Bylo jaro roku 1918 a v roští mezi Košířemi a Břevnovem se krčila osoba, kterou prozrazovaly jen dva telefonní dráty k ní svedené. Kdo v tu chvíli vynálezce „vzdušného torpéda“ dnes nazývaného raketou viděl, jen těžko si uvědomoval důležitost jeho počínání. Ludvík Očenášek právě v tu chvíli nalezl tajnou telefonní linku Berlín - Vídeň, kterou hledal celé týdny.
Záslužný úkol přijal od šéfredaktora Národních listů Františka Síse, který jej požádal o nalezení zmíněného spojení, jeho následný odposlech a informování české Maffie - protirakouského odboje v čele s Edvardem Benešem. Nikdo přitom netušil, kudy tajná linka vede.
Ač s jasným cílem, přišel na ni Očenášek zcela náhodou; kdyby přijel císařpán do Prahy, musel by mít přeci možnost této linky využít, zamyslel se. Své pátrání přesunul do okolí Hradčan. „Prohlížeje pozorně sloupy, spatřil jsem, že dva dráty jakoby odbočovaly k vedení od severu k jihu. (...) Bylo zřejmé, že tyto dráty jsou připraveny k zapojení do svorek... v případě pobytu panovníka na hradě pražském,“ vzpomínal Očenášek.
Jeho nález byl doslova obdivuhodný; v roce 1918 totiž telefonní seznam obsahoval již 8214 položek, každá z nich navíc představovala dva telefonní dráty. Vzhledem k tíze pletenců telefonního vedení, pod kterým se již téměř propadaly krovy pražské ústředny v Jindřišské ulici, se navíc přecházelo z nástřešníků ke kabelovým vedením.
Místo, kde na linku narazil, bylo ale pro dlouhodobý odposlech nevhodné. Očenášek se tak rozhodl vytipovat lokality, kde jsou telefonní dráty méně na očích. Volba padla na cestu mezi Klamovkou a Demartinkou, kde vedení procházelo mezi korunami několika stromů. Zde z bývalého chléva na zahradě zřídil odposlouchávací stanici, ve které se střídal s inženýry Bečkou a Malým. Zprávy předávali české Maffii do Švýcarska, která tím získávala velmi cenné informace. Ilegální činnost zakrýval Očenášek pilnou prací na zahrádce.
Vídeň přitom rozvoji telefonních služeb dlouho odolávala. Když k ní ze všech stran v sedmdesátých letech 19. století mířily žádosti o povolení výstavby telefonních linek, zcela je ignorovala. Prvního telefonního spojení v Čechách bylo dosaženo až o pár let později, přesně 10. dubna 1881. Linka spojovala správu dolu Richarda Hartmana v Ledvicích s nedalekým nádražím v Duchcově. Praha se první linky dočkala měsíc na to, 21. května 1881. Vedení dlouhé asi kilometr spojovalo byt statkáře Bedřicha Freye s cukrovarem, který vlastnil.
Do založení Československa došlo na telekomunikačním trhu k obrovskému rozvoji; roku 1881 získala společnost Pražské podnikatelství pro telefony licenci k provozování městské telefonní sítě, v létě následujícího roku byla spuštěna v domě U Richtrů první veřejná ústředna, roku 1888 byla vybudována první státní meziměstská linka a rok na to zahájen telefonní provoz mezi Prahou a hlavním městem monarchie - Vídní. Rozšířením meziměstské ústředny byla Praha od roku 1896 připojena na evropskou telefonní síť. Přístup k praktickému vynálezu i pro širší veřejnost zajistily první telefonní budky, které se v ulicích hlavního města objevily v roce 1911.
Tou dobou se lidé hlásili do telefonu slovy „ha hej“ a to i přesto, že ono známé „haló“ již mnoho let před nimi jako první na světě vyřkl zcela náhodně Bellův asistent James Tessider během prvních experimentů s telefonem. Dnes zažité „prosím“ se začalo používat až na návrh ředitele pražské telefonní ústředny Jiřího Felixe v roce 1918.
I samotný hovor probíhal pro dnešní generace zcela nezvykle, vytočit číslo volaného tehdy pochopitelně vůbec nepřicházelo v úvahu. Telefonní aparáty byly vybaveny kličkou, která sloužila k „zazvonění“ na ústředně. Zde se rozsvítila malá žárovička, manipulantka zasunula dotazovací kolík do svírky volajícího, přehodila na svém stole přesmykač do naslouchací polohy, pozdravila a zeptala se na přání. Poté hovor manuálně spojila. Pokud šlo o meziměstské volání, nebyla výjimkou čekací doba i několik hodin.
Po vzniku Československa byl rozvoj telekomunikací významně zpomalen; v celé zemi bylo například tak málo bronzu, že by z něj bylo možné vybudovat pouze deset kilometrů vedení. Stát se potýkal i se zoufalým nedostatkem linek, což vedlo k mnoha restriktivním opatřením. Až do roku 1922 byly například pozastaveny veškeré soukromé hovory s Moravou.
Tou dobou čekalo na připojení telefonu na pět tisíc žadatelů. Svého aparátu se ale nedočkali, jelikož ústředny byly maximálně vytíženy. Kdyby měl telefon dostat každý, kdo o něj žádal, investice do infrastruktury by se pohybovala v řádu miliard korun. Taková částka ale k dispozici nebyla, modernizace ústředen by si navíc vyžádaly přibližně tři roky nepřetržité práce.
Během dne navíc kapacitu ústředny zcela vytížily státní hovory a na ty soukromé se téměř nedostalo. Vznikla tím potřeba tzv. nutných hovorů, zpoplatňovaných trojnásobnou sazbou. Později se objevila i služba bleskových hovorů za devítinásobek běžné sazby.
Samotné telefonování přitom nebylo nijak levné; v dubnu 1920 se za - jak jinak než ručně - měřený tříminutový interval platila sazba dle volané vzdálenosti - do 50 km stál hovor dvě koruny, do 100 km tři koruny, do 200 km čtyři koruny, do 300 km pět korun a nad 300 km 7 korun. Rok poté se navíc vláda rozhodla pro povinnou státní půjčku, která majitelům telefonu nařizovala úpis na 4000 korun s úročením 6 procent a splatností po 25 letech!
V době, kdy tisícikoruna představovala velmi slušnou mzdu, šlo o hrozivou zátěž. Půjčka se navíc platila za každé telefonní číslo, velké společnosti tedy musely sáhnout hluboko do kapsy. Bohužel byl tento krok pro rozvoj telekomunikací nutný, díky úpisům získal stát rychle finance na dobudování chybějících linek. Další zdražování ale následovalo hned další rok, přineslo s sebou další poplatek v podobě stavebního příspěvku. Na telefon v té době zkrátka nedosáhl každý.
Přesto se v následujících letech telefon objevil ve většině českých a moravských měst, úplná telefonizace tehdejšího Československa však byla dokončena až v roce 1953, kdy Bellův přístroj dorazil i do slovenské obce Krajná Bystrá, která byla poslední vesničkou bez telefonního spojení. V té době již lidé mohli využívat přímé místní volby, v Praze poloautomatických ústředen.
Po velkých potížích se stát dopracoval až k plánu plné automatizace hovorů. Psal se rok 1970 a automatický systém měl být uveden do provozu do konce roku 1985. Již v roce 1977 přinesla Praze primát nová žižkovská ústředna ve Fibichově ulici, která zavedla oboustranný automatický meziměstský styk. V té době bylo na našem území automatizováno již 60 procent meziměstského provozu a 97 procent místního.
V současnosti počet pevných telefonních stanic v ČR vytrvale klesá, loni jich zrušili zákazníci přes půl milionu, nyní se jejich počet odhaduje na necelé 2 miliony. Pevným linkám konkurují mobilní telefony či internet. V tuzemsku je dnes 12,3 milionu mobilních telefonů, což představuje přes 120 telefonních čísel na 100 lidí.
