AHOJKY SLONISKO, TOHLE JE MOJE NOVE CISLO, TAK JESTLI CHCES, MUZES MI NAPSAT. M.
Telefon patřil jedné mé kamarádce Martině, se kterou jsem se dva roky neviděl. Moje odpověď byla, že je skvělé, že si už taky pořídila mobil a že jí zavolám. A tak jsem se dozvěděl, že za pár dní odjíždí na měsíc do Francie do nějaké rodiny hlídat děti a zdokonalovat se v jazyce, že se jí tam moc nechce a vůbec ...
Asi tři dny poté, co Martina odjela, mi zazvonil telefon. Jen jednou. Nepatřím k lidem, jež mají v lásce prozvánění, ale tohle se dalo pochopit - odchozí roaming z Francie nepatří k nejlevnějším. A jelikož se sluší odpovědět (i na prozvonění), o pár minut později putovala na Martinino číslo SMS. Její text si již nepamatuji, ale bylo v ní něco ve smyslu, že jestli chce, ať mi cinkne z nějakého místního telefonního čísla a že zavolám. Za pár minut displej mého telefonu signalizoval zmeškaný hovor s identifikací +33 ....
Editace čísla do formátu pro internetové volání pak byla otázkou vteřin. Martina měla obrovskou radost, že si může popovídat s někým česky, říkala, že jí je tam smutno a hlavně že mám pozdravovat její spolužačku Táňu a hlavně pak Petra a to tak že moc a moc a moc ...... Ten hovor trval skoro dvacet minut. Když jsme domluvili, dostal jsem na první pohled šílený nápad - proč bych měl někoho pozdravovat, když mohu bez problémů sestavit konferenční hovor a mohou si popovídat co hrdlo ráčí.
A protože co se neudělá hned, neudělá se nikdy, putovaly další dvě SMS jen po Česku - k Táně a Petrovi. Ani jeden z nich sice netušil, co je to konferenční hovor, ale pokecat si s Martinou chtěli oba. A tak se stalo, že jediným, kdo o této šílenosti ten den nevěděl, byla právě Martina. Když jsem jí hned druhý den zavolal a poprosil, ať chvilku vydrží řeči, že účastník vyřizuje jiný hovor, tak zpočátku nechápala. Musím říct, že z toho byla ze začátku docela vykolejená, ale podle mého názoru velmi příjemně. Ten hovor trval téměř hodinu. Prvně a naposledy mi hlavou bleskla myšlenka, že i přes relativní láci internetového volání bude můj srpnový účet nadstandardně vyšší :-). Dobrý pocit, že mohu Martině její pobyt daleko od domova trošku zpříjemnit však brzy převládl. "Konference" se opakovaly s železnou pravidelností a počet takto protelefonovaných minut se vyšplhal na několik stovek.
Asi patnáctý den mi došlo, že technologie jsou sice krásná věc, ale pořád něco chybí - pohled do očí. A tak najednou sedím v autobuse směr Paříž a po několika hodinách v expresním vláčku uhánějícímu k moři. Jakmile se moje maličkost ocitla na místě, rozpoutal jsem malou SMSkovou smršť:
- "BUDES MIT DNESKA CAS?"
- "DNESKA JDEME NEKAM PARIT, TAKZE TO ASI NEPUJDE ... :-("
- "NEVADI, REKNES MI TO ZITRA NA PLAZI .... "
-"???"
-"NEBO U KOLOTOCE, TO JE JEDNO .... "
-"VYSVETLI ...."
-"NO JA MYSLEL, ZE SIS TOHO KOLOTOCE ZA TY SKORO TRI TYDNY VSIMLA. JA JSEM TU TEPRVE 30 MINUT A SEL JSEM KOLEM NEJ UZ 2x"
-"SI DELAS SRANDU .... "
-"JA NEZERTUJU ..."
-"NO ... PEKNY, MOC PEKNY. TO SNAD ABYCH PRESTALA BRECET. ZITRA MAM CELY DEN VOLNO, UKECALA JSEM JE :-)"
Druhý den v 10 hodin ráno jsme se opravdu sešli a absolvovali krásný sedmi a půl hodinový výlet spojený s báječnou procházkou po mořském pobřeží, skvělým zmrzlinovým pohárem v jedné z místních kaváren a to vše bez ruchů a výpadků, navíc s tím nezbytným pohledem do očí bez něhož není opravdový hovor hovorem. 450 minut uteklo jako voda a nastal čas loučení. Martina se musela vrátit ke svým povinnostem au-pair a mě čekala cesta domů. Ač nás dělila vzdálenost pouhých pár stovek metrů, ke komunikaci zase zbývaly jen telefony. Poslední půlhodinku času jsem chtěl využít k procházce po pláži. V kapse mi pípnul mobil - příchozí SMS.
- "MERCI. M."
Po paměti píšu odpověď.
- "MERCI. EL."
Na potvrzení o doručení SMS jsem už neviděl, protože se v mých očích zničeho nic objevily slzy dojetí, které pozvolna stékaly po tváři a mísily se se slanou vodou moře. Začínal příliv .... .
Napsali jsme si pak ještě hodně SMS, protelefonovali hodně minut, ale na ten "roaming bez roamingu" opravdu nikdy nezapomenu. MERCI!