Poslat SMS nebo si zavolat kdykoli a vlastně kdekoli dnes připadá každému jako naprostá samozřejmost. Ale ačkoli se to mladé generaci nezdá, mobilní telefony tu nejsou s námi od začátku věků.
Je zvláštní, jak dokázaly mobily za pouhých patnáct let zcela změnit způsob komunikace. Ne že by před rokem 1993 u nás žádné mobilní sítě nebyly, ale většina obyvatel tehdejšího Československa neměla šanci si je ani vyzkoušet.
Rozdejte několik čísel
V té době byla většina lidí odkázána na pevnou linku. Představa, že si dojdete do obchodu a pořídíte si telefon, byla z kategorie sci-fi. Českou krajinu brázdily automobily Škoda 1203 s oranžovým pruhem a nápisem Spoje. Po podání žádosti následovalo obvykle čekání v řádu měsíců či let, než na vás konečně došla řada a technici namontovali zásuvku a k ní telefon.
A když už jste se konečně dočkali, docela dobře se mohlo stát, že jste linku sdíleli s dalšími obyvateli vašeho domu. Paušál byl pak sice nižší, ale když sousedé telefonovali, váš přístroj byl hluchý.
Mimochodem, víte co znamenala zkratka SPT, která se před názvem tehdejšího Telecomu udržela poměrně dlouho? Šlo o Státní podnik pošt a telekomunikací, později jen komunikací, když se pošta oddělila.
Na druhou stranu, ceny zase nebyly nijak přemrštěné. Telefonní přístroj byl obvykle zadarmo a cena za pronájem byla zahrnuta v měsíčním paušálu. Ten činil několik desítek korun měsíčně. Dokonce vám byl jednou za čas přístroj zdarma vyměněn.
Jenže, pokud si náhodou někdo vzpomněl, že by chtěl telefon ještě v jiné místnosti, byl to problém. Udělat si vlastní paralelní zásuvku se nesmělo. A pokud náhodou technici v ústředně něco podobného zjistili, mohli jste očekávat problém.
 |
|
Ale mělo to i svoje výhody. Jakmile jste se vzdálili od pevné linky na více než pár desítek metrů, nikdo se vám nedovolal. Pokud jste tak někomu chtěli dát telefonní číslo, nevystačili jste s jedním jako dnes. Obvykle to znamenalo předat číslo domů, do práce, studenti ještě přidali číslo na kolej... A vyšší třída přidala i telefon na chatu, pokud se jim ho tam nějakou fintou podařilo dostat.
 |
|
Zkrátka dovolat se někomu obvykle znamenalo několik pokusů. Na druhou stranu ale jen málokdo v té době zůstával v práci přesčas, takže bylo předem docela jasné, kdy bude v práci a kdy doma, a dalo se mu dovolat.
Dokolečka dokola
V době předmobilové se nepoužívala klasická telefonní zásuvka RJ-11, tak jak ji známe dnes. Původní konektor byl výrazně větší se čtyřmi kolíky. Téměř všichni domácí uživatelé telefonu v Československu měli stejné přístroje. Jen pár vyvolených si mohlo jiný telefon koupit v Tuzexu nebo si ho dokonce přivézt z ciziny. Ovšem připojovat neschválený přístroj se také nesmělo. Což se ostatně nesmí ani dnes.
Pro vytáčení čísla se používala pulsní volba a telefon měl klasický otáčecí číselník. Vytočit delší číslo tak bylo poněkud zdlouhavé. Naštěstí čísla měla v té době často čtyři nebo pět míst, ve velkých městech ale i sedm.
Docela dlouho trvalo, než bylo do všech míst možné volat přímo pomocí předvolby. Do té doby bylo u meziměstských hovorů potřeba zavolat nejprve spojovatelce, nadiktovat jí číslo a počkat si na spojení.
U mezinárodních hovorů to mohlo být dokonce i několik hodin. To, že každý takový hovor měl kromě volajícího, volaného a spojovatelky i několik dalších "utajených" účastníků, je asi každému zřejmé (mimochodem, i nechtěné propojení několika náhodných hovorů nebylo v té době nic neobvyklého).
Od přístrojů se nedaly čekat žádné zvláštní funkce. Některé vyšší modely měly zvláštní černé tlačítko, které se používalo v případě, že byl přístroj připojen k podnikové telefonní ústředně. Modely, které byly k dispozici někdy koncem osmdesátých let, měly dokonce zespodu kolečko, které umožňovalo nastavení hlasitosti vyzvánění.
Budky nebyly mrtvé
Jediným způsobem, jak si zavolat z ulice, byly telefonní budky. Na vesnicích existovaly také tzv. veřejné telefonní stanice, což znamenalo, že vaše pevná linka nahrazovala budku. Samotné budky byly téměř výhradně na mince. To samozřejmě přitahovalo různé kriminální živly, takže významná část budek byla po většinu času mimo provoz.
 |
|
Mezi lidmi se ale šířila spousta návodů a způsobů, jak z takových telefonních budek volat zdarma. Dlouho fungoval trik s provrtanou korunou. Ta byla na provázku a v okamžiku, kdy se hovor spojil, dalo se zatáhnout za provázek a korunu vytáhnout.
Novější typy polských telefonních automatů už tuhle fintu neumožňovaly. Ale zase do nich stačilo ve vhodnou chvíli udeřit a opět se podařil hovor zdarma. Síla úderu byl přímo úměrná počtu lidí, kteří tuhle fintu vyzkoušeli na konkrétním přístroji před vámi. No schválně, zkuste pořádně praštit do svého mobilu, třeba nebude operátor hovor účtovat.
Neustálé problémy s funkčností mincovních automatů vedly na začátku devadesátých let k zavedení telefonních automatů na karty. Na svou dobu šlo o dost revoluční záležitost – čipová karta s přednabitým kreditem. Jedny z prvních kartových telefonních automatů byly na Václavském náměstí. Koupit si v té době kartu bylo skoro stejně výhodné, jako pořídit si v roce 1996 SIM kartu Paegas. Jinde než u několika málo budek byla totiž nepoužitelná.
 |
|
Mobily nikdo nečekal
Ještě před nedávnem měly před sebou pevné telefony zářivou budoucnost. Když se podíváte na starší filmy, včetně futuristického Star Treku či třeba filmové série s Jamesem Bondem, možná vás překvapí, kde všude byla pevná linka. Ovšem že by se dalo telefonovat bez drátů, napadlo opravdu jen velké klasiky science fiction.
