Úkol zněl jasně; v jedenáct hodin se sejdeme v pražské ulici Politických vězňů. Hlavou mi ale stále vrtala otázka, co to vlastně "dálnopis" je? Holt nejsem z nejstarších.
Před vchodem nás vítá pan Jiří Hák z odboru speciálních technologií Telefóniky. Skupinky novinářů se tu střídají jak na běžícím pásu. Právě střídáme kolegy z ČTK. Jde o historickou událost. Kromě dálnopisu končí i telegram.
Turniket, výtah, pár kroků tmavou chodbou a stojíme přímo před nenápadnými dveřmi. Po jejich otevření na nás dýchne historie. V mžiku se vracíme do 20. století.
Ovane nás nepopsatelný zápach strojů, oleje, stáří... žádné sterilní klimatizované prostředí počítačového sálu nebo moderní ústředny.
Vzduch se ani nehne, teplota značně přesahuje pokojový standard. Všude kolem jsou archaicky vyhlížející panely s ampérmetry, zdířkami, a bájné kabely s "banánky". Trochu mi to připomíná elektrotechnické dílny ze střední.
"Vítám vás v poslední dochované dálnopisné ústředně, udělejte si pohodlí," vyzývá nás Hák. Odkládám si věci hned vedle prapodivně velkého psacího stroje.
Nacházíme se v měřicím a dohledovém centru ústředny. Zdejší přístroje umožňovaly analyzovat probíhající hovory. "Pomocí svírek, které zde vidíte, bylo možné nahlédnout do provozního stavu konkrétního účastníka - jestli je v klidu, či zda právě koresponduje," vysvětluje Hák.
"Na měřicímu pracovišti jsme pak mohli diagnostikovat, v jakém stavu má účastník dráty či dálnopisný stroj, to znamená, jaké má otáčky motoru a podobně," dodává.
Procházíme místností, naši skupinku rozšířil Jaroslav Černý, technik specialista. Pan Hák zainteresovaně vypráví o historii telexových služeb v Česku. Telex je pouze jiný název pro více česky znějící dálnopis.
První stroje se na území tehdejšího Československa objevily již v roce 1937, jen dva roky po počátku budování telexové sítě v sousedním Německu. Později vznikly ústředny v Brně, Praze a slovenském Zvolenu.
Pražská ústředna sídlící původně ve Fibichově ulici byla postupem času zrušena, na stále vzrůstající popularitu dálnopisu již nestačila kapacitně ani technologicky. Nahradila ji nově vybudovaná ústředna v Jindřišské ulici.
Přesně ta, ve které se nyní nacházíme.
"Výstavba této dálnopisné ústředny byla zahájena v polovině roku 1972 a do provozu spuštěna 1. prosince 1973," vypráví Hák. "Historie dálnopisu je samozřejmě delší, na to mám ale krátké vousy," dodává s vtipem.
Od roku 1999 zajišťovala zdejší ústředna veškerý tuzemský dálnopisný provoz. Nahradila všechny ústředny v republice. Po rozdělení Československé republiky se oprostila i od svých slovenských dceřinek.
Dálnopis sloužil k vnitrostátnímu i mezinárodnímu posílání textových zpráv. Využívaly ho například velké firmy k posílání objednávek nebo faktur či státní úřady. Dnes sloužil zejména bankovním institucím.
Soukromé osoby na dálnopis neměly v totalitní době právo, po revoluci o něj pak už nebyl zájem. Nahradily ho moderní formy komunikace, ať už jde o fax či e-mail.
Vrchol své slávy zažil dálnopis na konci 80. let, kdy bylo v síti na 16 tisíc aktivních účastníků. Počet posílaných zpráv šel do desítek tisíc ročně. V den naší návštěvy bylo na ústřednu napojeno asi 130 účastníků, z nichž pouze dvacet bylo stále aktivních. Pouze dvacet!
Tiše sledujeme organizované svazky tenkých kabelů potkávajících se ve zvláštních svorkovnicích hlavního rozvodu.
"V tomhle se přece nikdo nemůže vyznat," říkám si v duchu. Když ale zanedlouho spatřím skříň plnou pečlivě svázaných šanonů ukrývajících kompletní dokumentaci, věřím, že někdo se v tom vyznat může, ba musí. Zaplať pánbůh, že to nejsem já.
| Historie poslední české dálnopisné ústředny |
|
Výstavba dálnopisné ústředny byla zahájena v polovině roku 1972 a do provozu spuštěna 1. prosince 1973 s dislokací v budově Hlavní pošty v Jindřišské ul.14, Praha 1. Nahradila už kapacitně i technologicky nevyhovující ústřednu ve Fibichově ulici 21 ( ta s kapacitou 1300 přípojek nebyla schopna reagovat na požadavky připojení dalších účastníků). Nová ústředna v systému ARM/ARB postavená firmou LM Ericsson s technologií II. generace s křížovými spínači na začátku nejprve nahradila starou ústřednu pro účastníky sítě Telex, takže mohli být připojováni noví účastníci. V únoru 1978 - po celkové přípravě dálnopisné sítě - byla ústředna jednak rozšířena na celkovou kapacitu 3600 účastnických přípojek a 4200 přípojných bodů do tranzitního stupně (přípojné okruhy), ale současně byla provedena i integrace celé sítě tehdejší Československé republiky. Ta byla podmíněna spuštěním ústředen II. generace v Brně a ve Zvolenu, převedením provozu účastníků sítě Gentex (telegrafní provoz) na nové ústředny a následně pak byly gentexové ústředny v Praze, Brně i Zvolenu zrušeny. Integrovaná dálnopisná síť v této konfiguraci fungovala bezproblémově pro obě úrovně sítě (národní a mezinárodní) i oba druhy služeb (telex a gentex) až do prosince 1989, kdy byla modernizována ústředna v Bratislavě, zrušena ústředna ve Zvolenu a zahájeny přípravy na modernizaci ústředny (a sítě) v Praze. K tomu však už (vlivem změn a požadavků na telek. sítě po roce 1989) nedošlo. K 1. lednu 1994 došlo k rozdělení sítí na českou a slovenskou, spojovací svazek na Bratislavu byl převeden do úrovně mezinárodní a zahájena další přestavba sítě reagující na úbytek počtu dálnopisných účastníků i zájmu o tuto službu. Byly postupně rušeny koncové ústředny v krajských a okresních městech v Čechách a na Moravě a k 1. červenci 1999 byla zrušena i ústředna v Brně. Všichni dálnopisní účastníci byli přepojeni na pražskou ústřednu, došlo i ke koncentraci přenosové technologie navazující na finální konfiguraci sítě. Od spuštění byl veškerý mezinárodní provoz veden výhradně přes pražskou ústřednu. Nyní, spolu s ukončením telexové služby a převedením telegramů na jinou formu zpracování, byla ústředna k 1.7.2008 vypnuta. |
Z úmorného vedra mě vysvobozuje nalezený výdech klimatizace. To se ale už nebezpečně blížíme k dalším dveřím, na nichž stojí nápis: "Zákaz větrání." Sakra!
Za nimi je slyšet klapot čilých elektrických relátek.
Vedro střídá výheň. Žádná klimatizace, okna se nikdy neotvírala. O přirozenou cirkulaci vzduchu se stará pouze běžný větrák s filtrem. "Klimatizace by tu měla být, ale není. Zbytečně by ústřednu prodražila," vysvětluje Hák. Cítím se jak v nepovedené finské sauně.
Ústředna připomíná knižní archiv. V řadách za sebou v místnosti větší než průměrná tělocvična stojí přehršel elektroniky starající se o správné spojení dálnopisných hovorů. Kabely, křížová pole, vůně staré techniky. Historii dokresluje letité linoleum a...cvakání relátek.
Vzadu najdeme řídící část ústředny, kde se vyhodnocuje kdo a kam volá, vpředu jsou pak účastnické bloky. Na každý z nich je připojeno až 400 účastníků.
Nad našimi hlavami visí u každé řady signalizační světla. Dle priority závady dávala technikům najevo, kde je aktuálně potřeba jejich přítomnost. Naráz mohly svítit třeba všechny řady. To pak měli technici fofr.
Aby podobným situacím předcházeli, v samém čele ústředny měli k dispozici zkušební pracoviště. Na něm prozkušovali její činnost; jak spojuje a jak kvalitně. I zde dřímá onen prapodivný psací stoj.
Na svůj věk vypadá ústředna skvěle. Údržba probíhala každý den, včetně úklidu celé místnosti. Zaujala nás i kyvadla zajišťující rozdělování komunikace do časových řetězců. Bez nadsázky jde o archaický oscilátor.
Stejná, avšak větší, na nás čekají i v další místnosti telexu. Zde se nachází magnetopáskové jednotky pro záznam údajů o mezinárodních hovorech, jako jsou čísla účastnických stanic, délka hovoru, místo hovoru a podobně. Dle nich se poté dálnopisná volání účtovala.
"Tohle je osmistovka, tedy osm set bitů na palec," upřesňuje vlastnosti pásky Černý. "Jde o modernější systém, původně tu byly pásky s hustotou dvě stě bitů na palec. Ty nepoužívaly ani vyrovnávací paměť."
Vracíme se k odloženým věcem a já stále dychtím po odpovědi na svou původní otázku: co to ten dálnopis vlastně je? Odpovědí byl právě onen velký psací stroj.
Princip dálnopisu je jednoduchý; vytočit číslo vzdáleného stroje, vyčkat na spojení a psát. Každá stisknutá klávesa na vysílacím stroji okamžitě napíše příslušný znak i na stroji přijímacím. Ať už je kdekoli na světě.
Dálnopis nám připomíná ICQ, jen příjemce vidí ihned každý napsaný znak, nikoliv až celou větu či delší celek.
Čísla stanic vydávaly jednotlivé státy v publikacích nápadně podobných dnešním Zlatým stránkám.
Komunikace probíhá v polovičním duplexu, obě strany tedy mohou přijímat i vysílat, avšak nikoli současně. Některé stroje uměly i plný duplex, tedy vysílat i přijímat současně. Ty se ale příliš neosvědčily.
Jednotlivé znaky jsou definovány pětibitovými slovy. Ty se přenášejí prostřednictvím impulsů vytvářených zkraty na lince o napětí 60 až 120 voltů s proudem 30 mA. Kombinace bitů odpovídající jednotlivým znakům definuje Mezinárodní telegrafní abeceda č.2 (WIKI).
Číslo dvě proto, že pouhých pět bitů pro všechny požadované znaky nestačilo. Proto se začaly používat dva režimy - abecední a znakový.
Kromě standardních kabelových cest se při dálnopisné komunikaci používala i satelitní síť Inmarsat.
Dálnopisy mají různou podobu; od stařičkého s kruhovým číselníkem, po moderní stroj s jehličkovou tiskárnou a schopností barevného odlišení komunikace. Všechny ale připomínají elektronické psací stroje.
Každý z nich navíc disponoval děrnou páskou. Ta sloužila k opakovanému zasílání zpráv, v jisté době se na ni musela zaznamenávat každá zahraniční komunikace.
Zánik dálnopisu byl způsoben masivním ústupem jeho uživatelů po revoluci, zejména kvůli nástupu moderních technologií. Podstatný ortel nad ním vynesla i cena, například hovor do USA vyšel na 104 korun za minutu. - čtete Český dálnopis se právě stal minulostí
Poslední stránka historie českého dálnopisu byla popsána včera dopoledne, kdy byla ústředna v Jindřišské ulici nadobro odpojena. Zájemci mohou telexové a gentexové (telegramové) služby využívat i nadále, Telefónica pro ně připravila internetové rozhraní.
"Je ke cti konstruktérů, dodavatele, ale i technického personálu zajišťujícího pravidelnou údržbu a testování funkce všech částí ústředny, že bez jediného vážného problému (o zastavení ani nemluvě) pracovala tato ústředna spolehlivě téměř 35 let," vzdává konečný hold Jiří Hák těsně před naším rozloučením.
To už ale před personálním vchodem stepují kolegové z České televize.
