Síť Televerket totiž ve skutečnosti byla první pouze v Evropě, nikoli na světě. Celosvětově první celulární sítí byla NMT síť v Saudské Arábii. Ta již od roku 1977 investovala obrovské prostředky do modernizace své tehdejší mobilní sítě a dodavateli jejího NMT řešení byly společnosti Ericsson a Philips. Síť v Saudské Arábii odstartovala již 1. září 1981, zatímco švédský Televerket odstartoval přesně o měsíc později.
Skandinávský systém NMT měl oproti AMPS hlavní výhodu v tom, že byl od počátku vyvíjen jako skandinávský (tedy mezinárodní) standard. Právě proto byl již od počátku do konceptu NMT zapracován roaming mezi sítěmi.
Sítě založené na standardu NMT se posléze uchytily také v Nizozemí, Belgii, Lucembursku a Rakousku. Ostatní evropské státy se ke standardu NMT nepřiklonily, ačkoliv studovaly možnosti celulárních sítí. Státní telekomy v zemích západní Evropy se raději odhodlaly k zadání vývoje vlastních konceptů domácím dodavatelům. Zde byl patrný tlak vlád, kterým tehdy národní operátoři patřili. Vzhledem k silné pozici skandinávských firem a Philipsu ve standardu NMT se totiž Francie, Německo a Itálie snažily protěžovat vývoj vlastního standardu u svých vlastních telekomunikačních firem.
Díky tomu vznikl standard C-450, vyvinutý firmou Siemens pro Německo, Radiocom-2000, vyvinutý Matrou pro Francii a RTMS, vyvinutý Italtelem pro Itálii. Není třeba připomínat, že jednotlivé standardy byly vzájemně nekompatibilní. Preference národních dodavatelů a snaha operátorů definovat přesně každou jednotlivost do detailu se staly příznačnými později i pro rané počátky GSM.
Na počátku roku 1990 tak existovalo celkem šest evropských standardů a jejich 11 mezi sebou nekompatibilních modifikací. Tyto modifikace si objednali národní regulátoři (obdoba našeho Českého telekomunikačního úřadu) nebo operátoři s přihlédnutím k údajným potřebám místního trhu – někde preferovali lepší kvalitu zvuku, byl tedy rozšířen rozestup mezi frekvencemi, jinde naopak chtěli vyšší kapacitu, a tak se rozestup mezi frekvencemi musel snížit; jinde zase žádali větší bezpečnost a jinde měli ještě jiné priority.
Výsledkem těchto snah o definici každé jednotlivosti regulátorem či operátorem byl vznik většího množství vzájemně nekompatibilních modifikací, a tak uživatelé skandinávské verze systému NMT 450 nemohli své mobily používat v síti NMT 450 v Nizozemí nebo Belgii, a to i kdyby jejich operátoři mezi sebou podepsali roamingové dohody. Další nevýhodou mobilní komunikace v té době byla vysoká cena, která odrazovala zákazníky. Malé množství zákazníků a s tím spojená vysoká cena mobilů i síťových komponentů (limitovaná i nekompatibilitou systémů) samozřejmě nemotivovala ani operátory k dalšímu rozvoji jejich sítí.
Vysoké ceny mobilních telefonů v Evropě kontrastovaly se stavem v USA, kde existence jednotného standardu a tedy i jednotný trh spolu s možností konkurence ve výrobě mobilních stanic stlačily ceny výrazně dolů. To byl také hlavní argument, proč se Velká Británie rozhodla převzít americký standard AMPS namísto jiných standardů vzniklých v Evropě nebo místo pokusu o vývoj vlastního standardu. AMPS ovšem používal frekvenční pásmo 800 MHz, které bylo ve Velké Británii vyhrazeno pro jiné účely, a tak bylo nutno AMPS modifikovat do pásma 900 MHz. To bylo naštěstí jednoduché a levné. Vznikl tak další samostatný standard TACS (Total Access Communications System). Tím Británie získala výhodu levných mobilních stanic, navíc frekvenční pásmo 900 MHz (v té době poprvé v Evropě použité) poskytuje větší kapacitu a umožňovalo snáze sestrojit kapesní mobilní telefony, nikoliv pouze autotelefony.
Kapesní mobilní telefony pro sítě NMT přišly podstatně později, až díky pokroku ve vývoji u finských firem Nokia a Benefon.
Přehled evropských mobilních sítí druhé generace
| Frekvenční pásmo | Standard * | Země (rok zprovoznění) |
| 450 MHz | NMT 450-25 | Švédsko (1981), Dánsko (1981), Norsko (1982), Finsko (1982) |
| NMT 450 B | Nizozemí (1985), Belgie (1987), Lucembursko (1987) | |
| NMT 450-25S | Španělsko (1982) | |
| NMT 450-25S | Rakousko (1985) | |
| NMT 450-12,5 | Francie (1988) | |
| C450-20 | Západní Německo (1986) | |
| C450-25 | Portugalsko (1988) | |
| RTMS | Itálie | |
| 900 MHz | NMT 900 | Švédsko (1986), Dánsko (1986), Norsko (1986), Finsko (1986), Švýcarsko (1987), Nizozemí (1988) |
| TACS/ETACS | Velká Británie (1985), Irsko (1986), Rakousko (1990), Itálie (1989), Španělsko (1990) | |
| Více | Radiocom 2000 | Francie (1986) |
Ačkoliv mobilní služby i telefony byly původně velmi drahé, ukazovalo se již od roku 1985 celoevropsky a před tím ve Skandinávii, že požadavky na kapacitu a funkce mobilních sítí budou stoupat a zákazníků může přibývat.
Ovšem smělé odhady vývoje trhu nechal skutečný vývoj trhu velmi pozadu. Například švédská síť NMT Televerket přilákala devětkrát více zákazníků, než byly nejoptimističtější původní předpoklady. Sítě založené na frekvenčním spektru 450 MHz tak začaly mít kapacitní problémy a bylo zřejmé, že nárokům zákazníků již v blízké budoucnosti nebudou schopny dostát.
V té době se již pracovalo na standardu GSM, ale s jeho implementací se počítalo až po roce 1990. Proto se některé evropské státy rozhodly pro vývoj a implementaci takzvaných prozatímních sítí, zatímco jiné státy se rozhodly vyčkat na standard GSM. Skandinávské země a Nizozemí rozšířily NMT standard do spektra 900 MHz a vytvořili tzv. NMT-900, čímž radikálně zvýšily kapacitu sítí tohoto typu. Další státy jako Itálie, Španělsko a Rakousko zvolily britský TACS a jeho kompatibilní frekvenční rozšíření ETACS. Německo a Francie se rozhodly vyčkat na GSM standard. Ovšem posunutí frekvenčního spektra sítí na 900 MHz přineslo později komplikace pro GSM sítě, především bylo nutno řešit dočasné soužití těchto sítí. Zároveň však prozatimní sítě umožnily nasazení skutečně kapesních mobilních telefonů, nikoli pouze autotelefonů, ačkoli při váze telefonu přes čtvrt kila bychom se toto označení dnes zdráhali použít.
Kapacitní růst jednotlivých vývojových fází je zajímavé sledovat. První celulární sítě měly desetkrát větší kapacitu než první mobilní sítě. Také přechodné sítě měly desetinásobnou kapacitu oproti prvním celulárním sítím a GSM sítě přinesly další desetinásobek. Kontrolní otázka: jaké zvýšení kapacity přináší UMTS? Rovněž desetinásobek? Ale kdeže – mezi UMTS se totiž vložila další přechodná síť - tou je DCS-1800 (GSM 1800), které přineslo další desetinásobek, takže UMTS se oproti prvnímu GSM liší stokrát…
Příští pokračování: pozadí vzniku standardu GSM.
