V některých případech mohou tyto změny dospět až do diagnostikovatelného stadia. Agentura Reuters minulý týden informovala o příběhu jednoho dánského řidiče kamionu, který se dostal psychicky a finančně na dno kvůli doslova notorickému psaní textových zpráv. Natolik se do své záliby pohroužil, že jich nakonec odesílal přes 200 denně, na což nestačila ani jeho kapsa, ani mentální síla. Na pokraji zhroucení dokázal přivolat známého lékaře (samozřejmě esemeskou), který jej nechal hospitalizovat v ústavu pro léčení gamblerské a internetové závislosti poblíž Kodaně. Tím prošlo od roku 1998 již šedesát podobných případů a jeho šéf Michael Joersel prohlásil, že očekává nárůst počtu pacientů, kteří se potýkají právě s nezvladatelným puzením odesílat textovky, tedy - řečeno svéráznou mobilní hantýrkou - SMS pacientů.
Podobný vývoj zaznamenali také ve Švédsku. Na šedesát procent klientů tamního Internet Therapy Center se rekrutuje z řad mobilních telefonistů, které jejich koníček shodil ze sedla. Počet podobně postižených stoupá i ve Spojených státech a v Kanadě, jak uvádí studie publikovaná v časopise New England Journal of Medicine. V Severní Americe však dosud nad mobilisty početně převažují ryzí internetoví nadšenci.
„Nejsou to vysloveně v pravém slova smyslu závislosti,“ tvrdí Karel Nešpor, primář mužské toxikologie v Praze-Bohnicích, která má podobné pacienty na starosti. „Je ale pravda, že existuje mnoho typů návykového chování, které někdy může vykazovat příznaky velice podobné skutečné závislosti.“
Schopnost mobilních telefonů a dalších přístrojů vyvolat silnou náklonnost ale v jiných zemích používají k účelům právě opačným. Tak například španělská společnost Myalert.com zasílá kuřákům, kteří chtějí se svým zlozvykem skoncovat, vždy ve sjednanou dobu textovky s povzbudivými vzkazy: „Dokážeš to“, „Nech tu cigaretu na pokoji“ a podobně. Vedení společnosti se domnívá, že se jim tak podaří razantně snížit počet španělských kuřáků (nejvyšší mezi zeměmi Evropské unie). Z kampaně společnosti ovšem není jednoznačně zřejmé, proč je výhodnější nechat si život otravovat telefonem než kouřem.
Španělská strategie může být účinná. Odborný britský měsíčník British Medical Journal nedávno zveřejnil studii, v níž se uvádí, že v letech 1996 –1999 výrazně ubylo ostrovních kuřáků-teenagerů: z 30 na 23 procent. V téže době naopak rapidně stoupl počet majitelů mobilních telefonů téže věkové kategorie, takřka z nuly na 70 procent. “Domníváme se, že mobilní telefon je účinným konkurentem cigaret na trhu výrobků, které teenagerům nabízejí možnost osvojit si dospělý životní styl, vybít sklon k rebelii a podnítit jejich individualismus,“ uvádí se v článku.
Dost možná jsou to pravdivá slova; ne každému ale zní stejně optimisticky. Zejména na amerických univerzitách se v posledním roce objevilo několik studií na téma poškozování osobních vztahů mezi lidmi právě vlivem rozmáhajících se telekomunikačních vymožeností. „Digitální mobilní přístoje se prodávají s tím, že napomáhají rozvíjet ‚pružnost‘, ‚pohodlí‘ a dokonce ‚svobodu‘,“ píše historik William Leach, autor besteselleru „Země exulantů“. „Na samém konci devadesátých let se ale honba za flexibilitou a seberealizací vymkla Američanům z ruky, protože ona pohyblivost a pružnost přestala mít bezprostřední vazbu na jejich svobodnou vůli.“
Jedním z příznaků tohoto jevu zřejmě trpí i ona hlasitá dáma z úvodu tohoto článku. Sociolog Barry Wellman z University of Toronto se domnívá, že lidé závislí na mobilním telefonu často vytěsňují své fyzické okolí. Bez ostychu proto mluví nahlas o nejsoukromějších záležitostech ve frontě na oblíbenou videokazetu, na přeplněné autobusové zastávce nebo v čekárně u lékaře. „Své bezprostřední okolí nahrazují tzv. síťovým individualismem,“ tvrdí Wellman. „Jsou neustále v kontaktu s těmi, se kterými v kontaktu být chtějí, a okolí prostě příliš nepotřebují.“
A v tom právě může být zakopaný pes. Americký deník Boston Globe otiskl minulý týden působivou stať spisovatele Matthewa Gilberta, podle něhož mobil pomáhá mnoha lidem, kteří trpí nedostatečným sebevědomím a potřebují proto být neustále s někým v kontaktu. A právě snadná dostupnost takového kontaktu je na celé věci to nejzáludnější, píše Gilbert. „To, co člověk s mobilem u ucha ničí nejvíc, jsou jeho vlastní vztahy k jeho blízkým. Neustálou komunikací totiž zahlušuje po generace pěstovaný rytmus takového vztahu – napětí a uvolnění. Pokud jste své lásce neustále k dispozici, ať již jste v práci, v autě, na nákupu nebo na záchodě, riskujete, že vám zevšední zážitek z opětovného shledání.“ A to je naneštěstí právě ten zážitek, který dodává partnerskému vztahu na přitažlivosti.
Kdo se však nespokojí se slovem spisovatele a potřebuje mít argumenty vědecky podložené, může vzít zavděk výroky šéfa výzkumného týmu Silicon Graphics Inc. Billa Buxtona. Ten vidí tentýž problém z jiného úhlu a zastává názor, že „mánie mít všechno všude vede k absurdním krokům, jako kdybychom se rozhodli postavit si na záchod sporák jen proto, že je tam technicky možné uvařit. Takové kroky potom člověka více vyčerpávají, než mu pomáhají“. Nadnesený Buxtonův příměr vypovídá možná více o bytových poměrech v USA než o problému, na který narazí běžný čtenář Mobilu.cz, ale daleko od pravdy být nemusí. Podle průzkumů, které provádí jeden z největších amerických prodejců telekomunikační techniky Pitney Bowes, mají notoričtí mobilisté o poznání častěji sklon k roztěkanosti a pocitům únavy než ti, kteří při stejné pracovní zátěži mobilních přístrojů nepoužívají.
Možná ale není tak zle a na všem se lze dohodnout. Přední analytik sociologické společnosti The Yankee Group Adam Zawel tvrdí, že světu mobilní telekomunikace schází především etiketa. O již popsaných situacích, kdy ti méně ohleduplní z nich svými hovory ruší ostatní, se domnívá, že jsou způsobeny rychlejším vývojem technologie než nepsaných společenských pravidel. „Dnes vás otravuje, když musíte chtě nechtě poslouchat mnoho cizích rozhovorů, a to ještě jen z poloviny,“ říká Zawel. „Růst obliby mobilních telekomunikací ale ve svobodné zemi nelze demokratickými prostředky zastavit, takže když za chvíli bude osmdesát procent lidí podobným způsobem otravovat jeden druhého, budou muset postupně přijít na dnes ještě chybějící společenská pravidla, podle nichž se budou chovat.“
Autor článku se velmi těší, až vývoj mobilního bontonu začne technologii dohánět. Pak bude moci otázku „jak dlouho už zvracíš?“ vyslovenou náhodnou kolemjdoucí považovat právem za hulvátskou a bude moci odpovědět, jak se sluší – totiž, že tak dosud nečinil, ale že na to dost možná brzy dojde.
