Seznamte se: reálná Emmanuella. Vzdělaná, krásná, svobodomyslná Marayat Rollet-Andriane, žena královského původu a pozemských slastí
V životě paní Rollet-Andriane je máloco, jak se jeví. Erotický román plný chtíče a promiskuity opěvují učené eseje jako vykreslení reálné utopie, spřádají se kolem něj filozofické rozvahy. Autorství erotických příhod Emmanuelly se nejprve tají, aby poté začalo být připisováno právě krásné a provokativní Thajce, ale nakonec se přisuzovalo jejímu muži, váženému diplomatovi.
Jisté je, že život Marayat Rollet-Andriane byl stejně oddaný sexu, vášni, rozkoši, lesbické, masturbační, skupinové, nebo jakékoli, na nekonečně mnoho způsobů, jako život literární a filmové Emmanuelly.
Život rajských potěšení
Reálná Emmanuella se narodila jako Marayat Bibidh v roce 1932 v Bangkoku do nejvyšší společenské vrstvy, její aristokratická rodina byla přímo spojena s královskou. I proto strávila studia na elitní internátní škole ve Švýcarsku. Institut Le Rosey patří mezi 150 nejprestižnějších soukromých škol na světě. Ocitla se ve společnosti potomstva světové elity.
A zažila setkání, které jí mělo naprosto změnit život. Nebylo to však rendez-vous s uměním, vědou, neposunulo ji na cestu dychtivosti po vědění, po tvorbě. Bylo to setkání se sexem a vyslalo ji na cestu touhy po rozkoši.
Na jednom z bálů byla v roce 1948 seznámena s mužem. Byl o celých čtrnáct let starší, a protože Marayat tehdy bylo šestnáct, onen rozdíl něco znamenal. Třicetiletý francouzský diplomat Louis-Jacques Rollet-Andriane jí však učaroval. Odhalilo jim již tehdejší setkání na plese, jak silná sexuální dychtivost z jejich spojení vyroste? Nahlédli již tenkrát, do jakých erotických výšin spolu budou moci stoupat?
Milostný cit však ze setkání vyrostl silný a trpělivý, s ohledem na věkový rozdíl čekali osm let, než se sezdali. Poté zamířili do Bangkoku, Marayat tam měla rodinu, Louis-Jacques tam získal místo při misi UNESCO.
V erotický román, v prostopášný film se jejich život překlopil právě tehdy a tam. Že je spojuje nejen cit, ale též zájem o objevování sexuální rozkoše, volnomyšlenkářský, libertinský hedonismus, již bylo zřejmé. Měli pro něj vše potřebné, peníze, zázemí, postavení, volný čas. Jejich dny se nesly v rytmu zahálky, sexu a disputací chválících nejuvolněnější morálku.
Jejich sexuálním chrámem se stal bangkokský sportovní klub, kam měla přístup jen elita, výstřední. Kolem jejich vzývání otevřených sexuálních vztahů, bez moralizování, výčitek, majetnictví, podmínek, studu, se tvořila komunita lidí ze zahálčivých vrstev, znuděných paniček, které oslovovalo dobrodružství, chtivých diplomatů, extravagantních existencí z politiky, byznysu i bez jakékoli profese, dam a pánů z tehdejší globální kavárenské společnosti, co se zrovna ocitli v thajské metropoli a neostýchali se.
Věhlas jejich sexuálních dýchánků překročil thajské hranice, udělal z jejich komunity hříšný magnet, za nímž se jezdilo ze zahraničí. Když se dostavil i mezinárodní italský playboy, excentrický bratr kardinála Bartolomea Dado Ruspoli, byl to pro Marayatu i Louise-Jascquese milník. V osobě přítele Salvadora Dalího a Brigitte Bardotové získali svého sexuálního kazatele, průvodce ještě uvolněnějšími mravy a experimenty. Velekněze lásky.
Louise-Jacquesova diplomatická dráha, kterou pečlivě chránil před světem sexuálních orgií, jim navíc přála. V roce 1963 se i s chotí přestěhoval za prací do Itálie, svému erotickému mentorovi byli ještě blíž a vstoupili do světa jeho prostopášných spolků z nejvyšší společenské třídy. Trvalo to pět let, poté pobývali střídavě v Paříži a Thajsku.
Jenže praktikované sexuální orgie, při nichž se střídala těla, aniž by to znamenalo něco jiného než rozkoš, nebyla jediná pocta rozkoši, která prošla jejich osudy.
Román ze života
Měla Emmanuelle napsat, měla její erotické příhody prožít. Ať to bylo jakkoli, Marayat Rollet-Andriane musela mít neobyčejný život.
Onen spisek přistál na stůl pařížskému vydavateli Ericu Losfeldovi v roce 1957. Přišel poštou z Bangkoku, nebyl podepsaný. Adresáta si však zvolil rukopis, ať ho poslal kdokoli, příhodně. Losfeld byl enfant terrible francouzské literatury. Vydával surrealisty, provokativní knihy, komiksy, protestní literaturu. Přetahoval se s cenzory, úřední zákazy svých publikací vystavoval jako medaile z války. Byl to vydavatel, co se nezalekl morálky ani cenzurních paragrafů. V případě thajského balíčku to bylo potřeba.
Když do rukopisu Losfeld nahlédl, viděl v něm vlastně dvě knihy. Námět již tušíme: Devatenáctiletá Francouzka opouští Paříž, aby se v Bangkoku připojila ke svému muži diplomatovi. Hned při popisu její cesty letadlem vstupuje do knihy erotika, zmohou ji fantazie a oddá se na palubě rovnou dvěma spolucestujícím. Sexuální eskapády, homosexuální hrátky, sebeuspokojování, seance plné podřízenosti a dominance jsou hlavní náplní následujících stránek. Spolu s rozmluvami obhajujícími sex všech se všemi, sex, jehož se účastní všechny části těla, sex, který vítězí nad toporností racionality a předčí všechnu imaginaci.
Příběhem prochází i literární Dado Ruspoli. Sexuálním věrozvěstem je v románu postava Maria, hlásá, že jakýkoli čas strávený jinak než uměním rozkoše, je ztrátou, je promarněný. Proč? Protože erotika je cestou k lidskému štěstí. A muž i žena na ní musejí následovat tři principy, vyhledávat neobvyklé, usilovat o co největší počet a o asymetrii. Jeho učení bořilo všechno, co budovala buržoazní kultura a náboženská morálka. Zavrhovala monogamii, spokojenost se stereotypem, párové separované soukromí.
Losfeld v rukopisu rozpoznal román na dvě pokračování, první vydal v roce 1959, druhé podle soupisu děl jeho vydavatelství rok nato. Vyšly bez autorského i vydavatelova jména, Losfeld je rozeslal kritikům s prosbou, aby je s ním nespojovali. Dodrželi to.
A navzdory podzemnímu vydání, jehož cílem bylo obejít cenzuru, která měla společnost chránit před obscénností, se dílu dostávalo velkolepých recenzí. „Kniha měla ohromný dopad. Dostával jsem, a to bylo pro podzemní literaturu velmi neobvyklé, obrovské množství článků, všechny příznivé,“ vzpomínal tajený vydavatel.
Emmanuelle a Marayat |
André Breton román zmínil na první stránce revue Arts. André Pieyre de Mandiaurges dílo Emmanuelle velebil v Nouvelle revue francaise: „Odchyluje se od myšlenek, které zastává Georges Bataille. Její koncepce eroticismu je optimistická, zářivá, oslnivá jako povznesení potvrzující slávu člověka osvobozeného od bláta a starověké podřízenosti.“ Emmanuellu kritika uznala za jednu z nejlepších erotických knih století, stala se klasikou žánru, píše Tanguy L’Aminot na webu věnovaném Emmanuelle.
Erotika a cenzura
Marayat Rollet-Andriane byla spojována s pseudonymem Emmanuelle Arsanová. Nakonec to všal byl spíš její muž, kdo psal erotické příběhy ženy bez studu.
Trvalo skoro deset let, než vyšla kniha podruhé. V roce 1968 se navíc závoj tajemství poodhalil. Obezřetnost však nevymizela. „Čím lepší kniha je, tím je nebezpečnější. Nyní jsem četla velmi dobrou knihu od někoho, kdo je, jak soudím, velmi kultivovaný. V předmluvě se cituje Mallarmé, Eluard, Bataille a Artaud. Kniha je velmi dobře napsaná, filozofie je, samozřejmě otázkou do diskuze. Ale jaká inteligence!“ psala kritička Francoise Giroudová. Losfeld bude přesto na její slova vzpomínat jako na doklad pokrytectví. „Neprozradím vám,“ psala totiž, „kdo je vydavatelem, ani autorství. Povím jen, že kniha je modrá a vydavatel má své jméno na přebalu.“ Že četla právě knihu o erotické rozkoši, čtenářstvu nevyzradila.
Měla však pravdu, na obálce se k počinu Losfeld tentokrát doznal. A závoj se poodhalil i ohledně autorství. Na přebalu se ho čtenář nedověděl, uvnitř knihy však jméno bylo: Emmanuelle Arsanová. Knihu tedy snad napsala, jako autobiografii, sama její hlavní postava, erotická dobrodružka, která nastavovala klín i zbytek svého těla docela všem!
S cenzurou to však byla hra na kočku a na myš. A protože se myš přestala schovávat, kočka věděla.
„Připomínáme knihkupcům, že toto dílo je příkazem ministerstva vnitra podřízeno následujícím zákazům: nabízení a prodej mladistvým pod osmnáct let, vystavování, propagování plakáty. Emmanuelle dostala úplný úřední zákaz,“ musel Losfeld ohlásit prodejcům ve svém katalogu pro rok 1968.
OBRAZEM: Porno a sedmdesátky. Projděte si plakáty z pikantní Ameriky |
Porazit se však nenechal, v říjnu 1968 vydává druhý díl Emmanuelly, následně ještě dvě další knihy Emmanuelly Arsanové Epître à Paul VI a Nouvelles de l’érosphère. I ony se stanou terčem zákazů. Proč ze všech vydavatelů právě já? ptal se Losefeld ve svých pamětech. Kvůli politice? Stal se obětí byrokratické manýry? Vytrvalé osobní šikany konkrétního úředníka? Nebo prostě kafkovské chyby v aparátu? Je to součástí Emmanuelliných záhad.
Jako autorství Emmanuelly.
Autorka, hrdinka, čtenáři: hra plná jinotajů
Narodila se jako Marayat Bibidh v Bangkoku v roce 1932.
I osoba, která ony čtyři románové příběhy Emmanuelly sepsala, se skrývala. Nejen před cenzurou, jistě též před veřejným míněním. Jenže s jistou hravostí, čtenářskému publiku v jednotlivých vydáních Emmanuelle Arsanová naznačovala, dávala o sobě vědět, mizela, měnila se, rozplývala se. První, podzemní vydání úvodních dvou dílů autorství úplně tají, na obálce i uvnitř, jméno Arsanová však vkládá do úst Mariovi. Přátelům se chlubí, že svedl „tu malou Arsanovou, co právě přijela z Francie“.
Pozorné čtenářstvo by si všimlo, že ve vydání v roce 1969 Mario v této větě příjmení hlavní hrdinky zamlčí – jméno Emanuelle Arsanová je však uvnitř knihy jako jméno autorky. Autorka a hlavní hrdinka si mění identity. Nic není tak, jak vypadá! Hra naznačuje, že dílo je autobiografické, i když jen malé komunitě nejvěrnějších čtenářů a čtenářek. Ostatně, dělalo to hned první vydání, grafické zpracování jeho obálky jako by Emmanuellu uvádělo jako autorku a podtitul knihy měnilo na její název.
Jenže kdo Emmanuelle Arsanová je? A je to pravé jméno? Autorka jako by na dotazy odpovídala ústy své postavy v jedné z knih: „Každému jeho schizofrenii! Mou je anonymita. Svou hrůzu z toho, že se stanu veřejně známá, nestavím na odiv jako ctnost: ve společnosti, kde je umění prodávat sebe samu morální povinností, mě to vyřazuje a izoluje. Doznávám, že to je úchylka.“ Neomlouvá se však: „Jenže chlubit se nebo odprošovat za tuto indispozici by bylo stejně absurdní jako chvástat se barvou svých očí.“
Závoj se však měl sesunout docela. Jenže i osoba Marayat Rollet-Andriane se vyjevovala postupně. V roce 1968 vydal fotku nádherné Thajky Losfeld ve svém magazínu Positif, doprovodil ho jménem Marayat Andriane a textem, který odkazoval na podtitul druhého z románů Antipanna: „Milujeme ji nahou, je krásná, umění podstupuje bez závoje, jedním slovem je antipannou.“
A hrátky se čtenářstvem pokračovaly. V roce 1973 píše o svém milování s krásnou ženou beatnický spisovatel Théo Lesoualc’h ve svém díle Marayat. Emmanuelle Arsanová později k jeho knize ve spisu L’Hypothèse d’Eros uvádí: „Jejich soulož jsem viděla. Mohla bych o ní tedy mluvit. Ale nebudu. Je užitečné vědět o snu, ale nikoli o realitě, kterou z něj někdo udělal.“ Vše bylo jako v mlze, fikce se prolínala se skutečností, pozorovatelka s protagonistkou.
Nakonec se pseudonym Emmanuelle Arsanová propojí s krásnou a vzdělanou ženou královského původu z Thajska Marayat Rollet-Andriane, rozené Bibidh. S dámou milující fotografii, kinematografii, starožitnosti, mluvící plynně thajsky a díky svému švýcarskému vzdělání i anglicky a francouzsky. S příležitostnou herečkou, objevila se například ve filmu Strážní loď Sand Pebbles se Stevem McQueenem, s nímž se měla dopustit románku. Měla. Nejasnosti, domněnky byly všude kolem ní.
Definitivním potvrzením toho, že paní Marayat sepsala v Emmanuelle vlastní erotické putování, měl být erotický film Laure, který měla, opět jako Emmanuelle Arsanová, napsat a režírovat. Tak to ostatně stálo ve filmových titulcích.
I to se však ukázalo jako zdání. Odhaluje to příběh, jemuž nescházejí značně humorné prvky.
Zdráhavá pornohvězda a filozofující režisér
Emmanuella prošla jejím životem se vší vehemncí.
Film Laure měl být trhák, peníze na něj dala společnost Fox, chtěla opakovat úspěch filmu s Emmanuellou, který podle knihy natočil v roce 1974 Just Jaeckin. Pro produkci si firma Fox vybrala Ovidia G. Assonitise. Štáb odjel snímek točit po čtrnáct týdnů na Filipíny, kde se odehrával děj, rozpočet byl velkorysý. Navzdory všemu zázemí i exotickému prostředí to však nebyla procházka sadem.
Do titulní role tvůrci obsadili legendární Linda Lovelace, hvězdu kultovního pornografického filmu Hluboké hrdlo. Byl by to býval chytrý tah, měl však dva háčky. Zaprvé jela Linda v drogách, zadruhé rozmlouvala s Bohem, shrnuje článek na webu Scoopy, který poodhaluje spletitosti natáčení. Takže jakkoli Lovelace vyrostla na nestoudných filmech, najednou chtěla být mravná. A tvrdila, že její smlouva nemravnosti nezahrnovala. Protestovala. „Chtěli po mně, abych šla do postele s dvanácti různými lidmi. Chtěli po mně, abych masturbovala s fotografickým objektivem,“ stěžovala si posléze ve svých pamětech.
Kvůli jejímu jménu ji štáb přiměl alespoň k tomu, že místo hlavní role zůstane ve vedlejší. Ani tak se natáčení potíží nevyvarovalo. Pán a paní Rollet-Andrianovi, kteří při natáčení byli, totiž vytrvale navrhovali, aby se s nimi Linda se svým mužem dopustili skupinového sexu. Alespoň podle vzpomínek Lindy Lovelace. Prý bylo pro tvorbu filmu důležité, „aby se všichni intimně poznali“.
To bylo na fetující pornoherečku, která vzešla z oslizlých kutlochů newyorského porno-undergroundu, příliš. Panu scénáristovi a režisérovi prý poslala lísteček, v němž mu vlastně naznačila, že „se zdá, že jeho autorský talent ve sluneční výhni trpí“. Což bylo docela vtipné a kultivované zároveň.
Podstatné však je, že mluví o mužském tvůrci, ne o scénáristce a režisérce, přestože byly tyto role připisovány Marayat Rollet-Andriane. A i další zdroje se shodují v tom, že skutečným režisérem a scénáristou byl Louis-Jacques.
Byl vidět, protože celé natáčení poznamenaly jeho pře s producentem Assonitisem. Louis Jacques trval na filozofickém poselství příběhu, na zdlouhavých dialozích o volném sexu, o erotickém potěšení, o právu, dokonce povinnosti naplnit život tělesnou rozkoší. Chtěl film vystavět jako hlubokomyslnou obhajobu tělesného hedonismu. Jenže produkce chtěla hodně sexu. Jen hodně sexu. Hádky byly neustálé. Louis-Jacques byl nakonec tak roztrpčený, že si vymohl, aby titulky byly bez jeho osoby. Jako režisérka byla uvedená Emmanuelle Arsanová a Marayat se v něm objevila, rovněž pod pseudonymem Emmanuelle Arsanová, ve vedlejší postavě Myrty.
Assonitis později potvrdil, že scénář napsal její muž, měl i režii. Za pseudonym Emmanuelle Arsanová se jen schovával. S oním jménem však ve filmu splynula i Marayat.
Emmanuellina utopie
Před zrcadlem Marayat, dívá se však na obraz Emmanuelly?
Podle pozdějších náhledů to tak bylo i s autorstvím Emmanuelliných knih. I literární příběhy o slasti psal prý diplomat, který si nemohl v prudérní době generála de Gaullea dovolit vyjevit své volnomyšlenkářské přesvědčení. Proto se schovával za svou ženu Marayat. Spolu s ní z naprosto anonymních začátků začali vyjevovat obrysy exotické spisovatelky, až Marayat splynula jak s Emmanuellou, tak s její autorkou.
Sylvia Kristelová: žena, která vystoupila ze stínu Emmanuelly |
Zkraje osmdesátých let se manželský pár usadil u Azurového pobřeží, pan Louis-Jacques si dělal radost korespondencí s ctiteli a ctitelkami své literární postavy. Pod jménem Emmanuelle Arsanová vyšla řada dalších knih. Emmanuellin duch však vstoupil do jejich sídla ještě jinak, našla v něm domov paní Nitya Phenkun. Někdejší milenka Louise-Jacquese z Bangkoku. Život trojčlenné domácnosti se měl opět propojit citově i sexuálně.
Marayat zemřela v roce 2005. Její muž tři roky po ní. Všechna práva na Emmanuellu získala Nitya Phenkun.
Učila ženy milovat pornografii. Candida Royalle byla její královnou |
Ať byly osudy a tvorba Marayat Rollet-Andriane propleteny s postavou Emmanuellou i jménem Emmanuelly Arsanové, jsou s nimi spojeny. Stejně tak, zřejmě, se světem, o kterém italský autor Francesco Alberoni mluví jako o reálné utopii, ráji eroticismu, kde promiskuita nevylučuje lásku, v němž neexistuje stud, zdráhání se, výlučnost ani nadvláda. Ve kterém nejsou nepřátelé, zákazy ani vina.
