Zákonné ustanovení, které zakazuje řidičům za jízdy telefonovat bez použití hands-free sady, u nás za necelých šest měsíců své účinnosti příliš hluboké kořeny nezapustilo. „Zákon je jenom kus papíru, záleží na tom, jak se dodržuje,“ řekl včera Mobilu.cz major Stanislav Huml, šéf středočeské dopravní policie. „A zatím se opravdu moc nedodržuje,“ přiznal.
Výsledky miniprůzkumu Mobilu.cz ukazují, že více než polovina českých řidičů-majitelů mobilů dosud skutečně nevzala zákon na vědomí a řídí bez hands-free (a zároveň bez rozpaků). Laxní postoj řidičů k novému zákonnému omezení – byť jej většinou sami považují za správné – potvrzují také informace Mobilu.cz, podle nichž se poměr prodeje mobilních telefonů a hands-free sad s přelomem roku nijak zásadně nezměnil.
„Zákon v tomto znění platí teprve poměrně krátkou dobu, takže si na něj ještě všichni nestačili zvyknout,“ říká mluvčí prezídia Policie České republiky Ivana Zelenáková. Z téhož důvodu nejsou podle policejní mluvčí k dispozici žádné komplexní statistiky o četnosti tohoto typu dopravního přestupku, které by policii umožňovaly situaci analyzovat.
Taková analýza by se ale možná policii docela dobře hodila, protože přístup jejích jednotlivých příslušníků k nezákonnému telefonování byl v prvních šesti měsících účinnosti zákona velmi nejednotný. „Žádný tenhle drát do ucha jsem si nepořídila, ale problémy jsem s policií nikdy neměla, i když mne třeba stavěli pro jiný přestupek,“ říká, zjevně nejen za sebe, pražská podnikatelka, která tráví za volantem až sto hodin měsíčně. Na druhé straně čtenářka Mobilu.cz z Lomnice nad Popelkou uvádí příklad, kdy ji svědomitý strážce zákona zastavil, když telefonovala při jízdě na bicyklu.
Na první pohled je zřejmé, že toto zákonné ustanovení patří k těm, u kterých mají policisté značnou volnost při rozhodování o reakci na jeho porušení. Mohou se rozhodnout pro domluvu, udělit provinilci blokovou pokutu ve výši do tisíce korun, nebo – zejména v případě, že řidič odmítne pokutu zaplatit – mohou přestupek nahlásit na okresní úřad, který má jeho řešení ve své kompetenci. Ten pak může vyměřit peněžitý trest až ve dvojnásobné výši.
„Okamžité pokutování je samozřejmě jednodušší,“ říká major Huml. „Na druhé straně by z výchovného hlediska bylo účinnější, kdyby co nejvíce případů řešily právě okresní úřady.“ Tendence policistů dávat přednost okamžitému udělení pokuty sice omezuje byrokracii, ale nemusí vždy plynout z nejčistších pohnutek. „Kdyby se přestupky musely automaticky nahlašovat na úřady, podstatně by ubylo pokusů o uplácení příslušníků policie,“ tvrdí pražský policista, který nechtěl být jmenován. Celkový počet pokut udělených přímo policisty se přitom ve Středočeském kraji podle Humla víceméně nezměnil. Znamená to, že policie se patrně k porušování této části silničního zákona staví s obdobnou horlivostí jako řidiči k jejímu dodržování. „Kdybychom měli pokutovat každého, kdo drží mobil v ruce, nedělali bychom nic jiného a ještě by to nestačilo,“ říká již zmiňovaný pražský policista.
Vlažnějšímu postoji policie také nahrává skutečnost, že takový „telefonní“ řidičský přestupek se špatně dokazuje. „Neplatí sice paušálně, že jako důkaz spáchání přestupku platí pouze videozáznam,“ říká Zelenáková, „nicméně právní zástupci neukázněných řidičů se k této taktice často uchylují - a obvykle s ní slaví úspěch.“
Pokud si však řidiči – zejména ti, kteří pokutě neunikli – na nejednotný přístup policistů hlasitě stěžují, může jim jistou útěchu poskytnout poznání, že by na tom mohli být ještě o hodně hůře. Ustanovení c) sedmého paragrafu zákona č. 361 „o provozu na silničních komunikacích a o změně některých zákonů“ totiž dává na srozuměnou, že „řidič nesmí za jízdy s vozidlem držet v ruce telefonní přístroj nebo jiný hovorový předmět“. Tato na první pohled nevinná formulace poskytuje policii široké – pro laiky netušené – možnosti individuálního výkladu.
Jak totiž praví dotyčný zákon, do kategorie „řidič“ spadá například i „jezdec na zvířeti“. Do definice pojmu „vozidlo“ se ovšem na druhé straně vejde i „ruční vozík“. V praxi to znamená, že se (samozřejmě při dodržení ostatních předpisů) můžete bez obav projíždět po náměstí svého rodného města na slonu a telefonovat oběma rukama a ušima, co ústa ráčí. Stejně tak si ovšem můžete zruinovat peněženku, když potlačíte po venkovské silničce rudl s basou piva a „za jízdy“ zavoláte kamarádovi, aby vám s nákladem pomohl do kopce. Při troše smůly pak na pokutách zaplatíte až dva tisíce korun.
Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že mezi ty, jimž nový zákon zkomplikoval život, jsou v neposlední řadě právě policisté. Mnozí policejní řidiči by při striktním dodržování zákona nesměli - protože policie žádné služební hands-free sady do svých vozů nekupuje - za jízdy používat mobil ani jiný „hovorový předmět“, jak praví neocenitelný legislativně lingvistický příspěvek naší mateřštině (rozuměj „vysílačku“). Tím by se pochopitelně stali pro výkon služby v mnoha kritických situacích nepoužitelnými. „Existují jisté priority, jimiž se policisté v případě naléhavého výjezdu řídí,“ vyjadřuje policejní mluvčí Zelenáková jinými slovy to, co mnozí řidiči popisují prozaičtěji („pospíchám, snad se pro jednou zas tolik nestane“).
Podle slov Zelenákové i Humla navíc policistům usnadňuje práci skutečnost, že výjezdy obvykle nepodstupuje řidič sám. „V drtivé většině případů spolu jezdí minimálně dva, takže ten, který neřídí, může bez problémů používat vysílačku nebo telefon,“ dává šéf středočeských dopraváků bezděky vzpomenout na starý vtip, podle něhož vždy jeden z dvoučlenné policejní hlídky umí psát a druhý číst.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení silničního zákona o mobilních telefonech a jeho stoprocentní dodržování nepatří k prioritám policie, jak Mobilu.cz potvrdil i major Huml. Celkem logicky to vyplývá i z prostoru, který je v rámci celého zákona tomuto ustanovení věnován – ze stostránkového textu zaujímá pouze necelé dvě řádky, tedy, objemově vzato, něco pod jedno promile. Ti z českých řidičů, kteří ustanovení nedbají, si tak mohou mnout ruce; v kontextu jiných ustanovení téhož zákona by jim hodnocení pojmem „jedno promile“ prošel podstatně obtížněji.
