Mobilní telefony nejsou v totalitní Severní Koreji ani po osmi letech, co je mohou obyvatelé používat (více viz Komunistická elita v totalitní Severní Koreji už čile telefonuje z mobilů), stále příliš rozšířené. Podle posledních odhadů vlastní mobil zhruba čtyři miliony Severokorejců. Je to sice čtyrnásobně více než v roce 2012, ale z pohledu severokorejské populace jde podle informací portálu Wall Street Journal pouze o jednu šestinu obyvatel. Není divu, telefony jsou totiž pro většinu Severokorejců, kteří mnohdy žijí na hranici chudoby, příliš drahé. I po tolika letech jsou tedy mobily stále symbolem postavení.
Nicméně ani nejtvrdší komunistický režim nemůže opomíjet technologický pokrok, který se v mobilním průmyslu zhmotnil do podoby smartphonů. V srpnu 2013 tak spatřil světlo světa historicky první severokorejský chytrý telefon (více viz Severní Korea se chlubí vlastním smartphonem. Jsou to komunistické sliby), nicméně až doposud byla taková zařízení Severokorejcům zapovězena. Strana nicméně ve svém striktním postoji nedávno polevila. Tato změna má ovšem velmi zásadní háčky.
Severokorejští uživatelé totiž nemohou naplno využívat potenciálu chytrých zařízení. Nemohou z nich například přistupovat na internet, aby se nedostali k informacím z vnějšího světa. Dostanou se tedy pouze na státní intranet, který obsahuje projevy severokorejského vůdce Kim Čong-una, recepty na národní pokrmy, tipy na domácí dovolené či informace o státním raketovém programu.
Chytrá zařízení (i počítače) jsou navíc opatřena lokálně vyvinutými operačními systémy, jejichž nedílnou součástí jsou nástroje pro cenzuru a sledování. Smartphony i tablety tak běží na výrazně upravených verzích systému Android (počítače jsou opatřeny buď vlastním systémem Červená hvězda, nebo značně upravenými Windows od Microsoftu) a jejich využívání je plně monitorováno. Součástí operačního systému chytrých zařízení je například nástroj TraceViewer zaznamenávající využití aplikací a historii prohlížení intranetu. Tento software pořizuje i náhodné snímky displeje, které uživatel sice na svém zařízení vidí, ale nemůže je z něj smazat.
Podle portálu Wall Street Journal, který se odvolává na severokorejské uprchlíky, nejsou výjimečné ani situace, kdy je uživatel smartphonu na ulici náhodně zastaven policistou kvůli kontrole obsahu telefonu. A to i přes to, že severokorejské mobilní telefony jsou omezené ve většině případů pouze na hovory, textové zprávy, fotografie a hry.
Vlastnictví smartphonu vzbuzuje v Severokorejcích pýchu, nicméně pouze do chvíle, než zjistí, že vláda zaměstnává lidi, jejichž posláním je nepřetržité monitorování jejich chytrého zařízení. Stačí jedna textová zpráva či jeden hovor s nevhodným obsahem a osud dotyčného je de facto zpečetěn. Přísné státní kontrole totiž podléhají i hovory v mobilní síti severokorejského operátora Koryolink, který patří egyptskému Orascom Telecomu.
Nutno podotknout, že tamní uživatelé nesmí volat ani mimo město, v němž žijí, natož do zahraničí. Severokorejský režim je pak zvlášť choulostivý na telefonáty do Jižní Koreje. Jeden takový se v minulosti stal osudný mladému dělníkovi, který zavolal z telefonu získaného nelegálním dovozem z Číny svému příteli do Jižní Koreje. Za tento jediný hovor zaplatil v lednu 2010 nejvyšší cenu (více viz Zavolal kamarádovi pašovaným mobilem. KLDR ho popravila).
