Styl a značka přístroje rozhodují o postavení mezi kamarády. S ošoupaným siemensem po rodičích, zvaným pádlo, cihla nebo příšera, už parádu nikdo neudělá.
Nemožný je každý, jehož mobil nestojí více než pět tisíc korun. Platí to především mezi teenagery. V bazénu tak místo pokukování po vnadách děvčat pubertální mládež sleduje, s jakým mobilem machruje kluk ve frontě u kiosku.
Telefon bez barevného displeje je pro dospívající výrostky naprosto nepřijatelný. Majitel ho vytahuje z kapsy jen stydlivě a raději poodchází dál od party, aby se mu ostatní nevysmáli. Doma pak při každé možné i nemožné příležitosti naznačuje, že už by bylo načase, aby se rodina zmátořila a pořídila mu nový, lepší, nejlepší mobil.
Marná snaha, mobily už dnes nejsou jen pomocníci, kteří ulehčují život. Dokážou značně ulevit i peněžence a ukazují i sociální status – prostě někdo na přepychový mobil má, a jiný ne. A nezáleží ani tak moc na tom, zda ho potřebuje nebo ne.
Nejen děti, i někteří dospělí lidé to tak cítí. Přijít na obchodní jednání s mobilem, který pamatuje předloňské Vánoce, je prostě tak trochu divné. Opravdu? Možná je spíš divné, jak se věci stávají pouze zbožím na krátkodobé použití.
