Podobně jako u nás, i jinde ve světě nabízeli první ruští mobilní operátoři telefony fungující v sítích NMT-450, přičemž první základnové stanice se stavěly v Leningradu a v Moskvě. Vůbec prvním operátorem byla leningradská firma Delta Telecom, která zahájila svůj komerční provoz v prosinci 1991. Trhu s mobilními telefony byla v rámci sektoru telekomunikací dána do vínku hned od jeho zrodu nejedna konkurenční výhoda – předně velmi bídná úroveň kvality spojení prostřednictvím pevných linek, ale také celkově nízká hustota pokrytí obyvatelstva, která představovala pouhých 18 procent. Tomu lze i v tak velké zemi, jakou je Rusko, konkurovat mobilními sítěmi celkem snadno.
Nikoho asi nepřekvapí, že v prvních letech rozmachu mobilní telefonie v Rusku ročně stoupaly počty zákazníků v řádech stovek procent. Rapidní rozvoj mobilní telefonie tak postupoval ruku v ruce s tím, jak se postupně zvedala ze dna celá ruská ekonomika. Dnešní telekomunikační průmysl v Rusku je na předním místě zájmu zahraničních investorů, ať už jde o jejich přímé investice nebo o doplnění portfolia akcií.
Máme všechno a nic
Rusko je – pokud jde o průmysl mobilní komunikace - v nejednom ohledu zcela unikátní zemí. Zdaleka nejde jen o rozlohu země, ale zejména o to, že Rusko jako jediný stát na světě přijalo všechny hlavní „mobilní“ evropské i americké standardy. Díky tomu v zemi vedle sebe existují analogové sítě NMT-450 i různé digitální standardy, počínaje evropskou GSM „devítistovkou“ a „osmnáctistovkou“ a konče americkým systém AMPS/D-AMPS-800. Kromě toho byly uděleny i licence na stavbu sítí WLL založených na technologii CDMA.Standardy NMT, GSM-900 MHz a 1800 MHz však získaly tzv. federální status, což má zajistit koordinaci mezi četnými regionálními sítěmi, které provozují nejrůznější operátoři. Cílem je jejich technická integrace do federální telekomunikační infrastruktury. Stavba sítí založených na amerických standardech je plně v kompetenci jednotlivých regionálních úřadů.
Hlavní slabinou těchto sítí je však to, že jejich provozovatelé mají zakázáno nabízet klientům roamingové služby, což určuje tvrdé rozhodnutí ruského Státního úřadu pro telekomunikace a informace z počátku roku 1999. Četná odvolání proti tomuto zákazu byla až dosud bez výsledku. Přitom v polovině roku 1998 byl počet uživatelů sítí GSM a AMPS/D-AMPS téměř vyrovnaný – kolem 235 tisíc zákazníků a sítě NMT měly v té době asi 180 tisíc uživatelů.
Rozděl a plánuj
Jedním z typických rysů ruského telekomunikačního trhu je fragmentace. Země je uspořádána do 73 federálních regionů a v každém z regionů mohla být podle nařízení Ministerstva telekomunikací vydána původně jen jedna licence pro tu kterou technologii, čímž měla být zaručena soutěž mezi standardy.Goscomsvjaz, který nakonec nahradil zmíněné ministerstvo v jeho rozhodovací roli, na sklonku roku 1999 vyhlásil tendry na další tři operátorské licence v každém regionu – na dvě sítě v pásmu 900 Mhz a jednu v pásmu 1800. Teoreticky by tak mohlo být v Rusku v každém regionu až šest operátorů a vydáno více než 400 licencí na poskytování mobilních telekomunikačních služeb, což by byl jistě údaj hodný zaznamenání do Guinnessovy knihy rekordů.
Jako první byly ve všech federálních regionech postaveny analogové sítě NMT v pásmu 450 Mhz. V jejich případě licenční podmínky umožnily jednotlivým provozovatelům dohodnout se na poskytování vnitrostátních roamingových služeb v rámci těchto sítí, které fungují pod značkou SOTEL v téměř 50 regionech Ruska.
A zatímco americká technologie AMPS z první poloviny 80. let nemá podle zasvěcenců příliš velké naděje na další rozvoj (čemuž nasvědčuje i to, že počet vydaných licencí a počet pokrytých regionů zdaleka neodpovídá celkovému množství regionů v Rusku), sítě stavěné na bázi standardu GSM, tedy 900 i 1800 MHz, se rapidně rozrůstají. Mají ale v Rusku šanci dohonit někdy náskok Evropy?
Odpověď na tuto a další otázky najdete v dalších dílech seriálu o mobilních telekomunikacích v Rusku, které uveřejníme v následujících týdnech.
