Vlastním model Nokia 6820, jenž mě vyšel i s přídavným softwarem bratru na 16 tisíc Kč. Zpočátku jsem byl jednoduše nadšen a všude okolo sebe ten zázrak ukazoval. Stále ještě mám svůj telefon rád, ale už se s ním tak připitoměle nechlubím. Jeden můj známý to shrnul za všechny: „Hned mi bylo jasné, že ti ten krám každou chvíli klekne.“
Nokia 6820 je tzv. multimediální telefon. Rozklápějící se klávesnice umožňuje psát zprávy stejně rychle jako na počítači. Poznámkové bloky o třech tisísích znaků si můžete kdykoli odeslat na e-mail i s diakritikou. Fotoaparát. S diářem se cítíte jako šéf General Motors. Zvukový záznamník. Video. GPRS, infračervený přenos i Bluetooth. Paráda.
A pak najednou - asi po dvou měsících - jedna ze dvou klávesnic... klekla. Doslova a do písmene, neboť již funguje jen ta neodklápěcí. Můžete přijímat hovory, ale tím vaše možnosti končí. Zavolat někomu není možné, textovky není čím psát. Ještě tak posílat prázdné vzkazy. Anebo šablony. Těch je zato bohatý výběr: „Ano. Ne. OK. Děkuji. Blahopřeji. Vše nejlepší. Také tě miluji. Hodně pus.“
Hodně pus. Kdo to mohl vymyslet? Je třeba zdlouhavě popisovat úžas mých známých, když jim na namísto mých sms plných břitkého humoru začaly přicházet odpovědi typu: „Nezlobte se, mám jednání. Mohl byste zavolat později?“ Anebo taky: „Hodně pus“. Náhradní telefon jsem stále ještě neměl, takže jsem nechal naplno projevit vrozené sklony k dekadenci.
Aha, ale proč to vlastně všechno dělám? Odpověď se skrývá na začátku článku. Navštívil jsem autorizovaný servis firmy Nokia. Dostanete se tam jednoduše. Nejprve dojedete na Palmovku, potom si skočíte do Vysočan, cestou z Libně se stavíte v Karlíně (podle toho, kam vás zrovna posílají lidé na místě, kde přece podle mapy měla být ta ulice!) a potom skončíte před velkoskladem Philips.
Tam to je. Dál už jsou jenom tovární haly a opileckou močí pravidelně skrápěné parčíky. Ne, to opravdu není stavební buňka, ujišťuji se a vstupuji do dveří. Hurá, jsem v autorizovaném servisu. Je to úzká chodba, takže od dvou dívek za přepážkou vás dělí asi tak dva a půl kroku. Jedna z nich nemá zrovna nic na práci, proto k ní přistupuji a začínám vysvětlovat: „Stala se mi taková věc. Přestala mi fungovat...“
„Máte lísteček?“ utne mě uprostřed věty a upře na mne pohled, který by dokázal sežehnout obočí.
„Pochopitelně,“ říkám a vytahuji záruční list a pro jistotu ještě dalších asi 30 dokumentů a brožur, které jsem dostal spolu s igelitkou vyobrazující sličnou polonahou, avšak šťastnou ženu v Nokií v ruce.
„Máte lísteček,“ opakuje dívka svou otázku a pase se na mém údivu asi jako Milka, když ožírá obzvláště tučný drn na stráni kousek pod Zermattem.
Kapituluji a přiznávám, že nerozumím. Dívčina paže ukáže kamsi ke dveřím. Pořád nerozumím. Mladá dáma již ztrácí trpělivost, ale ještě jednou ukáže ke dveřím. U dveří stojí takový stroj. Je to vysoký pultík, vypadá trochu jako palubní deska ze Žluté ponorky. Pak mi to dojde. Pořadník!
Tak pořadník by tu byl, ale co na něm zmáčknout? Jsou tu asi čtyři knoflíky a kolem nich nečitelné, otrhané, jakoby pětikorunou stokrát poškrábané nápisy.
„Co mám zmáčknout?“ Naprosto rezignuji a odhazuji svou důstojnost jako přebytečný náklad z balonu.
„Příjem zakázek,“ zabučí Milka.
Jistě, to dá rozum, ale který je to knoflík? Nakonec se rozhodnu pro ten úplně nahoře, kde jsem rozluštil slabiky „Pří“a „ek“.
O poznání sebevědomuji přistupuji k velitelce Žluté ponorky a podávám jí bílý útržek s číslem 173. Kromě nás a její kolegyně již v místnosti nikdo není.
„Obslouží vás kolegyně,“ odsekne Milka, která se pro dnešek už dost napásla a odchází kamsi dozadu. Brzy se mi po ní bude stýskat. Ve srovnání se svou kolegyní vypadala jako anděl. Kolegyně Milky má pod okem obrovského monokla a tak nějak divně podrápané ruce. „Pere se často?“ říkám si a přistupuji k přepážce.
„Hm, tak to jsme tady ještě neměli. To nám tady necháte. Zazálohuju vám simkartu,“ řekla s výrazem člověka, který právě někomu prokazuje dobrodinní.
Jak simkartu? A co paměť telefonu?
„To teda garantovat nemůžeme. Maximálně telefonní seznam. Jestli je chyba v software, tak se to holt vymaže. Vy tam máte nějaký důležitý data?“
Jak vymaže? Jak důležitý? Jak softwaru? Vždyť je přece na první pohled patrné, že jde o vadný kontakt, telefon funguje, jenom část klávesnice zchromla. A i kdyby ne, kdo jiný než oni by mi ta data měli zálohovat?
V tu chvíli už křičím. V hlavě se mi rojí hordy chlupatých jezdců z východu - našich divokých slovanských předků - a snaží se navázat kontakt s tou částí mozku, kde jsou uloženy informace o asertivitě.
A proč bych si, panenko skákavá, kupoval zrovna tenhle typ telefonu, opakuji, tenhle typ telefonu, když bych do něj nechtěl ukládat d-ů-l-e-ž-i-t-á d-a-t-a??? Vždyť já tam mám rozepsanou knihu!
„Klidně,“ mrkne na mě letargicky její monokl, když žádám o rozhovor s hlavním technikem. Pak monokl někam na deset minut zmizí. Procházím se sem a tam. Nemám sebou ani nic ke čtení. V redakci se zatím vrší práce a hrozí přerůst přes hlavu. Potřeboval bych si nutně zavolat. Jo, zavolat!
Chlupatí dobyvatelé sebou začali zuřivě mrskat a ženou před sebou keltské ženy a děti jako buldozer. Odneslo to další písmeno u ovládacího pultu Žluté ponorky, jestli si na ni vzpomínáte.
Technik je rozvážný muž. Musel by mou zakázku „poslat na expresku“, jenže už je třičtvrtě na pět. Že mají mít do šesti? Jo, ale na expresce už fakt nikdo není. A proč tam nikdo není? Netuší, zřejmě to bude tím, že tamní zaměstnanci chodí domů dříve. A co z toho vyplývá pro mě? Nejlepší by bylo, usoudil technik, kdybych si ta data uložil sám a potom přišel znovu.
Bác. Heuréka. Jaktože jsem na to nepřišel sám? Ta data přece potřebuji, takže telefon v opravně nemůžu nechat, to dá rozum. No a namísto zbytečné pauzy na spánek budu studovat manuály, jak zálohovat obsah telefonu na počítač. To přece musím zmáknout.
Chlupatí jezdci po pár stech letech pochopili, že lepší bude složit zbraně a vyklidit pohraničí.
A já to taky zvládl. Tedy ne já, ale kolega v práci. Stačilo pár drobností, jako např. program Nokia Content Copier, který se dodává v balíčku Nokia PC Suite 5.8 CS. Dvě mega paměti mého telefonu schlamstl počítač jako malinu a ještě mi ji vypálil na cédéčko.
A já? Rafinovaně jsem se Nokii pomstil. Kromě tohoto fejetonu jsem ještě na modrou krabičku, která mi tu leží na stole, připsal tři písmena: "„Nokia (dis)connecting people“.
