Kromě toho, že se v Turecku můžete při současném vývoji inflace stát z valutového cizince milionářem snadno a rychle (za sto marek lze ve směnárně pořídit asi 27 miliónů tureckých lir), můžete se také přesvědčit o tom, co všechno může v praxi znamenat slůvko roaming. Poté, co po příletu nastartujete svého nerozlučného mobilního miláčka, zjistíte, že máte na výběr dvě sítě: Telsim a Turkcell. Nenechejte se zmást billboardy Telsimu na letišti a nepodlehněte všemocnému vlivu reklamy, že ten, kdo je více vidět, je na tom také lépe se signálem. Současnost dvou tureckých devítistovkových operátorů totiž v mnohém připomíná minulost dvou našich, kdy ten mladší měl takové pokrytí, jako osmdesátiletý stařík procento vlastních zubů.
Stalo se, že první den z nedávného několikadenního pobytu v Istanbulu jsem nechal rozhodnutí o výběru sítě na mém mobilu, kterýžto automaticky usoudil, že Telsim je ten pravý roamingový partner. Nevím, zda šlo o nešťastnou shodu náhod, či vliv jiných, nepředvídatelných okolností, ale jak se posléze ukázalo, výběr to nebyl právě nejšťastnější. Příchozí i odchozí hovory sice funkčnost roamingu potvrzovaly, leč problémy nastaly ve chvíli, kdy jsem se pokusil vybrat zprávu z hlasové schránky, mnou důvěrně přezdívané kaslík. Ať jsem dělal, co jsem dělal (pravda, na hlavu jsem se nestavěl), do kaslíku se ne a ne dostat. Už jsem dokonce i zapochyboval nad tím, zda mám správně nastavené mezinárodní předčíslí a současně podezíral kterýkoli telekomunikační úřad z toho, že zničehonic předčíslími zamíchal. Volané číslo neexistuje, tvrdily mi shodně anonymní hlasy v turečtině, angličtině a při jednom pokusu i češtině. Ze zoufalství, které iniciovaly dlouhé minuty pokusů, jsem vytočil v Čechách nejsnazší cestu do Eurotelova kaslíku - *99. K mému překvapení se ze sluchátka začala linout hudba, typicky turecká a po kontrole displeje jsem zjistil, že je navíc i zdarma.
Jestli to takhle půjde i s druhým operátorem, říkám si v duchu, tak kaslík asi neuslyším. V telefonním menu ručně nastavený Turkcell však příjemně překvapil: kaslík Eurotelu se otevřel již na druhý pokus, i když přiznávám, že jsem musel zvolit fígl, že volám z jiného mobilního telefonu...
Výše zmíněný zážitek mi byl podnětem ke snaze zjistit něco víc o tureckých mobilních operátorech. Mohu však čtenáře ujistit, že zdaleka nejvíc jsem o nich zjistil až po návratu a po připojení k internetu. Po téměř desítce pokusů o získání informací, brožur, informačních letáků v různých prodejních místech Turkcellu jsem pochopil, že vzhledem k mé neznalosti turečtiny odjedu neinformován. V jednom případě mi byly ukázány k nahlédnutí okopírované letáky k mobilům abecedně seřazené v šanonu, ve většině obchůdků se prodejci omezili na konstatování "No ingliš!". (Mimochodem, co si udělat podobný testík i tady u nás a vydávat se za cizince?) Zcela ojedinělý zážitek si však nechávám záměrně na konec této pasáže: v jedné z prodejen se prodavač hned po mém příchodu vymrštil ze židle a téměř mi vyrval telefon z ruky, přičemž se ptal, zda mám problém s kartou. "Ne," pravím, "nemám problém. Chci se jen na něco zeptat." Po otázkách ohledně operátora následovalo buď mlčení nebo ticho. Zareagoval však na slovní spojení "předplacená karta" - inu obchodník. "Stojí třicet miliónů," pravil hbitě. "A jak dlouho z ní můžu volat?" ptám se. "Dokud je na ní kredit," odvětil lakonicky. "Dobrá, ale kolik to je zhruba minut," nevzdávám se. Zjevně zaskočen, chopil se kalkulačky a chvíli ťukal nějaká číslíčka. Pak to vzdal a zopakoval již vyřčené: "Máš kredit, voláš. Nemáš kredit, nevoláš." Usazením se zpět na židli mi pak decentně naznačil, že už mne přestal považovat za potenciálního zákazníka...
O tom, že i v Turecku platí rčení "jiný kraj, jiný mrav", mne přesvědčily i jiné zážitky: ve výlohách zvláště těch menších obchůdků nejsou ani vystaveny pravé telefony, natož jejich makety, ale vybrakované telefony. Tedy jen obaly bez vnitřností, což trochu evokovalo myšlenku, že je v zemi mimořádně rozvinutá prodejní síť housingových specialit.
Ale abych snad nebyl nařčen z nějaké podjatosti - naopak musím konstatovat, že bych jedině uvítal, kdyby některý z našich operátorů nabízel i něco z toho, co turečtí operátoři svým zákazníkům. Tak například Turkcell (http://turkcell.com.tr/) se službou dual numbering, tedy možnost mít dvě čísla na jedné kartě. Ke každému z čísel lze mít samostatný účet, přičemž přesměrování z jednoho čísla na druhé je zdarma. Ostatně i aktivace se rovná nule... Lahůdkou z jiného soudku, jsou služby konkurenčního Telsimu (http://www.telsim.com.tr/), který pod názvem Magic Touch umožňuje celou řadu věcí, o kterých se nám zatím ani nezdá. Tak třeba: vybíráte si zprávy z hlasové schránky a po vyslechnutí vzkazu se pouhým zmáčknutím jednoho tlačítka dovoláte tomu, kdo vás sháněl. Anebo: tatáž služba vám umožní poslat předem nahranou zprávu až dvaceti lidem, přičemž si sami určíte, v který den a v kterou hodinu ji mají obdržet.
Pro úplnost: oba turečtí operátoři začali existovat v roce 1994 (Turkcell o pár měsíců dříve) a po čtyřech letech zaplatili 500 miliónů dolarů za licenci na dalších 25 let. Telsim, z 98% vlastněný domácím kapitálem, je má nyní něco přes dva milióny klientů, Turkcell (výstavbu jeho sítě podporoval zahraniční partneři) patří do evropské top ten, co do počtu zákazníků - udává se více než pět miliónů. Pokrytí obou operátorů zdaleka není stoprocentní: soustředí se hlavně na velká města - Istanbul, Ankaru, Izmir a na dálnice, které je spojují, a na přímořské rekreační oblasti.
Prudký rozvoj mobilní komunikace v Turecku se však vůbec nelíbí tureckým pošťákům. Jak jsem si nedávno přečetl v anglicky tištěných Turkish daily news, pošťáci prohráli informační bitvu s moderními technologiemi a vůbec z toho nemají radost. Dříve to byli oni, kdo byl poslem dobrých zpráv, kdo nosil milostná psaníčka a dopisy od synů z vojny. Dnes se ale dobré zprávy telefonují z mobilu, posílají pagerem nebo mailem. A tak na pošťáky zbývají jen neoblíbené účty, soudní obsílky... Podle tiskové agentury Anatolia dříve oblíbení pošťáci dnes zcela ztratili oblibu veřejnosti. Jeden z doručovatelů, Ahmed Erdin, tvrdí: "Před lety, když jsme přišli s poštou, nás lidé zvali na čaj, na šálek kávy nebo nám nabídli něco malého k snědku. Často jsme dokonce dostávali dárečky. Jenže dnes už nikdo milostná psaníčka neposílá, všichni si telefonují. Zkrátka jsme přestali být posly dobrých zpráv, zbyli na nás jen ty špatné. Lidé se raději obrátí, když nás vidí, aby se nám vyhnuli, a tam, kde nás dříve vítali, mají dnes u dveří uvázaného psa, abychom jejich dům minuli obloukem."
