Tento příběh se stal mému kamarádovi, který je profesionální voják. Je zařazen ve speciálních jednotkách a pravidelně jezdí na mírové mise do ciziny. Teď zrovna slouží v afghánské misi u Kábulu, kde mají za úkol ochraňovat vojenskou polní nemocnici.
Petr byl vždy hračička, odmalička lepil letadélka, ihned jak se na trhu (no, nevím, jestli se za komunismu dalo mluvit o trhu) objevily první Sinclairy, jeden si pořídil a hrál od rána do večera, a samozřejmě stejně to probíhalo i u mobilů. V současnosti vlastní už asi desátý přístroj (pochopitelně outdoorový, aby ho nezničil) a vyzkoušené už má určitě všechny funkce, které telefon nabízí. V době, ze které je tento příběh, byl právě v na misi v Bosně - tuším v roce 1998.
Samozřejmě signál tam nebyl vůbec nikde a telefon mu byl zcela na nic, snad kromě her. No a tak telefon ležel ve skřínce, kde má uschované svoje osobní věci. Protože se ale kluci jednou večer nudili (a telefon má pochopitelně každý z nich), jednou večer telefony vytáhli a začali přehrávat, kdo má lepší a hlasitější zvonění. Když už všechny telefony vřískaly, pípaly, vibrovaly, šli kolem stanu členové jednotek SFOR (nebo jak se tam jmenovali). A protože v jednotkách SFOR byli vojáci z nejrůznějších částí světa, byli tam mimo jiné i afričtí vojáci z nějaké opravdu hodně exotické země - snad Keňa, nebo tak něco. A právě ti byli obvyklým terčem vtípků právě našich vojáků.
Když v Bosně napadl první sníh, radovali se jako malé děti - váleli se v něm, koulovali, prostě sníh v životě neviděli. Naši kluci jim ukazovali, jak se staví sněhulák (z toho prý byli úplně na větvi), jak vypadá správná koulovačka, ale hlavně se jim pak pořád smáli, že ještě nikdy neviděli sníh. Posmívali se jim dlouho, prý až do doby, než se v českých ubikacích nerozbily sprchy. Jak mi říkal kamarád - prý to potom bylo přesně naopak. Afričani nemohli pochopit, jakto že jsou naši vojáci tak vysocí a přitom tak "proporcionálně nevyvinutí"....
No a právě když tak jednou šli Keňáci kolem stanu našich, slyšeli to různé pípání a zvonění, tak nakoukli dovnitř a kluci je pozvali dál. Samozřejmě se jim chtěli pomstít za ty řeči o "proporcionální nevyrovnanosti", tak jim nakecali, že to, co jim tady tak pípá, jsou telefony třetí generace s UMTS technologií a umí už přenášet i obraz! Keňáci samozřejmě znali satelitní telefony - tam mají několik minut za nějakou dobu na hovor domů, ale o UMTS i tady v té době věděl málokdo, natož aby se to doneslo do Keni. No a že to má vestavěný fotoaparát a že si tu fotku můžou poslat i domů.
Černoušci byli úplně nadšení a okamžitě začali shánět někoho, kdo v Keni zná člověka, který by měl email. Každý z nich tedy ve svých několika minutách přes satelit přesvědčoval příbuzenstvo, aby sehnali email. Po nějaké době se to povedlo, donesli emailovou adresu klukům z českého praporu a ti byli dost zděšení. Mysleli si, že už na to zapomněli, a ono takhle.
Ale nebyl by to českej člověk, aby si neporadil. Namluvili Keňákům, že je vyfotí, ale že teď to zrovna nejde, že se dělají nějaké úpravy na síti a kdesi cosi, ale že mají přijít druhý den. To se jim povedlo sehnat nějaký malý automat. Ten si vzal jeden z nich a nenápadně se postavil stranou. No a když došlo na samotné focení, Keňáci se hezky zazubili, kluk na ně namířil mobil a vyfotil je nenápadně ten voják s foťákem.
Pak už jen stačilo poslat film domů poštou a přítelkyně mého kamaráda je nechala naskenovat a poslala to na adresu těch Keňáků. Nevím, jestli pak měli ve vesnici týden slavnosti (nevím vlastně ani to, kam to přišlo), ale každopádně se snad doteď v Keni traduje, jak jsou české technologie daleko daleko vepředu před Japonskem a Amerikou.
Jenom my víme své :o)
