Když jsem četl víkendového Neviditelného psa, nedalo mi to, abych nekomentoval vlastní svatbu (když už to udělali i jiní). Konec konců, opravdu proběhla tak, jako by byla vystřižena z reklamy na mobilní telefon, takže vám budu prakticky demonstrovat, jak i v takovýto slavnostní den přijde mobilní telefon vhod.
Především jsem se poměrně dlouho bláhově domníval, že po mnoha zajištěních a opatrných postupech by mohla moje svatba proběhnout v klidu, přesně tak, jak jsem si ji naplánoval. Hrubý omyl - první ránu tomu zasadili lidé typu Daniel Dočekal, Robi Hanzlík nebo Radek Doležel, kteří se postarali o to, aby o mojí svatbě věděl celý internet. Druhou ránu tomu dala moje matka - zatímco já jsme obvolal všechny příbuzné, dohodl se s nimi, kdy přijedou do Prahy (nikdo z nich není pražákem...), abych je vyzdvihl a uvedl do našeho příbytku, matka nelenila a obvolala je s tím, že by bylo dobré, kdyby přijeli o něco dříve, než se dohodli se mnou.
Výsledek byl nasnadě. Místo toho, abych v klidu postupně odbavoval skupinky přijíždějících příbuzných, najednou mi volali desítky lidí, že dorazili do nejrůznějších koutů Prahy a nechť je tedy vyzdvihnu. Chvála mobilním telefonům - všichni mne sehnali a pouze můj pohyb připomínal hadr na holi...
Mobilními telefony jsme se na svatbu vybavili důkladně. Zatímco já jsem žhavil svůj Paegas (na bázi Nokia 6110 - nějak mi hubne strojový park), má drahá polovička Yenn využívala služeb Go karty. Další mobily používal bratránek Pavel (služební EuroTel) a můj otec - coby Rakušan žijící v SRN měl D2-Privat a tak vesele roamoval, co se mu zlíbilo.
Kromě počátečního zmatku shromážďování hostí vše začínalo docela poklidně. Vyrazili jsme v koloně na městský úřad, kde mne čekal menší šok v podobě Daniela Dočekala, Robiho Hanzlíka a Ondřeje Neffa, kteří se rozhodli si na mojí svatbě redaktorsky smlsnout. To jsem se ještě smál. Smích mne přešel v okamžiku, když přišla řeč na svatební prstýnky - samozřejmě jsem věděl, kde se nacházejí - v kuchyni ve skříni v krabičce a zabalené. Chybička ovšem byla v tom, že teď byly třeba v mojí kapse - a tam zcela evidentně absentovaly.
Inu, nebylo zbytí. Nasadil jsem úsměv číslo tři, jenž jsem naposledy použil v EBM při vysvětlování, že OPRAVDU nevím, jak se mohl smazat firmware mojí Motoroly a že se v mobilních telefonech vůbec nevyznám, takže jsem záruku nemohl porušit. S tímto úsměvem (v pravdě poněkud skleněným) jsem oznámil, že skočím dolů pro prstýnky - na schodech jsem popadl bratránka za flígr, vecpal jsem jej i s klíčky do Žigulíka a rychlostí odpovídající povolenému limitu až pokud jste ji vydělili třema, jsem se vydal nazpět k domovu.
Když člověk spěchá, potkávají ho samé nepříjemnosti. Mne v prvé řadě plná čára na silnici a hromada šneků odmítajících se přizpůsobit turbulentní době - , kvůli nim jsem musel ostentativně ignorovat plnou čáru. Další nepříjemností bylo, že jsem se musel proběhnout sousedovou postelí, kterou stěhováci zatarasili naše dveře. Když jsem vybíhal z bytu, ještě tam stáli a nadávali na toho blbce, kterým jim hamtnul do postele - a tak jsem jim do ní musel hamtnout znovu. Někteří lidé jsou nepoučitelní...
U svatební síně mezitím vypuklo haló, když se zjistilo, že jsem se
vydal pro prstýnky k domovu. První, co jsem při svém vjezdu na nádvoří u
oddací síně uviděl, byla samozřejmě vysmátá tvář Daniela Dočekala, který si na
mé honičce za prstýnky řádně smlsnul.
Nu, stihl jsem to. Ale bylo to o fous - a opravdu jak z reklamy... Poučení? Na svatbě kontrolujte prstýnky a pořiďte si mobilní telefon! Bez něj bychom to opravdu nezvládli. Na tomto snímku mne vidíte uhánět s kořistí do síně svatební...
Ondřejem Neffem zmíněná scénka, kdy fotografka vybíhá pro film, měla rovněž poněkud okultní nádech. Především to nebyla fotografka, nýbrž Eva, spolumajitelka studia Artedit - kvačila pro film, neboť Honza coby náš vrchní fotograf dofotil již šestý film, takže v brašně neměl žádný další. Díky její píli mohl vyfotit ještě deset dalších filmů, což fotolaboratoře Kodaku zajisté potěší...
Děkuji všem, kteří mi gratulovali a jimž jsem nestihl poděkovat. Děkuji také trpělivému zástupu Messengerů, kteří od čtvrtka do pátku proudili k dveřím našeho bytu s nejrozličnějšími zásilkami. A dovoluji si zneužít některé fotografie z fotogalerie Světa namodro (ty jsou tamtéž copyright...)...
Takže několik snímečků s komentářem:
Spolumajitel Mobil serveru, Péťa Mitošinka mi s tajuplným úsměvem předává obálku. Nebyly v ní klíčky od Rolls-Royce, ale přáníčko :). Ten človíček držící ceduli EuroTel je papundeklový a je to hodnotný dar do našeho manželství od Daniela Dočekala - prý kvůli tomu nápisu "Vždy s vámi". Musím společnost EuroTel sklamat - z papírového mužíka hodlám vyříznout tu ceduli EuroTel - Vždy s vámi a strčit na to místo televizi, aby to vypadalo, jako že mi ji drží. Přijde mi to jako užitečné, držet mi televizi, na kterou se stejně nekoukám...
Na tomto snímku je Ondřej Neff s Neviditelným psem Bartem (toho samozřejmě na snímku nevidíte, jinak by přeci nebyl neviditelný, to dá rozum...). Vpravo od Ondřeje Neffa jest Robi Hanzlík (SM), nalevo pak EuroTel - Vždy s vámi a vedle něj můj nynější švagr (jestli mne terminologie nemýlí). Ten byl zcela unešen tím, že pes, kterého si hladil, byl oním slavným neviditelným psem Bartem...
Svatebním polibkem každá pořádna svatba končí. I ta naše... Tento snímek není vhodný pro děti do 15 let... (foto made by Honza Horvát)
