Skutečnost, že někdy během příštího roku by mělo v České republice dojít k rozdělování licencí na nový systém mobilních komunikací UMTS, je již dostatečně známa. Bylo o tom popsáno již mnoho papíru, jak toho skutečného, tak i elektronického. Většina článků se ale zabývá převážně tím, jaký počet licencí je optimální, jakým způsobem by se měly rozdělovat či kolik finančních prostředků celá tato operace přinese do státního rozpočtu. To jsou sice zajímavá a zároveň i důležitá témata, zapomíná se však na to, co z jednotlivých možností vyplývá pro stávající, budoucí i pouze potenciální uživatele mobilních sítí.
Je zřejmé, že uživatele nejvíce zajímá, kolik je bude nová služba stát a v jaké kvalitě jim bude poskytována. To záleží nejen na samotných operátorech, kteří se budou pochopitelně snažit nabídnout svým zákazníkům maximum, ale zejména na podmínkách, za kterých jim budou licence uděleny. V současné době se spekuluje o třech možných způsobech, ale protože jsou již dávno známy, zmíníme se o nich jen stručně.
První možností je nákup v aukci. Zde nehrozí nebezpečí z korupce státních úředníků a státní pokladna přitom získá nejvíce. Druhou možností je "soutěž krásy", ve které není nabízená cena jediným z kritérií, ale vše závisí spíše na rychlosti vybudování sítě, kvalitě služeb atd. Posledním možným způsobem udělení licencí je jejich odprodej stávajícím českým GSM operátorům za předem danou, v porovnání s aukcí velice nízkou cenou.
O konečném postupu, který vláda zaujme, není ještě rozhodnuto. Kromě státu se totiž nyní probouzí dvě zájmové skupiny, které by se chtěly na rozhodování o použitém postupu podílet. Jednou jsou operátoři a druhou zákazníci samotní. Všechny tři skupiny přitom mají rozdílné cíle. Operátoři by chtěli, aby byla výsledná cena co nejnižší, avšak soutěži krásy nepovažují za nejvhodnější. Bojí se totiž o čistotu této soutěže, za což se jim po jejich zkušenostech s právní napadnutelností českých tendrů nemůžeme divit. Klientům operátorů ani tak nejde o způsob rozdělování jednotlivých oprávnění, spíše se jen bojí, aby jejich výsledná cena nebyla příliš vysoká. V takovém případě by totiž mohla výrazně ovlivnit následnou cenu za poskytované služby v síti UMTS.
V nejhorší, dalo by se říci až schizofrenní pozici, se nachází stát. Ten by totiž na jednu stranu nejradši získal z licencí co nejvíce finančních prostředků, ale zároveň mu je jasné, že výsledná cena nesmí být nijak přehnaná. Poté by mohlo dojít k tomu, že operátoři by od nákupu ustoupili, nebo ještě hůře, ohrozilo by to jejich životaschopnost a mohli by dojít až k bankrotu. To si stát jako garant celé operace nemůže dovolit, znamenalo by to ztrátu drahocenného času a mezinárodní prestiže. Jako temný příklad zde může sloužit aukce ve Velké Británii, kde byly licence vydraženy za rekordní částky. Pro tamní operátory to však znamená divokou honbu za úvěry, kterou nemusí každý z nich přežít.
Jaký výsledek by tedy přinesly jednotlivé možnosti nám, zákazníkům? Je zřejmé, že nejvíce nástrah se ukrývá v aukci. Zisky pro stát by byly sice největší, tím větší náklady by ale byly naloženy na bedra operátorům. Ti by stáli mezi dvěma mlýnskými kameny. Jeden nese název "návratnost investice" a druhý "zákazníci". Musíme si uvědomit, že investice do mobilních technologií nelze z důvodu jejich rychlého morálního zastarávání měřit na desítky let, jak tomu je v jiných oblastech. Požadavky na návratnost jsou zde mnohem větší, což by bylo možné vyřešit vyšší cenou. Pokud však budou služby v síti UMTS příliš drahé, zákazníci by je mohli odmítnout využívat vůbec. Navzdory všem tvrzením totiž není systém UMTS pro zákazníky nezbytným, je pro ně spíš jen vylepšením stávajícího GSM.
Řešením by tedy mohla být druhá možnost, jakási "soutěž krásy" operátorů, kde by cena nebyla rozhodujícím faktorem při rozhodování o udělování licence. Vzbuzuje však i poměrně velké rozpaky. V našem státě nevyšlo již takové množství veřejných soutěží a čeští státní úředníci mají natolik špatnou pověst (bez ohledu na to, zda oprávněně či nikoliv), že riskovat blamáž takového rozsahu nechce nikdo riskovat.
Cestou ze začarovaného kruhu by možná mohla být možnost poslední, tudíž odprodej licencí stávajícím operátorům. Cena, kterou by musela naše Velká trojka zaplatit, by nebyla nijak vysoká, aby je mohla existenčně ohrozit, a přitom by nevznikalo žádné nebezpečí z korupce. Lze navíc očekávat, že právě naši současní operátoři jsou pro náš trh právě ti nejvhodnější (s ohledem na výše uvedené), protože mají zkušenosti s českými podmínkami a specifiky, klientskou základnu a použitelnou základní infrastrukturu. Mohou nám tedy nabídnout něco, co jen málokdo jiný - spuštění fungující a využívané sítě UMTS v krátkém čase a za rozumnou cenu.
Bohužel, i toto řešení má své úskalí. Jakkoliv se nám může zdát jako optimální, chybí mu jedna věc - právní a morální čistota. Naši operátoři jsou tímto způsobem neoprávněně zvýhodňováni proti ostatním, na náš trh doposud neproniknuvším telekomunikačním společnostem. Proti tomu budou mít námitky přinejmenším úředníci EU a je v našem vlastním zájmu, abychom dbali jejich rad i výtek.
Rozdělování licencí UMTS zjevně nebude žádný med, a to, co se zprvu zdálo být jako sladký sen, se nakonec pro někoho stát noční můrou.
