Povinnost umožnit přístup na síť
Zákon stanoví povinnost pro provozovatele veřejných telefonních sítí nebo pro poskytovatele telekomunikační služby pronájmu telekomunikačních okruhů, kteří mají výrazný podíl na relevantním trhu umožnit oprávněným poskytovatelům telekomunikačních služeb přístup na jejich síť (§ 37, odst.1). Zákon ne dosti jasně rozlišuje propojení a přístup k síti (např. § 37 odst. 2), což může při jeho aplikaci vyvolávat potíže.
Pojem přístup na síť není v zákoně definován, což může v budoucnosti být příčinou řady sporů. V zásadě se přístupem na síť rozumí takové připojení se žadatele o přístup k (místní) síti dominantního provozovatele, které umožní žadateli za smluvně stanovených podmínek tuto (místní) síť využívat pro poskytování svých služeb. To však přímo ze zákona neplyne, a tak bude nutno podstatu "přístupu na síť" upřesnit a definovat v průběhu realizace jednotlivých případů.
Ustanovení odst. 1 je poměrně striktní a nedává dominantnímu operátorovi možnost přístup na sít odmítnout. To při nejasnosti definice "přístupu na sí" bude velice problematické. Vzhledem k tomu, že přístup na síť lze realizovat od pouhého připojení zařízení poskytujícího služby na ústřednu dominantního operátora až po pronájem (povinný!) celé přístupové sítě dominantního operátora (viz dále "unbundled local loop"), lze očekávat jisté potíže při realizaci tohoto ustanovení. V evropské praxi se za odůvodněné požadavky na přístup na přístupovou síť považují zpravidla případy, kdy je přístup na síť technicky proveditelný a kdy by jiné řešení bylo buď technicky zcela nemožné, nebo ekonomicky neúnosně nevýhodné, či z veřejného zájmu nežádoucí (stavební uzávěry). O tom se však zákon nezmiňuje a zřejmě bude obtížné tyto podmínky vsunout i do prováděcího předpisu, který má být vydán. Lze říci, že zákon je v tomto případě tvrdší než stávající evropská legislativa, a je otázkou, nakolik je tato tvrdost potřebná, a dokonce i nakolik ústavní (jde o omezení dispozičního práva s majetkem společnosti).
Zřejmě bude nutno také blíže definovat pojem "provozovatel s výrazným podílem na relevantním trhu". Ten je sice zákonem (§ 2 odst. 18) specifikován 25% podílem (s tím, že v souladu s komunitární legislativou může regulátor stanovit jiný podíl), ale definice "relevantního trhu" je zcela nejasná.
Jádrem problému je tedy tzv. "local loop unbundling (LLU)". Protože u tohoto "přístupu na síť" jde vždy o přístup na místní síť (přístupovou síť), a to připojením (místní) ústředny žadatele o přístup přímo na účastnickou přístupovou síť "dominantního" provozovatele přes jeho hlavní rozvaděč, tedy "za místní ústřednou", lze se domnívat, že pro rozhodování o "odůvodněnosti žádosti" bude podstatné, zda místní (metalická) přístupová síť takové připojení umožňuje, zda nabízené služby nejsou v síti poskytovány nebo jsou poskytovány vlastníkem sítě v nedostatečném nebo omezeném rozsahu a zejména zda vybudování vlastní přístupové sítě je skutečně technicky nemožné, z hlediska veřejného zájmu nežádoucí (rozkopání ulic) a ekonomicky neúnosně nákladné. Postup regulátora bude do značné míry záviset na dalším vývoji aplikace zásad otevřeného přístupu v pojetí tzv. "unbundling local loop" v České republice. Protože LLU je v jistém případě (a v jistém režimu) vlastně pronájmem okruhů, bude mít regulátor možnost k řešení problematiky LLU využít též ustanovení § 33, které ukládá dominantnímu provozovateli povinnost poskytnout službu "pronájmu okruhů" (přenosové kapacity úseků mezi koncovými body sítě).
Obecně však lze říci, že ustanovení o "přístupu k síti" vyvolávají zatím více otázek, než aby poskytovaly odpovědi.
Propojování sítí
Zákon stanoví všem provozovatelům veřejných telekomunikačních sítí a provozovatelům veřejných telekomunikačních služeb, kteří kontrolují přístup nejméně k jednomu koncovému bodu sítě identifikovanému jedním nebo více čísly v číslovacích plánech, a poskytovatelům veřejné telekomunikační služby pronájmu telekomunikačních okruhů vedoucích do prostor užívaných uživatelem povinnost své sítě propojit s jiným provozovatelem sítí a to přímo nebo nepřímo (§ 37 odst. 2). Zákon překvapivě ukládá jen povinnost těchto provozovatelů propojit sítě s žadatelem o propojení, ale neukládá jim povinnost propojit své sítě vzájemně, což je základem interoperability. Zcela překvapivě je v textu odst. 2 uváděn mezi osobami oprávněnými požadovat propojení vedle jiného provozovatele (zřejmě sítí) poskytovatel vykonávající odpovídající telekomunikační činnost. Protože sítě mohou propojovat jen provozovatelé sítí, není jasné koho tím zákonodárce myslil.
Jde o nepochopitelné nepřesnosti zákona vzniklé až ve třetím čtení, které však do značné míry devalvují hodnotu tohoto paragrafu. I přesto je paragraf dle našeho názoru postačující pro zajištění propojení všech sítí.
Provozovatelé sítí mají zákonem stanovenu povinnost uzavřít s jiným provozovatelem na jeho žádost smlouvu o propojení, a to ve lhůtě 90 dnů (§ 38 odst. 1). Odmítnout propojení sítě může provozovatel jen tehdy, jestliže požadované propojení neodpovídá technickým parametrům nebo výkonnosti zařízení, které je k dispozici, nebo existuje jiná možnost propojení. Vzhledem k tomu, že zákon ukládá provozovatelům veřejných telekomunikačních sítí povinnost zveřejňovat referenční nabídky propojení (§ 39), nemělo by docházet k odmítnutí propojení z výše uvedených důvodů. Předpokládá se, že se žadatel s referenční nabídkou seznámí a bude ji respektovat. Aby nedocházelo v referenčních nabídkách k záměrnému znevýhodňování jedné ze smluvních stran, má regulační orgán právo provádět v referenčních nabídkách změny.
Proces projednávání smluv o propojení by mělo usnadnit i to, že jak druhy rozhraní, jejichž prostřednictvím lze sítě propojit nebo realizovat přístup k síti (§ 39 odst.9), tak technické podmínky návrhu smlouvy o propojení a přístupu k síti (§ 38 odst.8) budou stanoveny prováděcím předpisem. Tím by měla odpadnout jedna z hlavních překážek rychlého uzavírání smluv o propojení.
V případě, že se jedna ze stran domnívá, že jednání nevedou k cíli, může požádat regulační orgán o rozhodnutí. Takovým rozhodnutím jsou obě smluvní strany vázány v případě, že se jim nepodaří uzavřít smlouvu o propojení ve lhůtě 90 dní od zahájení smlouvy. Tímto opatřením je umožněno, aby regulační orgán jako arbitr vstoupil do jednání již v jeho průběhu (nikoliv až po marném uplynutí lhůty 90 dnů), nicméně stranám je po celou dobu 90 dnů ponechána volnost rozhodnout se jinak (§ 39 odst. 2). Ovšem regulační orgán má podle zákona právo nařídit změny i v již uzavřené smlouvě o propojení, a to tehdy, je-li to v zájmů zajištění součinnosti při poskytování služeb pro všechny koncové uživatele nebo z důvodů zajištění ochrany hospodářské soutěže (§ 39 odst. 3).
(Text přinášíme s laskavým svolením bulletinu APVTS)
