toho vyplynuly rozdílné názory na výslednou cenu za Telecom, které nakonec celý prodej zablokovaly. Spory se vedly i o podíl Telecomu v Eurotelu (51 %). Deutsche Bank údajně nechtěla zbývající podíl vykoupit, ale naopak chtěla současný prodat – hodnota tohoto podílu je totiž podle analytiků větší než 55 miliard korun za poloviční podíl v Telecomu. Oponenti se ale při jednání přikláněli k dlouhodobě výhodnějšímu nákupu zbývajícího podílu US West a pozdějšímu strategickému prodeji Eurotelu za vyšší cenu nebo těsnější integraci do struktur Českého Telecomu.
Privatizaci nepomohl ani bývalý ředitel Přemysl Klíma, který na jaře vládě podrazil nohy prohlášením, že státní podíl v Telecomu rozhodně nemá hodnotu 80 miliard, které v té době vláda požadovala. Jedině snaha nevyvolávat nervozitu před dokončením privatizace vedla k tomu, že Špidlova vláda Klímu odvolala až minulý týden a ne v minulosti. Celkovou příčinou neúspěchu privatizace Českého Telecomu je podle Sobotky také skutečnost, že společnost není připravena na privatizaci. Zejména majetkové a smluvní vztahy jsou velmi nepřehledné a komplikují rychlou cestu k nalezení nového vlastníka dosavadního podílu státu v této společnosti.
Vláda zároveň uložila ministrům financí a informatiky, aby do 31. ledna příštího roku předložili nový návrh na prodej Českého Telecomu. Zároveň pověřila Fond národního majetku ukončením spolupráce s finančním poradcem. Podle vyjádření z minulého týdne by chtěl Sobotka nového kupce najít do konce funkčního období současné vlády. Podle ministra Vladimíra Mlynáře se stát po zmařené privatizaci hodlá daleko razantněji ujmout svých akcionářských práv. Výpadek očekávaných příjmů z privatizace mají částečně nahradit dividendy, jejichž vyplacení chce letos stát v Českém Telecomu prosadit.
Privatizace Telecomu je pro Špidlovu vládu tak trochu symbolická. Do nové vlády se totiž po volbách vkládaly velké naděje a to také díky tomu, že se poměrně razantně ujala svých pravomocí. Ostatně prodej státního podílu schválila jen pár hodin po získání důvěry ve sněmovně na nočním zasedání. Podobně jako přišlo z nové vlády po půl roce vystřízlivění, vyšumělo i nadšení z privatizace, která končí tak, jak končí. Zdá se, že se opět potvrdilo přísloví o novém koštěti, které dobře mete.
Do budoucna bychom tak měli odcházet více poučení. Stejně jako se to ukázalo u privatizace Českých Radiokomunikací a dalších velkých státních podníků (Unipetrol, ČEZ) nebo udělování mobilních licencí, tak ani u Telecomu nelze očekávat, že všechno proběhne hladce, byť to tak na první pohled vypadá. Zákazníci tak mohou jenom doufat, že ono razantní se ujmutí akcionářských práv v Telecomu ze strany ministra Mlynáře pro ně bude znamenat změnu k lepšímu a nikoliv zakonzervování současného stavu, který brání liberalizaci a pokřivuje telekomunikační trh.
