Kamarád mě pozval na svou svatbu. Kamarád i jeho nastávající oba pracují a bydlí v Bratislavě, ale pocházejí z Čech. Veškeré organizování samozřejmě probíhalo přes mobilní telefony - doprava, výběr daru, ubytování a dokonce i domlouvání oblečení. Moje přítelkyně je totiž naprosto neuvěřitelná, co se týče množství oblečení (řekl bych hadrů, kdybych to nepsal pro čtenáře). Má naprosto nevídaná kvanta oblečení. Dokonce se jí stalo, že se zlomila tyč ve skříni, na kterou se věší hadříky - samozřejmě se zlomila pod tíhou šatů!
Přítelkyně domlouvala s nastávající nevěstou, cože si to na sebe má
obléknout. Brát k této diskusi mně, to rozhodně nedávalo smysl a přítelkyně
to taky sama ví - nerozeznám satén od materiálu na vlajky, takže by to byla
ztráta času.
To, že pochopitelně na sebe NIC NEMÁ, snad ani nemusím dodávat (zkusmo jsem
doma otevřel skříň a zjistil jsem, že na celém světě naprosto blbě vyučují
matematiku a fyziku - nic totiž váží asi tunu).
Vydali jsme se tedy do obchodu, že si na sebe něco koupí, ať nejde nahá
(vždyť nic nemá, chudinka), a že to bude konzultovat mobilem s nevěstou. Já
jsem byl určen do role tlačiče vozíku.
Prošli jsme asi deset obchodů, ve kterých světe div se - NIC neměli (opět
novinka na poli vědy: nic je viditelné a dá se prohlížet nekonečně dlouhou
dobu). Za dobu prohlížení NIČEHO přítelkyně protelefonovala na Slovensko
tolik, že od příštího měsíce zřejmě bude automaticky zařazena do skupiny
Firemní zákazníci.
Po cca 4 hodinách zkoušení hadrů a následném ohrnování nosem nad nimi jsme
zakotvili u McDonalda, že si dáme pauzu a kouknem ještě do pár obchůdků.
To už jsem si dovolil protestovat, že jdu do oddělení elektroniky (byli jsme
v Carrefouru), že tam zkouknu tři filmy v té místnosti, kde předvádějí domáci
kina.
Přítelkyně už byla sama utahaná, ale lovecký pud ji hnal za dalšími zářezy.
Povolila mi jít koukat na filmy, ale s tím, že už stejně brzo jdeme, tak ať
jsem připraven jít ke kase. Přišel jsem do elektroniky, kde právě začínal
Gladiátor. Usadil jsem se a když film končil, volá přítelkyně.
Prý už má vybraný typ, ale nemůže se rozhodnout pro barvu. To bude chvilka.
V polovině filmu Zběsilá jízda mi volá zase.
Prý mám ihned přijít. Myslel jsem, že už si vybrala, ale jí se jenom vybila
baterka, tak chce půjčit můj telefon.
Dohromady protelefonovala asi 2 hodiny (i s dalšími kamarádkami), obával
jsem se, že stejně tolik protelefonuje i z mého telefonu. Vlastním Nokii
6150 a ta vydrží zatraceně dlouho.
Ale stalo se něco, co bych nikdy v životě neuvěřil, že je možné.
Přítelkyně si zkoušela jedny šaty a v tom transu, když se na sebe koukala do
zrcadla, položila chytře telefon na nějaký regál. Bylo to oproti zrcadlu a
zkoušela tam jiná holka jiné šaty. Ta, jak se později ukázalo, vlastnila
také Nokii 6150.
Jak se prohlížela v zrcadle, zazvonil můj telefon, na který volala nevěsta a
chtěla přítelkyni něco veledůležitého sdělit. Mám nastavené klasické
vyzvánění Nokie, přítelkyně nezareagovala, já jsem byl v tu dobu na druhé
straně a ta cizí holka stála hned vedle mobilu. Automaticky po něm sáhla,
řekla "prosím" a nevěsta jí začala hned něco říkat o těch šatech. Ženština
těsně předtím taky telefonovala s kamarádkou a jak je v Carrefouru pěkný
mumraj, tak není úplně nejlíp slyšet a ona si myslela, že to volá ta její
kamarádka. Nevěsta zase myslela, že volá mé přítelkyni.
Nebudete tomu věřit - já jsem taky nejdřív nevěřil, ale vykecávaly se asi 10
minut! Já jí slyšel,
jak říká: "Počkej, jaký červený, já jsem zkoušela modrý. Aha, jo, jo, jóó ty
byly hezký. No, ty, jak jsem ti říkala prvně".
Přítelkyně si mezitím vybrala šaty a šli jsme to zaplatit. U pokladny
zjistila, že v kabelce nemá mobil. Naštěstí ji docvaklo, kde ho nechala, tak
tam letěla (já se šatama v náručí s ní) a holka ještě telefonuje. To jsme ale
nevěděli, že je to můj telefon. Ty dvě se normálně na něčem domluvily, že je
teda zkusí a ještě jí zavolá a my tam mezitím lezli po čtyřech a hledali
telefon pod regálama. Baba chtěla dát telefon do kabelky, ale zjistila, že
už jeden má. Byla hodně zmatená a vystrašená a pak se zeptala nás, jestli
náhodou nehledáme telefon. Vysvětlila nám to, zasmáli jsme se a pak jí
najednou trhlo - "A s kým jsem to vlastně mluvila?"
Vždyť přesně věděla, které
šaty jsem si zkoušela. Za to pochopitelně mohla moje přítelkyně, protože v
Carrefouru prakticky neexistovali ten večer šaty, které by na sobě neměla, a
ony dvě se vlastně bavily o jedněch z nich.
Jako chlap něco takového nikdy v životě nepochopím, jak se to mohlo stát.
Ale teď už vím, že snad všechny jsou stejné a já nemám doma nějakou divnou
holku - je zcela normální. Má několik tisíců kousků oblečení, dokáže se o
nich bavit hodiny a hodiny a když na to přijde, tak třeba "sbalí" jinou
ženskou, aby jí pomohla ve výběru - vždyť co je na světě důležitějšího. A
mobil mi byl čert dlužen - zaplatil jsem za šaty dvojnásobek toho, co bych
platil, kdybych ho neměl...
babkastara (tak se čtenář podepsal)
