Vládou nadiktované rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) požadovat za jednu licenci 6,7 miliardy korun přišlo paradoxně právě ve chvíli, kdy zatím prakticky neexistující sítě třetí generace prožily velmi krušný týden. Ze tří evropských trhů srovnatelných s Českou republikou přišly během několika desítek hodin tři špatné zprávy, které právě před bezbřehým optimismem ve vztahu k UMTS varují.
Nejprve se řecká vláda musela spokojit s prodejem tří licencí, i když v Aténách hodlali - stejně jako původně v Praze - prodat o jednu více. Za jednu licenci dostali Řekové v přepočtu zhruba pět miliard korun, tedy o třetinu méně, než dnes požaduje česká vláda. Srovnání Řecka a ČR přitom říká, že oba trhy jsou si podobné populací, penetrace GSM je v Řecku o třetinu vyšší (na konci roku 2000 v Řecku 56,5% oproti čekým 42,2%); v Řecku přitom cenu sice tlačily dolů geografické podmínky (relativně obtížná stavba sítě a poloha na jihovýchodě Balkánu), ale obráceným směrem zase působila o něco větší kupní síla. Zatímco průměrný Čech za rok „vytvoří“ zhruba dvěstě tisíc korun, u Řeka je tento údaj o třetinu vyšší (přepočteno právě paritou kupní síly).
Hra s ohněm
Potom přišel šok. Maďarská vláda oznámila, že zamýšlený prodej licencí pro nejbližší budoucnost ruší a odkládá na neurčito. Je to první podobné rozhodnutí nejen v postkomunistické střední a východní Evropě, ale na světě vůbec. Aby toho nebylo málo, ohlásil portugalský operátor Telecel, že netrpělivě očekávané spuštění sítě třetí generace se odkládá nejméně o dvanáct měsíců, tedy na začátek roku 2003. A právě v tu chvíli oznámil ČTÚ, že bude za licenci požadovat již zmíněných 6,7 miliardy, aby naplnil příkaz vlády získat za licence kýžených dvacet miliard.
Ze strany vlády to je hra s ohněm; pro investory (Eurotel, RadioMobil, Český Mobil) může být uvedená částka příliš silnou kávou. Srovnání s evropskými trhy totiž říká, že by měli zaplatit cenu relativně výrazně vyšší, než jakou platili jejich kolegové v drtivé většině zemí západní Evropy.
Při přepočtu hrubého domácího produktu (GDP) na obyvatele by totiž při akceptování vládního scénáře každý operátor měl zaplatit na každého teoretického potenciálního zákazníka celých padesát dolarů. To je ve srovnání s většinou západoevropských zemí hodně - v sousedním Rakousku vychází tento propočet na osmnáct a půl dolaru, ve Španělsku na čtyři a půl dolaru, v Norsku na něco málo přes tři dolary a v bohatém Švýcarsku dokonce jen dva a půl dolaru.
Euforii vystřídala skepse
Výjimku zde tvoří pouze Německo a Británie, kde držitelé licencí zaplatili 553, respektive 558 dolarů na jednoho potenciálního zákazníka, tedy více než jedenáctinásobek navrhované české ceny. Je však nutno mít na paměti, že právě v těchto dvou zemích se licence dražily zhruba před rokem, tedy ve chvíli, kdy entuziasmus ohledně vývoje sítích třetí generace a telekomunikací vůbec neznal mezí. (Právě před rokem vznikl vládní - tehdy docela reálný - dvacetimiliardový požadavek.) Operátoři, kteří zaplatili tyto horentní sumy, jsou dnes po uši zadlužení a pracně hledají všechny možné cesty, jak následné náklady snížit.
Jedním z populárních řešení je sdílení sítí, které se již mnohde připravuje (spolupracují i giganti Deutsche Telekom a British Telecom) i přes nejedno zdvižené obočí v evropských antimonopolních úřadech.
Pokud cena licence má odrážet představu o návratnosti, vypadá český vládní návrh nadsazeně. Takovému názoru ještě nahrává skutečnost, že země vyspělé západní Evropy vykazují o třetinu až pětinu vyšší penetraci GSM než Česká republika a není důvod předpokládat, že u sítí UMTS by se poměr změnil ve prospěch ČR (a dalších chudších zemí, ať již za hranicí Evropské unie nebo před ní) spíš naopak.
Řekové uspěli jen napůl
Aby vynahradila vysokou cenu, přihodila vláda kupcům jedno lákadlo - slib, že nebude prodávat původně zamýšlenou čtvrtou licenci a že si tedy stávající operátoři GSM budou moci trh UMTS rozdělit jen mezi sebou. Pokud by se licence za 6,7 miliardy neprodaly, hrozí vláda, klidně prodáme všechny čtyři licence v dražbě s vyvolávací cenou pět miliard.
A tady začíná zmiňovaná hra s ohněm. Pět miliard za jednu ze čtyř licencí jsou totiž přesně ty podmínky, které nabízeli minulý týden Řekové; ti však prodali pouze tři. Operátoři to vědí stejně dobře jako vláda. Zástupci Eurotelu, RadioMobilu ani Českého Mobilu se zatím k vládní nabídce nevyjádřili, jejich všechna dosavadní prohlášení však hovoří o maximálně 2,8 miliardy korun. I když se přičte vliv mediálního taktizování z jejich strany (formulovatelný jako „řekneme hodně málo, nakonec dáme o něco víc“), je velmi nepravděpodobné, že by se celkový výtěžek prodeje licencí k vládou požadovaným dvaceti miliardám přiblížil.
S tím korespondují i stanoviska expertů. Například analýza společnosti Wood & Company odhaduje zisk z prodeje licencí na 258 milionů dolarů, tedy asi deset miliard korun. To je pouze zhruba polovina vládního požadavku.
Vláda se sama zahnala do kouta
V pokeru o miliardy mají v tuto chvíli kupci v ruce silnější kartu než prodávající. Pro operátory totiž není nákup licencí životně důležitý, jak je vidět na příkladu z Maďarska a také z Polska, kde napřed operátoři GSM odmítli za vysoké ceny licence koupit, aby je pak dostali podstatně levněji. Vláda je ale naopak prodat musí. Oněch nešťastných dvacet miliard již totiž figuruje v příjmech letošního státního rozpočtu. Vláda, která slíbila dodat peníze, které neměla, se tak ocitla v pozici typu „každá koruna dobrá“, a tak má k odmítání případných nižších nabídek jen velmi málo prostoru.
Co se tedy může stát? Vláda je k prodeji tlačena a operátoři vědí, že proto mohou za své peníze získat více než kdykoli jindy. Vláda může například operátorům nabídnout atraktivnější licenční podmínky, aby je přiměla přijmout ceny vyšší, které původně chtěli zaplatit.
To může být pro budoucí uživatele UMTS špatná zpráva. Takto atraktivnější podmínky totiž nejspíše mohou znamenat podmínky volnější, zjednodušeně řečeno takové, které umožní operátorům poskytovat "horší" služby. Jak praví bod 6. hlavy A "Důvodů pro vyhlášení výběrového řízení", jak je zveřejnil ČTÚ: "Podmínkou účasti v obou stupních výběrového řízení bude i závazek splnit minimální rozsah základních ukazatelů (např.termín uvedení sítě do provozu a zahájení poskytovaných služeb [...]). Finanční i další podmínky účasti ve výběrovém řízení budou podrobně specifikovány při vyhlašování výběrového řízení."
Na miskách vah tak zjevně může být například rozsah pokrytí, zahájení provozu sítě nebo "další podmínky"; to není nic, z čeho by uživatel mohl mít radost. Výsledek šálivě svůdné vládní představy o dvaceti rozpočtových miliardách se tedy může snadno promítnout do podstatně méně lákavé skutečnosti: vy a já zaplatíte nějakých pět až deset miliard do státní kasy více, než jsme mohli platit; odměnou za to nám bude o něco horší UMTS, než jsme mohli mít.
