Uvidíme, jak se chytrý přístroj vypořádá s městskou džunglí i s nefalšovaným motorkářským výletem na Kokořínsko. Ano, i my vespisti občas odložíme retro tašku přes rameno, oblékneme koženou bundu a vyrazíme za hranice své čtvrti.
Počáteční euforie začala pomalu opadat potom, co jsem si krabičku s desetitisícovým zařízením dovezla domů. TomTom Rider 40 má totiž speciální funkci na vyhledávání klikatých a kopcovitých tras, kterou bude bezesporu nutné otestovat především. Dalším problémem je montáž navigace, kterou kapotáž Vespy opravdu neulehčuje. Zlí jazykové tvrdí, že italský stroj počítá s jediným držákem, a sice na kelímek s kávou.
Po zhlédnutí několika instruktážních fotografií na internetu (pro jistotu) montuji bytelný patentovaný RAM držák z odolného černého kovu na pochromovanou tyčku zrcátka. Vyjímá se tam – slovy klasika – jako tarantule na piškotovém dortu, ale drží perfektně. I když nastavit držák do polohy, ve které by navigace nebránila ruce na plynu, neodírala lak kapotáže nebo nebyla zcela mimo zorný úhel, byla opravdu práce vyžadující šikovnou ženskou ručku.
Přituhovat začne v okamžiku, když mi dojde, že ten dlouhý kabel s holými dráty na konci budu muset asi někam zapojit. Sporý návod k navigaci suše radí „připojit ke kabelovému systému motorky“. Ano, motorky. Jenže pokud nechci z vespy odmontovávat značnou část karoserie (abych navíc pak možná zjistila, že stejně nevím, co s tím), nezbude mi, než kabel natáhnout rovnou k baterii. Ta je na rozdíl od normálních motorek na úplně opačném konci stroje, takže kabel nestačí. Po zjištění, že by interní baterie navigace měla vydržet úctyhodných šest hodin provozu bez napájení, odkládám záležitost připojení na neurčito. Aspoň otestuji výdrž.
Příjemné a logické ovládání. I pro blondýnu
Masivní vzhled držáku i navigace Rider 40 s vespou úplně neladí, ale vypadá, že by měl bez problémů zvládnout veškeré otřesy, které skútr během průjezdu Prahou schytá. Výrobce slibuje odolnost vůči všem povětrnostním vlivům a nemám důvod mu nevěřit: voděodolné tlačítko zapínání i gumové kryty USB portu a paměťové karty působí důvěryhodně. Líbí se mi i tělo z tvrdé gumy, které se hned tak neodře a přežije případné nárazy. Postranní segmenty na uchycení do dokovací stanice z matné oceli pak drží navigaci na místě za všech okolností.
Mile mě překvapuje uživatelské rozhraní a intuitivní ovládání. Přesto doporučuji si vše vyzkoušet doma na gauči, abyste pak marně nehledali tlačítko přidání zastávky na trase, jako se to stalo mně.
Po prvním spuštění není potřeba nic nastavovat, nikam se přihlašovat, dokonce i baterie je nabitá naplno. Dotykový displej nemá zbytečná tlačítka navíc a výstižné ikonky s popiskem vás nenutí dlouho přemýšlet, co se pod nimi skrývá. Snad jen piktogram s propletenými šipkami a názvem „Naplánujte vzrušení“ vypadá poněkud dvojsmyslně. Ale nejsme puberťáci, takže se jen pousmějeme nad českým překladem a víme, že jde o nastavení zajímavé okružní trasy.
Vyhledávání trasy je jednoduché, i když malá písmenka klávesnice mohou dělat problémy větší ruce. Po zadání cíle můžete cestu různě upravovat. Menu „Aktuální trasa“ umožní vyhledat alternativy, které přístroj označí barevně a ihned porovná i časový a kilometrový rozdíl mezi nimi. Zvolit můžete i cestu mimo silniční uzavírky, mimo dálnice a cesty s mýtným, upravit zastávky na trase nebo zvolit klikatou trasu, ale zároveň se vyhnout nezpevněným cestám. Zkrátka vyladit si cestu předem do takové podoby, že vás nic nezaskočí a maximálně si ji užijete.
Plusy a minusyProč koupit?
Proč nekoupit?
Kdy? V prodeji Za kolik? 9 990 Kč |
Hlavní atrakcí pro milovníky jedné stopy je zmíněné tlačítko „Naplánujte vzrušení“. Hodí se tehdy, dojedete-li to zajímavého místa a máte chuť ho trochu prozkoumat. Ideální je to třeba někde na italských horských pasech nebo ve skalnatém francouzském přímoří s luxusními výhledy. Funkce naplánuje okružní trasu z místa, kde se právě nacházíte, a vy si ji můžete doladit po svém. Chcete spíše do kopců, ale zatáčky zrovna nemusíte, nebo si naopak chcete projet serpentiny a o výhled vám nejde? Je to jen na vás. Nic není problém, stačí pár ťuknutí na displej a přístroj vygeneruje, jak sám říká, napínavou trasu. Nezbývá než potvrdit ji laškovným tlačítkem „Pojďme na to...“. Tak dobře!
Ostrý test v terénu. je to sice dál, ale horší cesta
Jako první chci otestovat samozřejmě hlavní eso v rukávu, které navigace nabízí, tedy plánování okružní výletní cesty se spoustou zatáček a kopců. Tedy lákadlem pro motorkáře, postrachem pro mě. Na radu kolegy z Vespa clubu vyrážím směr Kokořínsko. Chci se dostat co nejrychleji z Prahy do Mělníka, ale vyhnout se dálnici (jedna jízda smrti po ní mi stačila). TomTom Rider 40 nabízí dvě trasy. Volím delší, ale zajímavější přes Kralupy, což se ukáže jako špatný nápad. Hlavní tah přes město je ve výstavbě a navigace mě tak honí třikrát kolem kostela, protože má dojem, že jsem jen minula odbočku. „Odbočka je rozkopaná dva metry do hloubky!“ nadávám směrem k pravému řídítku a vzpomínám si, že jsem přece zvolila „vyhnout se uzavírkám“. „Až to bude možné, otočte se.“ V překladu do jazyka normálních lidí: jsi v koncích. Nakonec mi s cestou radí paní u nemocnice, kde jsem se ocitla doslova a do písmene ve slepé uličce. Zapínám tedy mobil, vytvářím wi-fi hotspot a připojuji navigaci, která by tak měla poznat více aktuálních uzavírek, ale i radarů na trase. Tentokrát už chytrá krabička správnou cestu nachází a já už bez problémů dorážím do Mělníka.
Kus za městem zastavuji a „plánuji vzrušení“, tedy okružní trasu Liběchovským údolím přes Medonosy a Kokořínský důl zpět do Mělníka. Volím nejvyšší stupeň zatáček a kopců a vzápětí se na displeji ukazuje opravdu divoká trasa, která se snaží vymést opravdu „to nejlepší“ v okolí, takže vymýšlí různé osmičky a zajížďky kamsi do lesů na otočku jen proto, že je tam kopec. Kopcovitost trasy tedy tlačítkem snižuji a volím ještě jednu zastávku, abych nejezdila neustále v kruhu.
Díky internetovým službám TomTom už předem vím, že pohodovou cestu na Dubou mi několikrát překazí oprava povrchu vozovky a zúžení do jednoho pruhu řízené semafory, takže se nemusím vytáčet na místě, ale už předem zhluboka dýchat. Skvělá funkce!
V zatáčkách na cestách bez aut kolem Vidimi plně doceňuji funkci výběru napínavé trasy až do chvíle, kdy vjedu na úsek plný na pěst hlubokých výmolů. Nadávám, ale za to navigace nemůže. Intenzita výmolů na ní nastavit nelze. Ale může za automatické překlápění obrazu na výšku, které se mi svévolně přepne v jedné z ostřejších zatáček a chvíli trvá, než se chytne zpátky. Ale nakonec jsem vlastně pyšná, neboť si to překládám jako jistý hmatatelný důkaz toho, že jsem se snad po letech naučila „krouhat“ zatáčky.
Systém vyhledávání uzavírek mě zrazuje až na cestě mezi Dobření a Jestřebicemi, kde narážím na závoru. Chvíli váhám, zda to zkusit projet, nebo zvolit legální objížďku. Ten srab ve mně nakonec vítězí, takže si to za chvíli mastím přes Vlkov. Vzpomínám si na slavnou filmovou hlášku: Je to sice dál ... ale aspoň si projedu celý Kokořínský důl. Bohužel (nebo možná bohudík) tak přicházím o nejlepší zatáčky z Kokořína dolů.
Na konci údolí stavím u výletní restaurace a mazácky parkuji vedle o něco silnějších strojů. Okřídlené klišé motorkářů, že na mašině nejsi nikdy sám, se potvrzuje ve chvíli, kdy se navigace stává předmětem uznalého pokývnutí a zasvěceného rozhovoru s jedním z chlapíků v kožené kombinéze. Baterka navigace je v té době (po třech hodinách jízdy a navzdory připojení k internetu) těsně za polovinou kapacity a na dojetí domů bohatě vystačí.
Dopravní rádce při proplétání městskou džunglí
Jelikož jezdím především po Praze, nemůžu navigaci nevyzkoušet ani zde. I když většinou trefím bez problému, většinou neumím moc odhadnout hustotu provozu. V některých úsecích nemám příliš odvahu na projíždění středem mezi auty, nebo to prostě nejde. Funkce dopravních informací tedy může ušetřit spoustu nervů a podstatně zpříjemnit cestu, třeba i upozorněním na radary nebo ikonkou dopravní značky s aktuální povolenou rychlostí (tedy ne že bych si libovala v jízdě mimo zákon, ale znáte to – jistota je jistota).
Na odpolední cestu do redakce na Smíchově a následně na jazykový kurz zkusmo zadávám i „napínavou cestu“. Ruku na srdce: tohle ve městě nevyužijete. Leda byste si chtěli projet polovinu pražských mostů, všechny jednosměrky na Starém městě nabízí, a ještě to vzít oklikou přes Strahov (kvůli těm kopcům). Ale test je test, takže zkouším i to.
Trpělivost mi dochází hned na páté zatáčce, protancované na malostranských kočičích hlavách. Cestou mě navigace třikrát žene přes řeku, ale na křižovatkách plných turistů si vyjíždění zatáček moc neužívám. Tohle dobrodružství zbaběle vzdávám na hranici Prahy 5 a dál už jedu po svém.
Na odpolední cestě dopravní špičkou na Vinohrady, která vede přes nejvytíženější Ječnou a Legerovu ulici jsem však byla o dost klidnější, když mi navigace přesně řekla, jaký stupeň provozu na mě kde čeká a že to dnes bude mnohem lepší vzít oklikou po nábřeží a přes Vyšehrad než kličkovat mezi vynervovanými řidiči v Resslovce. Do jazykovky jsem dorazila o deset minut dřív než obvykle a od té doby jsem za šprta.
