Je to jen těžko k uvěření, jak ten čas letí. Prvnímu iPhonu už je dnes jedenáct let a mnozí ho považují za přístroj, který definoval dnešní éru dotykových telefonů. Ale první pokusy s dotykovými displeji jsou mnohem starší, i když vzhledem k věku prvního iPhonu už vlastně ne o tolik.
Úplně prvním mobilním telefonem s dotykovým displejem byl IBM Simon, uvedený na trh před 25 lety, ale pak nastala menší pauza. Až v roce 1996 začal v Japonsku s dotykovými mobily experimentovat Pioneer a vznikly tři generace dotykových modelů DP-211, DP-211SW a DP-212.
Pak už přišla řada na „evropskou stopu“. V průběhu roku 1997 oznámily společnosti Alcatel a Sharp, že pracují na zařízení, které v sobě spojí funkce mobilního telefonu a PDA. Alcatel se postaral o telefonní část, Sharp měl zase zkušenosti s onou PDA funkčností. Na veletrhu CeBIT ještě téhož roku se pak ukázal koncept tohoto zařízení, tehdy už označený jako Alcatel One Touch Com. Světovou premiéru pak zařízení mělo na konci srpna roku 1997 a ukázaly se dvě verze: Alcatel One Touch Com a také Sharp MC-G1.
Na trh se novinky dostaly až v průběhu roku 1998, od jejich uvedení do prodeje tedy uplynulo dvacet let. Ve své době to byly hodně neobvyklé mobilní telefony, navíc s dost vysokou cenou. Třeba v domovské Francii stál Alcatel 4 700 franků a Sharp 4 990 franků (v té době asi 25 tisíc korun), což znamenalo, že po Nokii 9000i Communicator to byly nejdražší mobily na tamním trhu.
Za tuto cenu dostal zákazník přístroj s velkým černobílým dotykovým displejem o rozlišení 239 x 160 pixelů a podporou GSM sítí na frekvenci 900 MHz. To znamená, že si s těmito telefony můžete ještě dnes zavolat. Ale bude to trochu divoký úkol. Ovládání s dotykovým displejem je na dnešní dobu trochu nesrozumitelné a i ve své době bylo docela zvláštní.
Třeba vyhledávání v telefonním seznamu, který se řadil podle doby uložení kontaktů a nikoli abecedně, bylo dost komplikované. Špatně fungovala upozornění na zmeškané hovory a o nedokonalém propojení PDA a telefonních funkcí svědčí třeba to, že při vyzvánění telefon neuměl ukázat jméno volajícího uložené v seznamu. Zobrazilo se jen jeho číslo.
Dnes už jakékoli choutky k většímu zkoušení obou dotykových modelů krotí baterie, která už je většinou „po smrti“. Bez nabíječky vydrží oba kousky maximálně pár minut, někdy ani to ne. Velká sláva to nebyla ani v době uvedení: pohotovostní doba 45 hodin (podle některých údajů až 60) patřila k tomu nejkratšímu v dané době a v praxi byla ještě kratší. A hovor mohl trvat maximálně dvě hodiny. Ale Nokia 9000i na tom byla v praxi ještě o něco hůře.
Některé funkce ovšem byly skutečně moderní. Telefon měl vestavěný například e-mailový klient, a mohl tak přijímat i odesílat e-maily, zajímavá byla funkce pro automatické naplánování telefonního hovoru v kalendáři. Jednoduše si uživatel zadal poznámku, v kolik má komu zavolat a telefon ho pak v daný čas k hovoru vybídl. Dotykový displej se samozřejmě ovládal perem, vyťukávala se jím i čísla a písmena na virtuální klávesnici.
Zajímavou novinkou byl flip s průhledným sklem, který displej v běžném pohotovostním režimu kryl, takže přes něj bylo vidět telefonní číslo příchozího hovoru. Ten šel přijmout tlačítky umístěnými trochu netradičně nad displejem. Dalším ovládacím prvkem bylo kolečko podobné tomu nazývanému jog-dial u Sony. Byl tu infračervený port pro propojení a synchronizaci s počítačem.
Funkčně pak byly Alcatel One Touch Com a Sharp MC-G1 shodnými přístroji, lišily se jen detaily v designu. Sharp měl mírně jinou barvu a trochu jiný tvar flipu i části s tlačítky nad displejem. Malinko se liší i provedení antény.
Dvacet let staré dotykové telefony tehdy i přes neobvyklou kombinaci funkcí a výbavy příliš neuspěly. Prodejní čísla známa nejsou, ale vzhledem k tomu málu informací, které jsou dnes o obou modelech k nalezení, to opravdu nebyly příliš velké hity. Už možná třeba i proto, že Alcatel byl tehdy kvůli své řadě modelů One Touch Max, Club a Easy vnímán spíš jako výrobce levných přístrojů a drahý komunikátor prostě zákazníci nepřijali. A u Sharpu šlo o jeho vůbec první mobilní telefon, což také nemuselo budit důvěru.
Mimochodem, i když jsou Alcatel One Touch Com a Sharp MC-G1 v mnohém právoplatnými předchůdci dnešních chytrých telefonů, o chytré mobily v pravém slova smyslu nešlo. Systém byl vlastní a dodatečná instalace aplikací nepřicházela v úvahu. Možná i to bylo určitou nevýhodou v souboji s komunikátory od Nokie. Na rozdíl od nich se na Alcatel a Sharp tak trochu zapomnělo. Ale ono prvenství v podobě prvního dotykového mobilu pro evropské zákazníky jim už nikdo nevezme.
