Operační paměť je u běžných počítačů typu PC jednou z nejdůležitějších položek konfigurace. Údaj o její velikosti a rychlosti určuje, co všechno bude možné s počítačem provádět, a jak to bude efektivní. Typ a rozsah paměti určuje, jaká bude odezva operačního systému při určitém zatížení, jak svižně poběží aplikace, kolik času počítač spotřebuje „chroustáním“, tedy odkládáním části svého aktuálního obsahu na disk a z něj zvaným stránkování.
Paměť je stejně důležitá i u kapesních počítačů. Nicméně porovnávat ji s RAM v PC nemá smysl. Přesto to někteří lidé dělají; někteří uživatelé tak i myslí. Pojďme se dnes podívat na problematiku paměti v PDA mimo jiné i z hlediska jejího srovnání s nám všem známým osobním počítačem.
Platforma
U osobních počítačů rozlišujeme v zásadě dva druhy paměti. RAM, která obsahuje právě běžící aplikace, jejich data a části operačního systému je právě onou výkon a funkci počítače určující složkou. Je závislá na dodávce elektrické energie a v okamžiku vypnutí se veškerý obsah maže. Úložná paměť, typicky pevný disk a optická média jsou naproti tomu svou povahou trvalými a výpadek je neohrožuje. Jsou ale mnohem pomalejší, pokud jde o čtení i zápis a není možné (za normálních okolností) z nich přímo, bez zkopírování do RAM spouštět aplikace. Tak fungují všechna PC, bez ohledu na to, jaký na nich provozujeme operační systém, či například jak jsou stará.
Na velmi podobném principu funguje také paměť v PDA založených na operačních systémech od Microsoftu. Rozdílem zde je to, že jak úložná, tak i operační paměť se skládá z RAM. Ta je trvale zásobována baterií přístroje (výjimkou jsou některá zařízení využívající poslední verzi Windows Mobile). Jinak je ale fungování paměti obdobné jako v PC. Paměť ROM (respektive Flash), v níž je trvale uložen operační systém, a ta část RAM, do které se ukládají programy a data funguje jako souborový systém. Její chování je stejné, jako kdyby šlo o pevný disk. Aby bylo možné spustit program, musí se přesunout do jiné části paměti, která slouží pro tento účel (a funguje jako „pravá“ RAM). Obsah úložného prostoru, do nějž má uživatel přístup vypnutím přívodu proudu, tedy vyjmutím či vybitím baterie zaniká.
Aby bylo možné aktualizovat operační systém uložený ve flash na novější verze, má většina PDA s Windows Mobile tuto trvalou paměť větší, než kolik je nezbytně nutné. Nadbytečná část může být uživateli a operačnímu systému nepřístupná a v počítači jen „ležet“. Často je ale alokována jako přídavný trvalý disk. Nevýhodou tohoto disku je často velmi omezená možnost spouštět z něj aplikace. Výhodou ale fakt, že v případě vybití o něj nepřijdeme. Prostor, nazývaný například iPAQ File Storage (u PDA od HP) tak slouží především zálohám.
Palm
Naproti tomu kapesní počítače postavené na operačním systému PalmOS fungují jinak. Paměť je zde typicky alokována jako databáze. Jednotlivé programy včetně svých dat jsou jejími položkami. Pokud chceme spustit aplikaci, není ji potřeba nikam kopírovat (s výjimkou, kdy je umístěna na paměťové kartě), ale ke spuštění dojde v tom umístění, kde se právě nachází. To je důvod, proč přepínání mezi programy paměť nespotřebovává, což je častý dotaz od uživatelů, kteří přešli z PalmOS na Windows Mobile a o její údržbu se nemusíme nijak starat. Naproti tomu byl velmi dlouho problém do palmu uložit cokoliv, co má nestandardní formát souboru. Důvodem je, že zatímco paměť WM se chová jako souborový systém, kterému je jedno, jaká data a v jaké podobě do něj uložíme, pokud dodržují náležitosti souboru, databázi to až tak jedno není. PalmOS tak oproti systému Microsoftu byl, a do jisté míry stále je mnohem méně flexibilním.
Lepší?
Uvedené rozdíly/podobnosti obou popsaných platforem PDA s PC určují výhody a nevýhody jejich přístupu ke správě paměti. Windows Mobile je podobnější paměti PC a flexibilnější. Nevýhodou jeho přístupu je zbytečné zdvojování informací a s tím spojený pokles výkonu celého zařízení i při jinak velmi podobných parametrech. Naproti tomu PalmOS nabízí efektivnější využití dostupného prostoru a také jeho snazší správu. Jeho přístup se ale projevuje vůči PPC negativně v některých případech při vývoji aplikací a při některých operacích, které tyto aplikace provádějí. Asi největším zádrhelem byl (a opět do jisté míry stále je) okamžik, kdy má aplikace běžící v kapesním počítači „vyprodukovat“ soubor nějakého standardního formátu.
Budoucnost?
V současné době se zdá, že přístup okopírování operační a úložné paměti známý z PC na PDA vyhrál. Je ale otázkou, zda trvale, nebo vůbec na jak dlouho. Kapesní počítače mají stále více dostupného prostoru a čím dál více výkonnější procesory. To umožňuje provádět akce se souborovým systémem velmi rychle, a přítomnost dvou kopií jedněch dat, tedy uložené a běžící, až tak moc nebolí. Přesto je ale řešení na PalmOS v mnoha ohledech efektivnějším a do popelnice ještě v žádném případě nepatří.
