Majitelé telefonů se zhruba dělí do dvou skupin. První z nich, o něco početnější, si svůj majetek z celkem logických důvodů dobře hlídá. Jsou to lidé, kteří nikdy neztratili klíče a třicet let používají jedno jediné oblíbené plnicí pero. Ti obvykle zastávají názor, že kdo si není schopen řádně ohlídat telefon, měl by být nejspíše ze všeho utracen, protože se jeho IQ pohybuje v hodnotách obvykle připisovaných pokojové teplotě.
Druzí jsou naopak notorickými ztráceči (mezi ně se chtě nechtě musí počítat i autor tohoto článku). To jsou ti, kteří vždycky založí poslední stokorunu - z nějakého důvodu je to vždycky ta poslední - tak důkladně, že ji najdou až zase po výplatě; pravidelně zapomínají, proč že to vlastně šli do samoobsluhy, a vždycky vám se stolu seberou zapalovač. Posledně jmenovaný zlozvyk u nich ovšem tolik nevadí, protože než odejdou, zase jej tam zapomenou ležet. Většinou se hájí argumentem, že mají na práci důležitější věci než se starat o nějaký mobil a že "to zvonění stejně jenom otravuje".
Příslušníci druhé skupiny samozřejmě ztrácejí telefony jako na běžícím pásu, čímž si u ostatních vyslouží řádnou dávku pohrdání. (Do této kategorie shodou okolností nějakým zvláštním mechanismem spadá drtivá většina manželek.) Jim je určena dobrá zpráva: sklon ke ztrácení mobilů je sice nepříjemná, ale zcela běžná věc, která jedince nevyřazuje ze společnosti o nic víc než třeba cukrovka nebo zaujetí pro lední metanou. Londýnský nedělník The Sunday Times nedávno zveřejnil studii, podle níž jsou mobilní telefony třetím nejztrácenějším předmětem v Británii. Na nezáviděníhodných vyšších pozicích tohoto žebříčku se objevují jen zapalovače a propisovací tužky. Problém je natolik vážný, že mnohé britské pojišťovny odmítají majitele mobilů proti ztrátě pojistit, případně si účtují mimořádně vysoké sazby (v poměru k hodnotě pojišťovaného předmětu až šestkrát dražší než za pojištění automobilu).
Podle britského listu se ve Spojeném království každoročně ztratí půl milionu mobilů z přibližného celkového počtu třiceti milionů. Pokud by měli Češi podobné návyky jako Britové (čeští operátoři uvádějí nižší čísla), znamenalo by to, že by museli ročně poztrácet na 80 000 mobilů, tedy přibližně deset za hodinu. Takže když zjistíte, že váš přístroj už zase zmizel, nezoufejte. Za pět minut budete někde mezi Aší a Hranicemi na Moravě mít podobně postiženého kolegu. A jestli to jako útěcha nepostačí, vězte, že ztráty mobilů se nevyhýbají ani lidem, kteří mají IQ zcela v pořádku a výbornou organizaci v popisu práce. Jako příklad se nabízí šéf americké FBI Louis Freeh, který před nedávnem musel sám sebe udat, že ztratil služební mobil se supertajnými čísly na své nejbližší spolupracovníky.
Špatná zpráva je ovšem určena těm, kteří se domnívají, že mají reálnou šanci jednou ztracený nebo ukradený mobil získat zpět. Jak známo, s čestnou výjimkou Eurotelu u nás neexistuje ani blacklist, který by zlodějům mobilů komplikoval život. Naproti tomu v Británii funguje centrální rejstřík IMEI všech mobilních telefonů, díky čemuž je identifikace kradeného mobilu snadná. V Austrálii se přes internet nabízejí takové služby hned tři, v Americe nejméně čtyři. Ani fungující blacklist ztracených a ukradených mobilů však není dostatečnou překážkou, protože IMEI telefonů lze měnit. Od roku 2002 by se však mělo zajištění tohoto čísla změnit a pak budou černé listiny účinnou zbraní v boji proti nejrůznějším šejdířům.
Takže pokud nechcete zůstat u pevné linky nebo neustále nuceně měnit telefony, zbývá vám jediná možnost - přiblížit se svými návyky té skupině lidí, která telefony neztrácí. To může čtenáři připadat jako slabá rada, ale může se hodit. Každý ví, že není výhodné nechávat telefon v taxíku nebo jím platit v restauraci. Autor článku zkoušel obojí - s výsledkem, který si již dokážete domyslet sami. Také je zjevné, že třeba Motorola V umístěná ve vnější náprsní kapse saka je při předklonu recept na neštěstí (zejména jedná-li se o předklon v situaci delikátního charakteru po oslavě na toaletě), stejně jako zadní kapsa kalhot zrovna nesedí Nokii Communicatoru, sedíte-li vy. Pokud v noci potkáte skupinu mladíků,kteří mluví cizí řečí a posléze vás přesvědčují, že jsou "zitalie, ne", je čas pomýšlet na taktický ústup. (I zde hraje roli autorův osobní zážitek.)
Méně evidentní ovšem je, že problém může nastat i při nestandardním použití telefonu. Jak informoval americký deník USA Today, řeší americké nemocnice ročně několik desítek tragikomických případů, kdy byl telefon příliš důsledně aplikován při erotických hrátkách. (Tento typ problému autor z vlastní zkušenosti doložit nemůže.) V takovém případě sice o telefon v klasickém slova smyslu nepřijdete, ale k původnímu účelu také neslouží, přičemž ovšem paušál běží dál. Podle USA Today jsou k odvážným teleerotickým nápadům celkem logicky využívány telefony s vibračním vyzváněním. Naštěstí pro zúčastněné; komu se něco podobného přihodí se starým telefonem pro síť NMT, měl by rozhodně navštívit internistu, psychiatra a pak snad nejlépe specializovaný veřejný dům, kde mu bude zaručena odborná obsluha (v tomto pořadí). Mobilní operátoři po celém světě služby tohoto typu zatím nenabízejí.
