To by se však mělo brzy změnit, protože celý svět je po skončení éry Talibanu odhodlán pomoci projekty obnovy země. Ministr spojů Abdal Rahím doufá, že moderní technika se dostane k většině Afghánců do pěti let.
Co se mobilních telefonů týče, není možná daleko od pravdy. Mobily jsou v Afghánistánu stejně jako ve všech rozvojových zemích symbolem úspěchu. V Kábulu jich bude do dvou týdnů v provozu 1000, říká Rahím, který se nedávno vrátil z exilu v Pákistánu, Íránu, Číně a USA.
Afghánské telekomunikační techniky však čeká nelehká práce podobná rozplétání změti spletených drátů na staré Siddikího přepojovací desce.
Tak třeba Rahím má na stole pět přístrojů, z nichž dva jsou napojeny na soukromou vládní síť a ostatní buď na analogovou, nebo digitální či bezdrátovou.
Tři veřejné komunikační systémy jsou oddělené světy samy o sobě a nelze je propojit navzájem. V afghánské metropoli žije přes milion lidí, z nichž 32.000 vlastní telefon. 22.000 přístrojů je prastarými měděnými dráty napojeno na analogový systém.
Jar Muhammad mu nemůže přijít na jméno. Jsou s tím jen problémy a kazí mi to obchody, říká s více než kritickým pohledem na to, co ho má spojovat se světem, ale nečiní tak. Jeho telefon byl kdysi vyroben v Německu a vypadá jako věrohodná rekvizita pro film z 30. let minulého století.
To digitální síť, kterou zde zavedli Číňané, je mnohem spolehlivější. A paradoxně je za ni třeba vděčit Talibanu, který pokroku rozhodně nepřál. Islámští fundamentalisté potřebovali telefony, aby mohli zůstat ve spojení se svými nejvýznamnějšími spojenci v sousedním Pákistánu.
Muži, jejichž cílem byl čistě islámský stát, který by vrátil Afghánce o 1300 let zpět, měli k dispozici přímé linky, jimiž byli operativně spojeni s pákistánskou tajnou službou ISI i s mulláhy, kteří doplňovali řady Talibanu adepty ze svých náboženských škol.
A Pákistánci, kteří chtěli hovořit se svými spojenci z Talibanu, nemuseli vytáčet žádný mezinárodní kód, protože Kábul i jihoafghánský Kandahár měly totéž předčíslí jako pákistánský Péšávar či Kvéta.
Krátkovlnný vysílač postavený východně od Kábulu, který propojoval zdejší systém s islámábádským, byl jedním z prvních cílů bomb, které na Afghánistán začali Američané shazovat loni v říjnu.
Mezinárodní hovory zajišťuje společnost bezdrátového spojení zřízená koncem 90. let s pomocí americké společnosti Telephone Systems International. Má 30 mezinárodních kanálů, k nimž brzy přibude 42 dalších.
Podaří-li se ze zahraničních darů všechny tyto systémy propojit, vybavit sítí všechny afghánské provincie a vyměnit stárnoucí kabelový systém ve městech, bude mít Afghánistán k dispozici skromnou, ale účinnou telefonní síť, která propojí většinu území.
Rahím prý už dostal nabídky od zahraničních telefonických společností, které jsou připraveny se afghánského telekomunikačního prostoru ujmout. Ministr, který má potíže zaplatit z rozpočtu aspoň výplaty svých podřízených, však odmítá názvy těchto firem zveřejnit a nechce o nich hovořit.
Skok, jaký bude pro Afghánistán znamenat zavedení telefonů, nelze ilustrovat lépe než na hotelu Kábul. Siddikí, coby jeho hlavní manažer, s láskou chrání spojovací desku značky Siemens, která vypadá jako scéna z poválečného Německa.
Siddikí ji neúnavně nosil posledních deset let do telefonní společnosti na opravu, ale narážel jen na hluché zdi. Hosté proto nemohou telefonovat z pokojů a nelze se jim tam ani dovolat. Jenomže teď se o Kábul zajímá hodně cizinců a Siddikí doufá, že něco z peněz, které mezinárodní společenství slibuje Afghánistánu, kápne i na jeho přepojovací mašinku. A nebo ještě lépe: "Když dostaneme nový přístroj, můžeme dát tenhle do muzea," směje se optimista Siddikí.
