Od konce první světové války, který si v dějepise spojujeme s datem 11. listopadu 1918, uplynulo už 106 let. V některých částech Francie je ovšem tato minulost ze vzpomínek našich prapradědečků až nečekaně živá.
Ani první světová válka ještě neskončila v těch regionech, které jsou na mapách Sécurité Civile, Odboru veřejné bezpečnosti, vyznačené barevně odlišenými zónami. Zelené, žluté a červené ostrovy v ní vykreslují místa, kterými tenkrát probíhala fronta v podobě nekonečných linií zákopů, polních opevnění, zátarasů, ostnatých drátů a minových polí. A především oblastí plošného dělostřeleckého bombardování, jež přeoralo zdejší krajinu a proměnilo ji k nepoznání.
Baráž artilerie byla tak důkladná, že vymazala celé vesnice, města, mosty, silnice, železnice, lesy. Vytvořila nefalšovaný obraz zkázy, kde se nic jiného než nekonečná pole kráterů nenacházelo. Země šedivá, spálená a bez života, skoro jako na povrchu Měsíce. Ta místa tu zůstala víceméně netknutá dodnes, jako nechtěná připomínka minulosti. Protože jsou pořád ještě plná smrtících nástrah, které stále mohou zabíjet. A často i zabíjí.
Jen pro představu, během desetiměsíční ofenzivy v roce 1916 u města-pevnosti Verdunu bylo vypáleno na 60 milionů dělostřeleckých projektilů nejrůznějších ráží. Z nichž až čtvrtina po dopadu nevybuchla a stále čeká, pohřbená v zemi, na svou příležitost k explozi.
Verdun, z něhož se při zoufalých útocích a neméně zoufalé obraně stal obrovský mlýnek na lidské maso – padlo tu na 300 000 vojáků – je nicméně jen tím nejkřiklavějším případem. Nikoliv však jediným. Situace, co do počtů obětí i vypálených střel, byla podobná podél celé frontové linie, jež vedla severozápadem Francie. Během čtyřleté války bylo takto nenávratně zničeno asi sedm procent francouzského území.
Zasaženo destrukcí bylo více než čtyři tisíce obcí ve třinácti departementech, od Nord na pobřeží až po Bas-Rhin na hranicích se Švýcarskem.