Končí první vlna opatření proti šíření covidu-19. Virus možná ustupuje, možná nastupuje, o tom tento článek není. Článek je o nás všech, kteří se snažíme pochopit, co se vlastně děje a co bude dál. A samozřejmě o tom diskutujeme s ostatními.
Závěr článku pro netrpělivéPokud nechcete nebo nepotřebujete číst, proč je diskuze obtížná, tady máte rovnou závěr článku. Tři kroky, jak dohadování – nejen o covidu-19 – výrazně zlepšit.
Zobrazit více Sbalit |
Diskuze – zejména na internetu – byly vždy dost svérázný prostor pro výměnu názorů. Jenže najednou se nediskutuje o nějakém do očí bijícím nesmyslu, optickém klamu nebo subjektivní preferenci. V případě diskuzí o tom, jaká opatření mají proti pandemii covidu-19 smysl, jde doslova o život. O život lidí, kteří se nakazili nebo nakazí, ale také o život všech ostatních, na které různou měrou dopadají související opatření, omezení a obavy.
Prakticky přes noc se tak z nás všech stali „odborníci“ na epidemii, reprodukční čísla, analýzu grafů a účinnost roušek. Diskuze jsou plné sporů o to, zda promořovat, nebo chránit, trasovat, či zavírat, jít korejskou, švédskou (nebo japonskou nebo slovenskou...) cestou, testovat tak či onak...
Napřed se nám udělá názor, pak hledáme fakta
Není překvapivé, že svůj názor si obvykle nevytváříme zcela racionálně. Vytvoří se nám celkem rychle. Pokud si nedáme pozor, vychází mnohem spíše z prvotních dojmů a přání. Jednoduše řečeno, pokud se nám něco líbí, budeme tomu spíše naslouchat. Jde o projev známého jevu: potvrzujícího zkreslení.
Potvrzující zkresleníJde o asi nejznámější kognitivní omyl (confirmation bias). Popisuje přirozenou lidskou tendenci věnovat více pozornosti těm informacím, které souhlasí s naším pohledem na svět, a naopak přehlížet ty informace, které tomuto pohledu odporují. Člověk se pak utvrzuje ve svém názoru zdánlivě „objektivními“ zkušenostmi. Ve skutečnosti ale nevidíme celý obraz, protože „nepohodlné“ části nám náš vlastní mozek skrývá. Jev je známý dávno před tím, než jej začali psychlologvé a behaviorální ekonomové studovat v druhé polovině 20. století. Britský filosof Francis Bacon si už v roce 1620 všímá, že „Lidé, pokud už si jednou udělají na věc názor, pak ve všem hledají něco, co s tímto názorem souhlasí. A i kdyby existovalo velké množství informací, které jsou vůči jejich přesvědčení protichůdné, člověk je buď přehlíží, nebo najde důvod, proč je odmítnout.“ Konfirmační zkreslení je všudypřítomný omyl, kterému je těžké se vyhnout. Podléhají mu i profesionálové, včetně vědců, lékařů nebo psychiatrů. Ti si třeba při vyšetřování pacientů mohou velmi brzo vytvořit na pacienta názor a další pozorování pak nevědomky přizpůsobují tomuto názoru, zatímco nová data, která jsou s tímto prvotním dojmem v rozporu, mají tendenci ignorovat. Zobrazit více Sbalit |
Takže už od začátku je těžké, abychom se s ostatními dohodli nebo se s nimi vůbec bavili v racionální rovině. Nikdo totiž do diskuze nejdeme s neutrální pozicí. Je velká šance, že budeme podvědomě odmítat cokoli, co se nám nelíbí, zatímco budeme nekriticky přijímat to, co podporuje náš názor. Internet tento potvrzující omyl – a postupnou polarizaci diskuze – podporuje hned dvěma způsoby:
- Vyhledávače – kdykoli můžete sáhnout po vyhledávači a za pár sekund vyhledat desítky článků, které tvrdí právě to, co říkáte vy. A to samé, jen v opačném gardu, může udělat i člověk, který má přesně opačný názor.
- Sociální sítě – systém toku obsahu (news feed) je navržený tak, aby pečlivě vybíral, co vám ukáže. Může vám tedy ukazovat jen to, s čím souhlasíte. Nebo třeba naopak to, co jde přímo proti vašemu názoru, pokud z minulosti ví, že na takové „provokace“ reagujete.
Vidíme tedy, že první – možná největší – překážka racionální debaty je už v našich hlavách.
Vědci se učí hledat pravdu, bez ohledu na názor
Pokud zacházíme s informacemi tak, jak je nám přirozené, podléháme zkratkám. Nehledáme pravdu, hledáme to, co odpovídá našemu názoru. A tady je první lekce, kterou se můžeme naučit od vědců.
„Cílem vědecké metody je zajistit, abyste si nemysleli, že víte něco, co ve skutečnosti nevíte.
Robert Pirsigspisovatel a filosof
Vědci jsou také jenom lidé. Také jejich mozky podléhají kognitivním omylům. A v průběhu posledních staletí vyvinuli vědci několik způsobů, jak se těmto mentálním zkratkám bránit. Jak potlačit lidskou tendenci potvrzovat si svůj vlastní názor a místo toho se systematicky přibližovat poznání skutečného světa. O vědecké metodě by se daly napsat celé knihy, ale pro naše účely teď vyberme čtyři normy, které se nám budou hodit při práci s informacemi:
- Důkladný popis – vědec musí popsat nikoli co ví, ale především jak to ví, z čeho vychází a jakým způsobem mohou ostatní jeho kroky ověřit.
- Skepticismus – vědci musí být otevřeni k tomu, že ostatní jejich poznatky podrobují skeptického zkoumání, kritice a opravám.
- Nezaujatost – vědec by měl stejné úsilí strávit potvrzováním své hypotézy jakož i jejím vyvracením.
- Univerzálnost – vědcům nejde o subjektivní, ale objektivní poznání, tedy takové, které je smysluplné a použitelné pro ostatní, které popisuje realitu.
Tyto normy umožňují vědcům debatovat k věci i tam, kde se neshodnou. Neshoda není nějaká chyba, je to naopak hnací motor vědy, příležitost, jak lépe poznat svět a jeho fungování. Kdybychom se od vědců nenaučili nic jiného, už povědomí „ukaž, proč si to myslíš, vítej kritiku a buď připraven změnit názor“ by stačilo k tomu, aby se z nesmyslných překřikování stalo smysluplné společné pátrání po správné odpovědi.
Chcete ostatní přesvědčit, nebo hledat pravdu?
Pozorný čtenář nyní správně namítne, že online debata má jiná pravidla než vědecká debata. A účastníci takových debat mají často jiné cíle, jinou motivaci. Mezi nejčastější patří debaty performativní a útočné:
- snaha přesvědčit ostatní o své pravdě
„Kdo si náhodou myslí, že X, podívejte se na Y“ - snaha předvést své intelektuální svaly
„Lidé si myslí, že X, ale přitom my chytří víme, že Y“ - touha upevnit se ve svém názoru
„Taky vás štve, když ...“ - snaha zachovat si tvář
„Jestli si myslíš, že X, tak jsi naivní...“ - nezávazné pobavení nebo zanadávání
„Podívejte se na tohoto idiota, každý přece ví, že...“
Problém s útočnými a performativními debatami je rozdělování na týmy a okamžité nálepkování. To znemožňuje konstruktivní debatu, protože lidé vstupující do diskuze, jako kdyby si museli vybrat dres. Když upozorní na chybu v argumentaci „spoluhráče“, bere se to jako střelba do vlastních řad, ačkoli kdyby bylo cílem najít pravdu, tak je každé upozornění na chybu vítané.
Když chcete v diskuzi zvítězit, jde pravda stranou |
Reálná fakta rychle ustoupí do pozadí a stávají se pouhou municí. V tu chvíli se vytrácí hledání skutečnosti a nastupuje taktizování, jehož prizmatem začneme k informacím přistupovat. Najednou nehledáme to, co je pro nás užitečné pro poznání světa, jaký je, ale vybíráme si jen to, co se nám hodí jako argument. Když dojdou argumenty, nastupují argumentační fauly.
Jak se této tendenci bránit? Je to těžké. Člověk může začít jedině u sebe. „Když existuje jiný pohled na věc než ten, který zastáváte, musíte tento jiný pohled v diskuzi dostatečně prezentovat,“ nabízí svůj pohled Larry Sanger, jeden ze zakladatelů Wikipedie. „A musíte tento argument, se kterým nesouhlasíte, prezentovat v jeho nejsilnější verzi, nikoli vytvořit si užitečného fackovacího panáka.“
Také Sanger viní ze zhoršující se debaty sociální sítě a jejich stručnost: „Mám pocit, že se to zhoršuje. Pamatuji si, že v 90. letech se na internetu debatovalo slušněji a věcněji. Bývalo běžné říci: Takže, jestli to chápu správně, váš argument je, že… Je to fér takhle říci? Stručnost často znamená, že není čas vysvětlit názor někoho jiného. Navíc se v diskusích hodně zjednodušuje. Lidé jdou rovnou k jádru konfliktu a nezdržují se argumenty. Často na sebe jen štěkají protichůdné názory.“
Změnit názor na základě faktů není prohra. Je to naopak jediný racionální krok ve chvíli, kdy zjistíme, že náš názor neodpovídá faktům. |
O poznání méně častá je debata s cílem získat informace a rozšířit si obzory. Rozdíl je jednoduchý a zásadní. Zatímco performativní nebo útočná debata neumožňuje jejím účastníkům změnit názor (nebo takovou možnost označuje jako „prohru“).
Přitom změnit názor na základě dostupných faktů je nejracionálnější krok, kterého jsme jako lidé schopni. Z tohoto pohledu tedy debatu vyhraje ten, kdo změnil názor z takového, který neodpovídá realitě, na takový, který realitě odpovídá.
Stejně tak se zapomíná na jednoduché slovo „nevím“, které jako kdyby v internetových diskuzích neexistovalo. Však kdo by také psal, že něco neví, když si to přece může vyhledat. Ale uznat, že něco nevím, není porážka nebo ostuda. Je to nejférovější odpověď v případě, že o něčem nemám dostatek dat, abych si na to vytvořil názor.
Proč na faktech nezáleží? Náš mozek se chce vyhnout nepohodlí...
Máte právo na názor, nikoli na vlastní fakta
Jsou debaty, ve kterých evidentně na objektivní realitě nezáleží, protože individuální preference účastníků jsou zcela subjektivní. Není argument, který by ze sparťana udělal slávistu nebo z milovníka ananasu na pizze jejího odpůrce. U takových témat je performativní debata tou jedinou možnou.
Pak jsou ale témata, která se zabývají reálným světem, ve kterém žijeme. A ta se neptají, jaký je náš dojem nebo preference. Pokud bude náš dojem v rozporu s realitou, je to naše prohra. Jedním z takových případů jsou i debaty o tom, jak chránit své zdraví nebo jak řešit problémy v reálném světě. Nemělo by být v našem zájmu přesvědčit ostatní. Mělo by nám jít o společné poznání skutečné reality.
Kdykoli argumentujete daty nebo studiemi, uveďte přesný odkaz na tato data. Neznamená to, že máte pravdu, ale znamená to, že víte, z čeho vycházíte, a pomáháte ostatním i sobě udržet diskuzi ve faktické rovině. |
V tu chvíli nastupuje naše třetí – a snad nejužitečnější – doporučení. Kdykoli argumentujete nějakými fakty, uveďte jednoznačný odkaz na tato fakta. Znamená to, že máte pravdu jen proto, že jste odkázali na PDF? Rozhodně ne. Ale odkaz na zdroj informací umožní ostatním pochopit, jak jste ke svému názoru dospěli. Co je možná ještě důležitější, odkaz umožní vám samotným sledovat, odkud vaše data – a tím pádem i vaše přesvědčení – pochází. Na čem je založené. Když se později ukáže, že jste se mýlili, není to žádná potupa. Vycházeli jste z těchto dat, později jste našli data přesnější a vyhodnotili jste je.
Proč lidé neuvádí zdroj svých dat
- „Můžete prosím odkázat na zdroj té informace?“
- „To zní zajímavě, to jsem neznal. Odkud tu informaci máte?“
- „Z čeho čerpáte? Můžete prosím uvést odkaz na tu studii?“
Tyto a podobné věty napsal autor tohoto článku do diskuzí snad tisíckrát. Neuvádění zdroje totiž patří k velkému zlozvyku obecně, na internetu to ale obzvláště zamrzí. Trochu se to zlepšuje v online médiích (ještě před deseti lety mělo jen několik procent článků odkaz na zdroj, nyní je to snad už konečně skoro standard).
Při diskuzi však lidé odkazy moc často neuvádí, a mají k tomu spoustu důvodů. Nejčastěji zkrátka nevědí, kde k oné informaci přišli. Někde to četli nebo možná slyšeli v rádiu, možná to byl podcast, nebo někde na Twitteru? Přijímáme data z tolika zdrojů, že je těžké si to pamatovat. Navíc máme tendenci postupně zapomínat zdroj informací a tím jim přisuzovat přílišnou kredibilitu (tzv. sleeper efekt). O to důležitější ale je, abychom se naučili citovat své zdroje, když jimi argumentujeme. Nejen kvůli ostatním, ale i kvůli nám samým.
Je totiž rozdíl, jestli si pamatujeme informace o smrtnosti koronaviru ze studie, která počítala jen potvrzené nákazy, nebo ze studie, která měřila nákazu na lodi. Je rozdíl, jestli jsou výsledky testování předběžné, nebo konečné. A je rozdíl, jestli byla studie provedena na lidech, nebo na zvířatech. To vše sfouknete tím, že uvedete odkaz na zdroj svých dat a dáte tak ostatním možnost posoudit jejich relevanci.
- Bez uvedení zdroje
- S uvedeným zdrojem
A: Proboha, proč ještě lidi venku nosí roušky? Vždyť jsou roušky úplně k ničemu!
B: Roušky pomáhají zastavit virus, to ví každý.
A: Pomáhají zastavit leda tok krve do mozku!
B: Plivl bych ti do ksichtu, srabe, máš štěstí, že mám roušku!
A: Proč ještě lidé venku nosí roušky? Vždyť podle studie je nákaza velmi nepravděpodobná?
B: To je dobrá připomínka, ale třeba lidé nechtějí roušky neustále sundavat a nasazovat, což je nehygienické, viz document ECDC .
A: Ale přímo ten document, který odkazuješ, taky mluví o tom, že roušky nejsou nutným opatřením…
Jak vidíte, ani uvedení zdroje není zárukou, že se diskutující shodnou. Ale pomůže udržet diskuzi v mezích racionální debaty a – co je důležitější – v rámci konkrétních, ověřitelných a dohledatelných informací. To samo o sobě zvyšuje užitečnost takové diskuze.
Bez uvedení zdroje? Nebrat!
Uvádění zdroje není všelékem. Pokud si nedáme pozor, pořád budeme mít tendenci uvádět jen zdroje, které podporují náš názor. Dokonce i když se budeme dívat na stejná čísla, můžeme je různě interpretovat. Pokud je naše přesvědčení silné, může přemoci i naši schopnost vnímat čísla (tzv. motivated numeracy). Odkaz na data je podmínka nutná, nikoli postačující.
Když někdo argumentuje vědeckou studií a neuvádí zdroj dat, berte to jako bezcenný šum. |
Měli bychom si konečně zvyknout na to, že bez uvedení zdroje dat je naše tvrzení nejen neužitečné, ale dokonce škodlivé. Když neumožníme čtenářům vystopovat, kudy vede cesta k prameni, vypouštíme do veřejného prostoru jen bezcenný plevel, který brání nám i ostatním v užitečné diskuzi.
V Brazílii je necelá tisícovka lidí, kteří mluví exotickým jazykem tujuka. Jejich řeč má zvláštní charakteristiku, kterou můžeme nazvat mandatorní evidencialita. Všimli jste si, že v češtině nemůžete někoho dost dobře oslovit, aniž by z toho nebylo okolostojícím zřejmé, zda je ten člověk váš blízký (tykáte), nebo ne (vykáte). Tak podobně je v jazyce tujuka nemožné říci nějaké sloveso, aniž byste zároveň nesdělili, jak o tom víte. Takže nikoli „dneska prší“, ale pouze „viděl jsem, jak dneska pršelo“, „slyším, že venku prší“, „z doslechu vím, že venku prší“...
Jazyk tujuka se jistě světovým jazykem nestane. Možná bychom si ale mohli vzít ponaučení a považovat argumenty bez uvedení odkazu na zdroj jako gramaticky nesmyslné, neúplné. Měly by nám přijít divné, ať už je čteme, nebo se takový nepodložený argument někam chystáme napsat.
A měli bychom takový argument, nepodložený zdrojem a daty, odmítnout vždy. Nejenom tehdy, když nezapadá do našeho názoru.
