Kolik se dá za 7,5 miliardy dolarů (a tři léta) postavit rychlonabíječek? S odpovědí nespěchejte, ve Státech také nepospíchají.
Zní to jako povedený aprílový vtip. Reportéři z portálu The Washington Post s ním ovšem vyrukovali už na konci letošního března, aby je v následujícím týdnu několikrát doplnili. Nejspíš proto, aby bylo opravdu zřejmé, že se o vtip nejedná. Nedá se ovšem říct, že by republikánskou opozici tato zpráva nerozesmála.
Prezident Biden v předchozích letech uplatnil nemalou část svého politického kapitálu na to, aby přesvědčil americké zákonodárce o nezbytnosti investic do podpory elektromobility. Představil odvážnou vizi, v níž se ve Státech roku 2030 bude dát napočítat půl milionu nových rychlodobíjecích stanic. Bylo to ambiciózní. A samozřejmě drahé. Svým osobním zápalem pro věc nicméně přesvědčil Kongres, aby na nabíječky alokoval sumu 7,5 miliard dolarů.
Především proto, že suma, za níž by se v Česku dalo postavit dva a půl Temelína, slibovala vysokou perspektivu návratnosti. S každou další rychlonabíječkou na amerických silnicích se zvyšuje komfort řidičů elektromobilů a snižuje se strach z omezeného dojezdu aut na baterky. Každá nově instalovaná dobíječka má potenciál přesvědčit desítky řidičů, že jejich příštím vozem bude právě elektromobil.
Vkládat peníze do výstavby rychlonabíječek bylo podle Bidena cestou, jak bojovat za americký automobilový průmysl a růst národní ekonomiky, proti znečištěnému ovzduší a klimatickým změnám.
Každý vydaný dolar se tak vlastně zaplatil několikrát. A kromě jiného skvěle posloužil k umlčení kritiků. Těch, co si stěžovali na nová pravidla, vyhlášky a nařízení diktující počet elektromobilů a hybridům firmám a předepisujícím nucený přechod na čistý pohon. Mohli vidět, že na budoucnost se ve Státech nečeká, že budoucnost se už děje.
Nebo spíš neděje.
