Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh, v němž šlo o život. Jak Očenášek našel tajnou linku Berlín-Vídeň

  0:01aktualizováno  0:01
Napomohl vzniku Československa tím, že našel tajnou linku monarchie. Ludvík Očenášek se tím nesmazatelně zapsal do historie samostatného československého státu. Přesto v dějinách poněkud zapadá. Rozhodli jsme se proto jeho příběh přiblížit. A jak lépe tak učinit, než nechat vyprávět samotného protirakouského odbojáře.

Když jsem v roce 2008 připravoval text Ke vzniku Československa napomohly české Maffii odposlechy tajné linky (viz. box), mé rešerše mne zavedly ke knize Na pomoc dohodě - Tajná činnost několika českých vlastenců za války. Její stránky totiž plní vyprávění nanejvýš autentické - samotného hlavního představitele příběhu, který v dnešním světě zní až neuvěřitelně.

Ke vzniku Československa napomohly české Maffii odposlechy tajné linky

Vynálezce „vzdušného torpéda“ (dnes známého jako raketa) Ludvík Očenášek v něm líčí dobové pocity nad úkolem, který jej mohl stát i život: nalezením tajné telefonní linky Vídeň-Berlín. Nějaký čas zabralo shánění téměř sto let starého výtisku, nějaký pak další povinnosti dané ať už rodinným či pracovním životem. Jak se ovšem říká, trpělivost nese ovoce a nakonec se mi útlou knížečku podařilo ukořistit. Ve své době - v rukou třímám druhé vydání z roku 1919 - stála 5 K.

Očenášek se zadaného úkolu zhostil na výbornou a po rozpadu monarchie tím napomohl ke vzniku samostatného Československa. Tento jeho přínos je pro nás všechny natolik významný, že jsme se rozhodli otisknout jeho vyprávění samotným Očenáškem v nezměněné a navýsost autentické podobě.

Na pomoc dohodě

Tajná činnost českých vlastenců za války

Kniha Na pomoc dohodě

Útlá kniha pojednávající o českém vynálezu vzdušného torpeda, přípravách k vyslání posla do Švýcar, vypátrání státní telefonické linky mezi Berlínem a Vídní či o zřízení soukromé stanice k vyslechnutí rozhovorů mezi Berlínem a Vídní. Vyšla ve druhém vydání v roce 1919 nákladem vlastním, tiskem Pražské akciové tiskárny. Knihu dle líčení Ludvíka Očenáška uspořádal Václav Franěk.

Začtěte se do historie „Dle líčení br. Ludvíka Očenáška“. Historie, bez níž bychom si zřejmě nikdy nemohli hrdě říci „Jsem Čech“.

Pátrání po telefonní lince Vídeň-Berlín

Než ovšem začneme, je třeba se trochu vrátit v čase. Ludvík Očenášek se totiž samozřejmě nezajímal jen o hledání dvou „špagátů“ nad Prahou. Jeho zapojení v protirakouském odboji mimo jiné znamenalo i vynález „vzdušného torpéda“, které na frontě Němcům notně zavařilo. V době plné nejistoty byl také český vynálezce zatčen, údajně pro nevhodné chování při hraní rakouské hymny v Obecním domě.

Očenášek přitom měl co skrývat. Plány na inovativní zbraň totiž předal Paříži. „Před odvedením z domova podařilo se mi promluvit se služebnou, kterou jsem nenápadně poslal k svému příteli se vzkazem, že jsem zatčen, aby vyklidil v obchodě můj psací stůl, v němž jsem měl uloženy negativy fotografické a popis torpeda, vše tak, jak to bylo odesláno do Francie,“ popsal ve zmíněné knize situaci Očenášek.

Tou dobou spřádal také s dalším odbojářem a starostou České obce Sokolské Josefem Scheinerem a dalšími důvěrníky plán na to, jak jednoho či více odbojářů dostat přes hranice do Švýcar. Plán však nevyšel a Očenášek začal přemýšlet nad tím, jak by mohl pomoci jinak. Z obav z pádu monarchie a násilného převratu proto společně s dalšími kolegy vytvořil složitý plán na vyzbrojení, při němž poznal svého budoucího spolupracovníka „jednoročního dobrovolníka inž. Malého“.

Nyní už nechme - dobovým jazykem - vyprávět samotného Ludvíka Očenáška:

V době, kdy jsme tyto přípravy konali a sice na jaře roku 1918, byl jsem vyzván šéfredaktorem „Nár. Listů“ p. Fr. Sísem k důvěrné poradě, ve které mi sdělil, že bych prokázal veliké služby naší věci, kdyby se mi podařilo učiniti připojení na telefonickou linku, která vede mezi Berlínem a Vídní kolem Prahy a slouží pouze státním účelům, a kdyby se mi podařilo nějakým způsobem z této linky zachycovati telefonické rozhovory. Když jsem úkol vzal na sebe, oznámil mně chefredaktor Sís, že odjíždí na neurčitou dobu do Polska, abych další podrobnosti projednal s dr. Al. Rašínem a dr. J. Scheinerem a jim dával zprávy. Po úradě s drem. Scheinerem dal jsem se ihned do práce. Šlo především určit celý směr linky a zjistit, kde by bylo možno nejlépe na linku se připojiti. A tu denně pak jsem se vydával odpoledne nebo k večeru po službě vojenské na cesty kolem Prahy, především směrem k Bílé Hoře, kde jsem tušil, že telefonní vedení by se mohlo nacházet. Za dne vyhlížel jsem místa na silnicích neb cestách, kudy na vysokých sloupech byly telef. a telegraf. dráty, kde bych se mohl na dráty připojiti k vyslechnutí rozhovoru. Výsledky pochůzek pak jsem sděloval s drem. Scheinerem. Z počátku jsem činil pokusy s připojením ve dne, v místech skrytých, jako v úvoze, v stromořadích atd., avšak musel jsem od toho brzy ustati, jelikož jsem budil pozornost a nedůvěru venkovanů, svou častou přítomností. Proto jsem se také různě přestrojoval. Později jsem připojení na dráty prováděl za nocí na místech vyhlédnutých, abych následujícího dne dopoledne rozhovory vyslechl pomocí připojeného kapesního telefonu.

Když jsem po vyslechnutí zjistil, že to není linka hledaná, strhnul jsem připojené dráty a pokus opakoval na jiném místě. Připojování na linku bylo obtížné a nebezpečené, a muselo se díti s největší ostražitostí. Činil jsem to tím způsobem, že zhotovil jsem si olověná závaží hruškovitého tvaru, na které jsem přivázal dobrý motouz a závaží přehazoval v místě, kde jsem chtěl spojení provésti přes telefonní dráty. Když se mi to zdařilo, spustil jsem závaží dolů. odvázal je a na motouz navázal drát vodivý. Motouzem pak jsem drát přetáhl přes vedení, až jsem měl oba konce drátu v ruce. Na jednom konci drátu jsem udělal očko, druhý konec drátu provlékl a drát tahem zadrhnul na vedení. Tuto přípojku dělal jsem poblíž sloupu a bylo-li to v noci, ovinul jsem připojené dráty kolem sloupu a druhého dne pak hovor vyslechl. Když jsem se následujícího dne vracíval na místo připojení, činil jsem tak s velkou opatrností, neboť taková přípojka mohla být revisními orgány již ráno zpozorována. Tento způsob provádění přípojek byl po jedné stránce výhodný, že nebylo třeba žádných zřejmých pomůcek, závaží s motouzem a kusem drátu měl jsem v kapse a snadno se vydal nenápadně na cestu, avšak manipulace tímto primitivním zařízením byla obtížná. Telegrafní sloupy byly 12 m vysoké a přehození závaží vyžadovalo zvláštního výcviku. Zvláště když jsem chtěl být ukryt v úvozech, neb kde bylo stromoví a křoví. Tam se mi pravidelně přihodilo, že se motouz zapletl při přehazování do křoví, závaží se omotalo okolo telef. drátu, zůstalo nahoře viseti, nešlo dolů a tu musel jsem motouz pracně strhati a na toto místo se již více nevrátit.

Na drátech visící závaží přec snadno mohlo vzbuditi pozornost revisorů telef. trati. Často jsem vyseděl celé hodiny na vyhlédnutých místech v křoví neb v úvozech, nemoha přikročiti k opětným pokusům pro přítomnost venkovských lidí, pastevců koz, sadařů atd.

Vraceje se jednou z takové pochůzky přes Břevnov ku Praze, pozoroval jsem telefonní vedení kolem silnice. Před samým Břevnovem přicházelo podél cesty jiné vedení na vysokých sloupech a sice od severu k jihu, kdežto silnice ku Praze jde od západu k východu. Vedení ku Praze bylo na nižších sloupech a podbíhalo pod vedení od severu k jihu. Prohlížeje pozorně sloupy, spatřil jsem, že 2 dráty z vedení od Prahy jakoby odbočovaly k vedení od severu k jihu. Naproti těmto 2 drátům byly umístěny na vedení severním 2 svorky, jako přípravné pro připojení zmíněných 2 drátů, avšak dráty ty končily před svorkami, stočeny jsouce do malých kroužků.

Bylo zřejmé, že tyto dráty jsou připraveny pro případné zapojení do svorek. I sledoval jsem tyto nezapnuté dva dráty po sloupech silnicí až do Prahy a zjistil, že vedly až k nádraží u Brusky, na sloupech odtud po domech ke král. hradu. Z toho jsem soudil, že vedení, na které měly být připojeny a které šlo od severu k jihu, bude asi linka mezi Berlínem a Vídní a odbočka v Břevnově nenapojená má sloužiti v případě pobytu panovníka na hradě pražském ku spojení telefonnímu mezi zmíněnými městy. Od té chvíle jsem sledoval jen tuto linku od severu k jihu.

Hned následujícího dne odpoledne, po vojenské službě, vydal jsem se na cestu na Hradčany a odtud silnicí k Břevnovu. Na výše zmíněné křižovatce telefonních sítí před Břevnovem, odbočil jsem na pravo a sledoval telefonní vedení směrem severním až do Střešoviček. Zde se poprvé vedení dotklo budovy a sice školy, odtud pak zase opět postupovalo směrem k Roztokám. Sledoval jsem ještě vedení asi 2 km a vrátil se zpět. Možnost k připojení bylo pouze na jednom místě a sice hned za Střešovičkami v ovocné aleji. Došed zpět až ke křižovatce, sledoval jsem vedení dále k jihu kolem Břevnova přes kopec a po svahu pak dolů mezi cihelnami až do Košíř na Plzeňskou třídu. Tato část trati zdála se mi pro připojení nejvýhodnější; vedení dvou drátů tam procházelo na sloupech krátkým, hlubokým úvozem, zarostlým křovinami a stromy ovocnými. Před Košířemi pak připojovalo se na jiné telefonní vedení s nekolika dráty, vedlo podél silnice a odbočovalo opět na pravo do uličky mezi zahradou „Klamovkou“ a „Demartinkou“. Tato ulička je uzounká, klikatá, a sloupy byly postaveny těsně u zděných, vysokých plotů. Křivolakost uličky byla příčinou, že dráty telefonního vedení v některém místě vedly korunami stromů, jednou ze zahrady Klamovky, jednou ze zahrady Demartinky. Uličkou postupoval jsem dále, překročil Plzeňskou třídu v Košířích, kde opět vedení upevněno na isolátory na rohovém domě třídy Plzeňské a Mentlíkovy. V tomto domě nalézá se policejní komisařství. Na domě šlo vedení těsně nad okny I. patra, přešlo na sloupy a postupovalo Jinonickou třídou. Druhého dne sledoval jsem vedení dál, Jinonickou silnicí přes Jinonice do Radlic a Radlickou třídou za seřadiště západního nádraží, kdež náhle odbočovalo na pravo a táhlo se přes seřadiště k nádražní budově.

Tato další část trati od nádraží Smíchovského až ke Krči byla k připojení však takřka nezpůsobilá, pro příliš frekventovanou krajinu. Tuto trať přešel jsem několikráte, zkoumaje pracně každé místo, na němž bych mohl připojení učiniti. Konečně jsem se rozhodl pro nejvýhodnější místo k připojení mezi Břevnovem a Košířemi ve výše zmíněném úvoze.

A tu jednoho dne odpoledne, vydal jsem se opatřen kapesním telefonem a všemi nutnými pomůckami do Košíř a odtud na vyhlédnuté místo v úvoze mezi Břevnovem a Košířemi. Avšak proseděl jsem na místě do večera ukryt v křoví, nemoha se ani pokusiti o připojení drátu pro přítomnost venkovského lidu. Také z blízké cihelny bylo na místo viděti a skoro celý týden denně jsem se marně o to pokoušel. Zmocňovala se mne přímo zuřivost a rozhodl jsem se příštího dne za každou cenu plán provésti. Pro každý případ ozbrojil jsem se revolverem a ve 2. hod. odpol. vydal jsem se opět na cestu.

Štěstí mi přálo, počasí bylo nepříznivé, pršelo chvílemi, lidí v poli bylo málo, a ke třetí hodině odhodlal jsem se provésti spojení ať se děje cokoliv. Vystoupil jsem z úvozu opatrně, přehlédl okolí a nespatřiv nikoho poblíž, sešel opět do úvozu a rychle se pustil do práce. Pracoval jsem půl druhé hodiny, ale několikrát jsem byl vyrušen chodci, kteří šli úvozovou cestou kolem. Byl jsem však dobře kryt křovím. Asi k páté hodině jsem konečně měl vedení hotové po sloupu dolů k zemi. Ukryt v křoví připojil jsem naslouchátko a dychtivě čekal. Po několika minutách ozvalo se silné zahrčení v naslouchátku a indukční rána elektrická, kterou jsem dostal, drže v ruce neisolovaný drát, oznámila mi, že právě někdo volá druhou stanici. Přiložil jsem rychle sluchátko k uchu a první slova, která jsem zaslechl, byla: Haló! Kriegsministerium Wien - na to odpověď: Grosser General-Stab Berlin. Zmocnilo se mne také rozčílení, že jsem v prvé chvíli ani plně nechápal rozmluvu, která se týkala ztráty nějaké bedny v Altoně s důležitými přístroji pro Rakousko. Dále se hlásil Dinghoffer, nebo snad Ringhoffer z Vídně a skorem čtvrt hodiny diktoval do telefonu samé cifry, patrně to šifry.

Tuto první rozmluvu, která nebyla sice dlouhá - jsem nezaznamenal - stačilo mně, že jsem z ní nabyl přesvědčení, že je to linka hledaná. Strhal jsem rychle dráty, složil náčiní a radostně rozrušen, ještě téhož večera oznámil jsem výsledek své činnosti dru. Scheinerovi. Byl velice pohnut a blahopřál mně k úspěchu. Pak jednali jsme o tom, co počíti, abych mohl rozhovory pravidelně a nerušeně naslouchati. První myšlenka má byla na školu v Střešovičkách, kde dráty šly přímo pod okny. Tento návrh však padl pro nedůvěru v zasvěcení další osoby do našeho plánu. Přišel jsem posléz k přesvědčení, že tak riskantní věc dá se provésti jedině tím způsobem, najme-li se, nebo zakoupí-li se nějaký objekt, přes nějž aneb kolem kterého telefonní vedení přechází. Tento názor sdělil jsem dru. Scheinerovi. Byl s ním srozuměn, vybídl mne k další práci a slíbil mi, že se postará o potřebné financování. V nejbližším dnu vzal jsem si dovolenou z nemocnice a vydal se hned ráno na cestu hledat objekt. Prošel jsem od Střešovic až na Pankrác celou trať ještě jednou a zjistil jsem tři místa nejvýhodnější pro náš plán. V Střešovicích byla to zahrádka s restaurací, kde v malé zahrádce u domku stál vysoký strom - kaštan, jehož korunou procházelo telefonní vedení. Druhé místo byly zahrady a to: buď „Klamovka“ nebo „Demartinka“, mezi nimiž vedlo vedení a dotýkalo se také některých stromů. Další objekt byl dům na rohu Plzeňské a Jinonické třídy v Košířích, nad jehož okny bylo taženo telefonní vedení. Nejvýhodnější ovšem byl dům a zahrada „Demartinka“ pro svoji blízkost konečné stanice elektr. dráhy, po níž je možno za 30 minut dostati se do středu Prahy. Toto rychlé spojení umožňovalo by mi denní dojíždění k budoucí tajné stanici telefonní. Načrtl jsem si ihned situační plánek obou míst, odevzdal jej dru. Scheinerovi, aby mohl co nejrychleji zjistiti majitele objektů. Po třech dnech byli majetníci zjištěni, avšak nejvýhodnější objekt t. j. rohový dům, který byl by snad na prodej, nemohl být použit, aspoň ne v dohledné době. Majitel zahrad nad „Demartinkou“ byl také zjištěn a mělo nastati vyjednávání o koupi. Před rozhodnutím o koupi, nevím z jakých důvodů, byl jsem najednou uveden v jakousi pochybnost o pravosti telefonní linky a umínil jsem si, že raději ještě jednou vyslechnu rozhovor a sice dopoledne, kdy pravděpodobně jsou rozhovory nejdůležitější, abych nabyl plného přesvědčení a nezpůsobil snad zbytečného vydání jistě značeného obnosu. V pochybnost jsem byl uveden tím, že jsem z krátkého rozhovoru mezi Berlínem a Vídní, který jsem vyslechl v úvoze nad Břevnovem, po delším uvažování nenabyl úplné jistoty o pravosti linky hledané a takřka vsugeroval si, že by to mohla být také nějaká linka poboční, v té chvíli snad k tomu účelu použitá. Byla v tom jenom přílišná svědomitost v konání mně svěřeného úkolu, která mohla mně, jak dále bude uvedeno, přijíti draho. Proto rozhodl jsem se, že za každou cenu ještě, a sice v úvoze, ve kterém se mi to poprvé zdařilo, hovor vyslechnu. Vyčerpávající prací v nemocnici, ve špatném vzduchu a stálými namahavými cestami při hledání linky, byl jsem ještě jako rekonvalescent po své chorobě tělesné vyčerpán a můj zdravotní stav skutečně nebyl utěšený. Sám lékař v nemocnici radil mně k dovolené na zotavenou.

Použil jsem té příležitosti a vzal si 14 dní dovolenou. Hned prvního dne jsem se vydal ráno s potřebným náčiním k Břevnovu na vyhlédnuté místo, abych provedl spojení a dopoledne rozhovor vyslechl. Musel jsem však návštěvu zase několikráte opakovati jsa vyrušen přítomností cizích lidí. Konečně jsem se rozhodl, že udělám spojení kdykoliv mezi dnem, nestrhnu je však a použiji k vyslechnutí příštího dne dopoledne.

Tak se stalo, že jednoho dne, kdy čekal jsem od rána do 3. hod. odpoledne, naskytla se přece příležitost, že celé okolí bylo liduprázdné a mohl jsem přikročiti k práci. Po dvou hodinách bylo spojení hotovo a já se chystal hovor vyslechnouti. Ukryl jsem se na svahu úvozu v křoví, kamž jsem zavedl dráty po zemi, připojil telefon a čekal na rozhovor. Zaujat úplně prací, nepozoroval jsem okolí. Najednou slyším pod sebou šramot, ohlédnu se - a dech se ve mně zatajil. Úvozem jel na koni policejní strážník, a chochol jeho klobouku nebyl dále než 3 metry od mých nohou. Hlavou mi blýsklo: „Jsi ztracen“ Přestal jsem takřka dýchati. Sundal naslouchátko od ucha, palcem ruky ucpal otvor v naslouchátku, aby zvuk mikrofonu neupozornil strážníka, a mimoděk sáhl po velkém kamenu, vedle mne ležícím. Strážník však při jízdě strmým, kamenitým úvozem a neschůdnou cestou měl tolik práce s vedením koně, že jeho zrak byl takřka ztrnule upřen dolů k zemi na cestu, takže okolí nevěnoval nejmenší pozornosti. Přejel, aniž mne zahlédl. Jakmile byl strážník z dohledu, nečekal jsem na druhého, neboť pravidelně jezdí dva, rychle dráty strhal a odešel domů. Od té chvíle jsem si umínil, že přiberu společníka, kterého zasvětím do věci a který by dával pozor, aby mne mohl upozorniti a varovati před takovýmto nebezpečným překvapením. Ale koho za pomocníka zvoliti?

Po svých denních pochůzkách večer stavíval jsem se v Moravské vinárně Šuterově v Palackého ulici v Praze. Tam scházívala se denně společnost vlastenců, redaktorů a inteligence, tam byly přinášeny různé zprávy o naší politické situaci, jak za hranicemi, tak i zde. Tam také scházel jsem se s inženýrem Malým, již tenkráte mým důvěrníkem a s ním radili jsme se často a spřádali plány do budoucna.

Vedle inženýra Malého jsem choval největší důvěru k bratru Audovi. Také v kritický den, když jsem byl překvapen strážníkem, zavítal jsem do vinárny na smluvenou schůzku. Sondoval jsem nitro obou dvou přátel a oba, ačkoliv jsem jim neřekl, oč se jedná, s největším nadšením a obětavostí chtěli se zúčastniti každého nebezpečného podniku. Žádal jsem je příští den o schůzku, na které měli být vzati do slibu a plán jim oznámen.

Ač oběma přátelům jsem naznačil, že jedná se o podnik nejvýš nebezpečný a při prozrazení, že by je stihla smrt, nedbali toho a ochotně se nabídli. Druhého dne však po dokonalé úvaze, rozhodl jsem se pro inženýra Malého, který mi řekl: „Jsem sám, mám pouze matku, která má budoucnost zajištěnou a nemám tak dalece co ztratit“, - kdežto jeho bratr Auda je otcem četné rodiny. Bratr Auda mi zajisté odpustí, že jsem tenkráte na schůzku s ním již nepřišel a zvolil si místo něho inž. Malého. S inženýrem Malým pak jsem se vydal v nejbližších dnech k Břevnovu a pokoušel jsem se udělat spojení. Po četných marných pokusech rozhodl jsem se, že místo methody se závažím a motouzem použiji skládacího rybářského prutu. V celé Praze sehnal jsem pouze 1 prut rybářský 9 metrů dlouhý a bambusovou tyč 4 metry dlouhou. Ve svém závodě nechal jsem prut seřídit, že byl lehce rozkladatelný a dal se prodloužiti o bambusovou tyč. Na špici přizpůsobil jsem si několik lehce nasaditelných háčků s očky pro drát. S inženýrem malým pak jednoho dne v pátek večer jsme se zase vydali na cestu. Měla to být cesta poslední, která měla rozhodnout o koupi objektu.

K 9. hodině večerní setmělo se již tak dalece, že jsem mohl přikročiti k práci. Inženýr Malý postavil se na vyvýšený svah u silnice, odkud viděl na obě strany a já jsem počal skládati v příkopu svůj rybářský prut. Na háčky připevnil jsem dlouhý vodivý drát, háček nasadil na špičku prutu a mezi dvěma vysokými stromy u telefonního sloupu počal jsem pokoušeti háček na telefonní dráty zavěsiti. Věc nebyla tak jednoduchá.

Dvanáctimetrový prut se v té délce prohýbal, šero bylo takové, že jsem skoro na dráty neviděl a následkem toho ztrácel jsem vůbec cit, nevěda, zdali prut na drátech leží, nebo se pod tlakem prohýbá. Inženýr Malý každou chvíli dával znamení a já rychle musil prut sundati, položiti podél příkopu a sám ulehnouti na zem, abych nebyl spatřen. Konečně se mi podařilo přece drát zavěsiti a prut z háčku vyvléknouti. Když však jsem za drát zatáhl, abych se přesvědčil, drží-li háček na vedení, s hrůzou jsem zpozoroval, že jsem zavěsil háček za drát od jiné linky. Nezbylo nic, než drát strhnouti a začíti znova. Po 10. hodině jsem měl konečně jeden drát napojený. Inž. Malý dával opět znamení, že se blíží nebezpečí. Ulehl jsem opět do příkopu. Po silnici jela bryčka a v ní čtyři četníci. Avšak to nás nezarazilo. Když přejeli, pustili jsme se do práce znovu a po 11. hodině jsme měli spojení hotovo.

Otočil jsem pečlivě dráty kolem sloupu, konce nechal na dosah ruky, kapesním telefonem jsem zjistil, že vedení je pod proudem a uspokojeni ubírali jsme se ku Praze. Druhý den v sobotu ráno měli jsme se oba sejít na místě k vyslechnutí hovoru. Jeden z nás měl vždy dávat pozor. V sobotu ráno k 9. hodině blížil jsem se opatrně polní cestou k místu, kde byly dráty napojeny. Byl překrásný den. Opatrně přehlížel jsem okolí, nevypátral-li již někdo připojení na sloupech a není-li místo střeženo. K svému překvapení zpozoroval jsem již na 300 kroků, že je připojení drátů dobře viditelné, ale pomyslil jsem si: „Odvážnému štěstí přeje“ a pustil se do práce.

Zapojil jsem rychle dva dráty na konce připojených drátů, položil je příkopem v délce asi 50 metrů dále od místa připojení, zatížil je kameny v příkopu silnice, připojil telefonní aparátek, z kapsy jsem vyňal knížku „Chov králíků“, sedl na mez a dělaje jako bych četl, pokukoval jsem hned na pravo, hned na levo, neblíží-li se nikdo po silnici. Tak jsem čekal na rozhovor. V několika minutách zarachotilo to v telefonu tak silně, že to muselo býti na kolik metrů slyšet a již opět hlásí: Haló! Kriegsministerium - Wien - - Kriegsministerium - Berlin. A tu jsem mezi nimi slyšel, že německý generální štáb hlásil: Die Österreicher können nicht die Grenze fest-halten (Rakušané nemohou držeti hranice). Celé to dopoledne byly vyměňovány jen zprávy generálního štábu ministerstva války. Na inž. Malého jsem marně dopoledne čekal; sdělil mi později, že se nemohl z kasáren vzdáliti.

V půl 12. strhal jsem dráty a spěchal se zprávou k dru. Scheinerovi. Dr. Scheiner mi však řekl: „Zanech již dalších nebezpečných pokusů. O koupi je již rozhodnuto. Pozemek ‚Demartinka‘ zakoupí bratr inženýr B. Bečka, můj osobní přítel, k němuž můžeš mít největší důvěru. Jen o to tě však žádám, buď opatrný!“ Schůzku pak umluvil Dr. Scheiner na příští den ve svém bytě.

S bratrem inž. Bečkou sešel jsem se dvakráte u Dra. Scheinera a usnesli se na tom, že „Demartinku“ koupíme společně, avšak bratr Bečka složí zatím celý obnos K 40 000. V následujících dnech vydali jsme se s bratrem inž. Bečkou k majiteli „Demartinky“ a pozemek koupili. Na cestičce k zahradě u přítomnosti svědků složena záloha a já se stal domnělým majitelem pozemku, přes nějž vedly dráty telefonního spojení Vídeň-Berlín. Byl jsem představen majiteli panu Zellerovi, jemuž jsem ohlásil, že budu denně do zahrady docházeti, abych prací na vzduchu léčil svoji nervosu, že založím zelinářskou zahrádku, že budu pěstovat ovocné stromy, které bude nutno na některých místech prořezat, ale ovšem při tom jsem hned obhlížel ořech a hrušku, jejíž korunou vedly dráty.

Na zahradě, kterou jsme koupili, nebylo žádného obytného stavení, pouze stáje a chlévy. Dohodli jsme se s nájemcem a býv. majitelem, že mu ponechám stáje a chlévy v nájmu, že však za to mi musí pronajmouti dvě místnosti v domečku, nalézajícím se pod bytem nájemce, který již k pozemkům námi koupeným nepatřil. Místnosti v domečku potřeboval jsem ke zřízení tajné stanice a k uložení zahradnického náčiní. Velikou důvěru jsem na „Demartince“ z počátku nevzbudil. Nájemce pan Zeller ztratil ve válce tři studované syny a těžce zkoušen osudem, nedůvěřoval lidem. V krátké době získal jsem si však úplně jeho důvěry. //edit

První prací bylo učiniti domek schopný obývání. Dveře byly vyhnilé, bez zámku, bez závěsů. Vše jsem vlastnoručně upravoval, jednou jako zedník, podruhé jako truhlář, kamnář atd. Když byl domek tak seřízen, že bylo možno okna a dveře uzamknouti, přinášel jsem nakoupené zahradnické náčiní, rýče, motyky, hrábě, pilky atd. V domečku jsem si pak zařídil elektrický zvonek a elektrické světlo. Při tomto zařizování jsem již zaváděl dráty pro budoucí tajnou stanici do domečku. Největší starost mi dělalo, jak provésti vedení nenápadně bez vědomí nájemce i majitele od stromu, jehož korunou dráty vedly a který byl vzdálen přes 100 metrů od stavení nájemcova. Nezbylo, než pracovati lstí. Vyměřil jsem si poblíž telefonního vedení kus půdy, na němž jsem hodlal zaříditi zelinářskou zahrádku a počal jsem půdu zrývati. Zřízení zelinářské zahrádky poblíž stromu, jehož korunou vedly telefonní dráty Vídeň-Berlín, bylo čistě záminkou, abych zakryl vlastní účel práce v těchto místech. Denně ryl jsem půdu rýčem a s prací spěchal jsem, abych mohl brzy počíti s postavením ostnatého plotu podél zahradní zdi, od zmíněné hrušky se táhnoucí až k domku nájemcovu. Panu Zellerovi jsem pak řekl, že ostnatý plot stavím proto, že v těch místech je skutečně zděný plot chatrný a polní a zahradní zloději, kterých bylo v těch dobách všude plno, by mne mohli snadno, až bude úroda na zahrádce, připraviti o ovoce mé práce. Půda byla tvrdá, uježděná, drnem porostlá a já nezvyklý té práci, sedřel jsem se tak, že jsem sotva chodil. Ruce plné strhaných mozolů mně krvácely, avšak čas kvapil. Politické události se rychle vyvíjely, ale já bezmocně pohlížel na dráty, které jsem měl pět metrů nad hlavou, na svém pozemku, a musel jsem ztrácet čas s přípravnými pracemi, abych nevzbudil pozornost, nemoha přikročiti k položení hlavního elektrického vedení, které jsem se rozhodl dáti do trubek pod zem, od hrušky těsně při kamenném zděném plotu až k domku nájemcovu. U zděného plotu mohl jsem pracovati jen tehdy, když jsem u něho stavěl ostnatý plot. Ostnatý plot jsem mohl zase však stavěti jen tenkrát, až budu mít dostatečný kus zahrady zrytý, neboť plot měl chrániti nově založenou zahrádku. Konečně jsem přikročil k vlastní práci, kladení elektrického kabelu do trubek při zděném plotu. Dopravil jsem dřevěné sloupky a ostnatý drát do zahrady. U přítomnosti pana Zellera stavěl jsem ostnatý plot, při čemž mi pomáhal pan inž. Malý. Pan Zeller ovšem měl dojem, že stavíme plot, který jsme sice stavěli, ale při tom v tomtéž místě jsme do země pokládali kabel do trubek. Před samým domkem pak jsem v nepřítomnosti pana Zellera drát zapustil a zacementoval do zdiva zahradní zdi. Jednalo se teď jen ještě asi o 30 metrů drátu vésti po domku, v němž bydlel pan Zeller. A tu nabídl jsem panu Zellerovi, že mu na rohu domku, aby lépe viděl na cestu ke stájím a na dvorek v noci, zařídím elektr. žárovku zdarma, aby mohl osvětliti si v noci celý dvůr. Pan Zeller z počátku nevěděl, jak k té pozornosti přijde, ale když jsem mu řekl, že také tím bude chráněn můj majetek na zahrádce, rád návrh můj přijal.

Fotogalerie

Elektrické vedení k této žárovce táhl jsem v trubce z mého domku a současně s tím jsem pokládal drát telefonický do druhé trubky, u raménka pak jsem zapojil vedení do podzemního kabele. Potíže, které se mi při pokládání kabelu stavěly, a kolikráte jsem byl v práci přerušen, nedají se vypsati. Inž. Malý nemohl se vždy dostaviti, maje svoji vojenskou službu a tak často stál jsem sám nad prací, která nebrala konce, všecek zoufalý.

Pan Zeller někdy po celé dny se nevzdaloval, mé práci přihlížel a tu zmocňovala se mne malomyslnost. Avšak pohled na fotografie našich popravených mučedníků a vzpomínka na našeho budovatele státu prof. Masaryka, jeho obětavost a železnou energii, dodávaly mi nového povzbuzení v práci. A přece dočkal jsem se výsledků námah! Poslední kousek vedení byl dokončen. Bylo to v pátek večer, když jsem měl po prvé pokusiti se o spojení podzemního kabelu, ústícího pod hruškou, s vedením Berlín-Vídeň, které procházelo korunou hrušky. Toho večera byl inž. Malý přítomen. Přinesl jsem svůj rybářský prut z domečku, šňůrku a závaží, vlasové drátky, na prut zhotovil jsem rychle ze silného drátu vidličku a do vidličky položil jsem motouz se závažím. Inž. Malý přehlédl rychle uličku, nejde-li někdo, já se ohlédl po zahradě, rychle pomocí prutů přehodil jsem závažíčko přes drát v koruně hrušky. Inž. Malý dával pozor po zahradě, já rychle závaží spustil, přivázal na konec slabý vlasový drát, přetáhl jej přes vedení až jsem měl oba konce v rukou, a rychle jej namotal na větvičku keře. Totéž provedl jsem ještě jednou na druhý drát. Dráty byly slabé, vlasové a ani já sám, ač jsem věděl, kde dráty se nalézají, nepostřehl jsem na půl metru, v kterých místech jsou. Toto spojení bylo provisorní a později jsem je pak zdokonalil. Odebral jsem se rychle do domečku, připojil naslouchátko a již jsem poslouchal první rozmluvu Berlín-Víděň. Slyšet bylo výborně. Měli jsme s inž. Malým takovou radost, že jsme nevěděli, máme-li se smát nebo plakat.

Ještě téhož večera jsem oznámil dru. Scheinerovi, že od zítřka nastupuji u telefonu pravidelnou denní službu, jelikož jsem s vedením úplně hotov. V následujících dnech jsem vedení po stromu ještě zdokonalil, podzemní vedení elektrické vyzkoušel, pomocí měřicích přístrojů změřil odpor isolace a před přístroj vložil patřičný odpor, aby ani revisoři telefonní linky mezi Berlínem a Vídní při měření a zkoušení linie nepoznali, že někdo na linku je připojen. Kdykoliv jsem z domku odcházel, odpojil jsem přístroj pomocí zvláštních neviditelných svorek od podzemního kabelu, a když jsem přicházel ráno do zahrady, vždy jsem ještě prohlížel z uličky strom, po němž vedení šlo, není-li viděti; avšak vše bylo tak pečlivě a dokonale vykonáno, že ani nejbedlivějšímu pozorovateli nebylo možno něco podezřelého najíti. Tato opatrnost byla odůvodněna. Věděl jsem a byl si plně vědom důsledků svého konání, že totiž v případě prozrazení mohli býti postiženi krutě všichni, kteří se mnou pracovali a v první řadě pan inž. B. Bečka, který tak obětavě, odhodlaně a ochotně se propůjčil k tomuto účelu.

V domečku kromě zahradnického náčiní a různých nástrojů nebyl takřka žádný nábytek. Stůl, dvě židle, záclonu a kus koberce zapůjčil mně dr. Scheiner. U stolu mohl jsem pohodlně dělati záznamy. Prvé dny po dokončení stanice jsme se v naslouchání s inž. Malým střídali. Já přicházel napřed se svým malým 11letým synkem Ludvíkem, kterého jsem bral proto s sebou, aby mé návštěvy byly důvěryhodnější. Odemkl jsem místnost, v níž byla stanice, vzal zahradnické náčiní, místnost nechal otevřenu, odebral se s náčiním k místu, kde jsem zřizoval zelinářskou zahradu a tam se synkem jsme se pustili do rytí země.

Inž. Malý za chvíli pak se vplížil opatrně do domku, uzamkl se a poslouchal celé půldne.

Po druhé jsem naslouchal já a inž. Malý byl na zahrádce. Jindy, když inž. Malý nemohl se dostaviti, vešel jsem nepozorovaně sám do domku a uzavřel se zde. Telefonické zprávy jsem opsal a pozdě večer odevzdal do bytu dra. Scheinera.

Telefonické rozhovory mezi Berlínem a Vídní porovnával jsem pak s politickými zprávami v časopisech. Z telefonických zpráv vystihl jsem, že rozhovory jsou vlastně částí celé korespondence mezi Berlínem a Vídní. Někdy byly hovory úryvkovité, doplňujíce zprávy vyslaných kurýrů. nebo zpráv telegrafovaných, někdy doplňovaly také šifrované telefonické rozhovory. Abych soustředil větší množství rozhovorů mezi Berlínem a Vídní na tuto jedinou linku, chtěl jsem později vyhledati ještě telegrafické spojení mezi Berlínem a Vídní a toto spojení občas tak zv. krátkým spojení přerušovati. Tím by vlády mezi sebou se nemohly dočasně telegraficky dorozumívati a byly by nuceny používat pouze telefonu. Ale nedošlo již k tomu.

Když jsem někdy očekával u telefonu další nové spojení, zmocnila se mne někdy neodolatelně chuť provésti nějaký kousek mezi hovorem, který by mluvící strany přivedl z míry. Přivázal jsem si jeden spojovací drát na ukazováček, druhý na palec u téže ruky a maje naslouchátko u ucha a tedy na ukazováčku Vídeň a na palci Berlín, dotýkal jsem se navzájem drátů mezi sebou, čímž tvořil jsem na chvilku krátké spojení. Toto spojení způsobovalo ve sluchátku rány, jako když střílí. a hned na to ozývalo se hromování a klení. Buď Vídeň nadávala Berlínu, nebo Berlín Vídni. Působilo mi radost vědomí, že mám v ruce dva nervy velkých státních organismů, které mohu kdykoliv přerušiti, ale které jsem ve skutečnosti raději využil k prospěšnějším účelům.

Čas ubíhal, politické události počaly se rychle vyvíjeti. Poslední německá ofensiva na západě byla zaražena. Maršál Foch zahájil protiofensivu. Němci počali s velikými ztrátami ustupovati. Dychtivě jsme sledovali každou zprávičku o postupu dohodových vojsk, a dle toho jsme posuzovali, kdy může býti válka skončena a kdy již bude rozhodnuto o našem osudu.

Třebaže pro ústřední mocnosti přicházely ze západní fronty Jobovy zprávy, přece nás troufalost německá zarážela a konec války byl odhadován po Vánocích nebo z jara 1919. Ještě v polovici srpna dlel excísař Karel na návštěvě v hlavním stanu, kdež se jednalo o obsazení „nových trůnů“ a také se jednalo o úpravu východních hranic.

Na tyto trůny byli navrženi kandidáti: rakouský, bavorský, pruský, saský a bulharský. 16. srpna provedl ministerský předseda baron Husarek husarský kousek a podal návrh na rozdělení Čech, chtěje tak zachrániti Rakousko. Následující den však oznamovaly denní časopisy uznání Československého státu Amerikou a Anglií a současně hlásily vyklizení posic u Bapaume Němci.

Odposlechy napomohly připravit se na převrat

Tolik vyprávění samotného Očenáška. Pro úplné pochopení jeho zásluh a potažmo celé Sokolské obce dodejme, že díky odposlechům se dokázaly včas připravit a zmobilizovat stovky mužů na obranu státu po pádu monarchie. Očenášek i v tomto úkolu vykonal neocenitelnou iniciativu. „Odhadl jsem si v duchu dnešní sílu rakousko-německého vojska v Praze a porovnával jsem sílu a schopnost našeho odporu v případě revoluce v Čechách. Uvědomil jsem si, že našich českých 500 zákopníků i s důstojnictvem, kteří měli tvořiti dle mého úsudku jádro naší branné moci, jest velmi slabý počet proti dvěma praporům Maďarů a jednomu praporu 73. chebského pluku, které byly v Praze posádkou, i v tom případě, kdybych počítal, jak mi dr. Scheiner naznačil, s měšťanskými sbory. Sokoly, dělnickými jednotami a dobrovolníky,“ popsal své dobové úvahy. S odkazem na nedůvěru k „dobrovolníkům z ulice“, kteří podle něj byli neukáznění, se tak zasadil o mobilizaci a vyzbrojení dalších vojáků.

INFOGRAFIKA k 90. výročí vzniku Československa

Připomeňte si klíčové události od vzniku do rozpadu Československa

Využil k tomu bývalého člena vyšehradského Sokola a „vedoucího šikovatele“ nemocnice v Sokole pražském Jana Samce, kterého se svým plánem seznámil a s jeho pomocí získal 100 až 130 spolehlivých mužů mezi uzdravujícími se vojáky invalidy. Společně spředli i plán na odzbrojení maďarského praporu v Josefských kasárnách a naopak vyzbrojení čety ze Sokola. Společně s inženýrem Malým pak sečetli veškeré zbraně. „Také mi dal inž. Malý seznam spolehlivých důstojníků, kteří skutečně do jednoho i s českým mužstvem odevzdali se do služeb Nár. výboru,“ dodává Očenášek.

„Naším heslem bylo: ‚Odzbrojit a ozbrojit!‘ - t. j. každého maďarského a německého vojáka odzbrojit a naše spolehlivé hochy ozbrojit,“ popisuje dále ve zmíněné knize Očenášek ve stati nazvané „Episody z vojenského převratu“. Ve všech činnostech přitom českým odbojářům pomáhaly zprávy z oné telefonní linky Vídeň-Berlín o slábnoucím vlivu monarchie a dění na jednotlivých frontách.

„Konečně jsme se rozhodli, nadešel den Svobody 28. října 1918. Prapory vlají, davy plní ulice, na rakouská ‚jablíčka‘ jest velký hon, c. a k. orlům poskytuje se poslední odpočinek ve vlnách vltavských, Noviny hlásají radostnou zprávu, že vojenský velitel Kestřenek s celou posádkou dal se do služeb Národního výboru. Největší nebezpeční tedy minulo,“ popsal dobové dění plukovník československého národního vojska inž. Bedřich Schubert. Jeho dramatické vyprávění popisuje poslední chvíle nadvlády monarchie a postupné získávání moci do rukou českého lidu.

„Osudy lidí se mění,“ zakončuje svůj popis událostí ze dne 29. října 1918.

Očenášek ve vrozené skromnosti - dobová pozn. red.

Redakce, která stála za publikací Očenáškových vzpomínek, přidala ke knize i svou vlastní poznámku:

K tomuto vylíčení br. L. Očenáška připojuje redakce několik vlastních poznámek. Autor ve své snaze, zachytiti co nejstručněji skutečné události, a ve vrozené skromnosti nevzpomíná ani osobních obětí, jež pro dobrou věc přinesl. Dlužno proto zvláště zdůrazniti, že vše to, co vylíčeno - ať je to již konstruování vzdušného torpéda nebo zdařilé připojení se na státní linku mezi Berlínem a Vídní - dělo se za války, tedy v době, kdy byly persekuce naše nejtužší, kdy špiclovství bujelo na všech stranách a kdy šlo tedy o hlavu. Br. Ludvík Očenášek byl vojákem, byl od rána do noci zaměstnán, prožil těžkou chorobu tyfovou, utrpěl značných ztrát ve svém elektrotechnickém závodě ... a přece neochvějně riskoval vše, svou svobodu, svou existenci, svůj život! A zejména v posledním, krajně nebezpečném podniku stačilo krátké vyzvání, že má provést připojení na linku státní Berlín-Vídeň a zachycovat rozhovory - a br. Očenášek ihned dal se do práce. Chefredaktor F. Sís charakterisoval tuto scénu, že oznámil stručně p. Očenáškovi podstatu podniku a že za všech okolností musí byti proveden. Br. Očenášek bez jakéhokoliv váhání prohlásil, že se ihned dá do práce. Ještě pak dal F. Sís jemu mapu, na které byla zakreslena linka Berlín-Vídeň v úseku břevnovském a věc byla skončena. A přirozeně, že br. Očenášek věděl velmi dobře, jaký nebezpečný a obtížný úkol na sebe bere.

Tuto ušlechtilou odvahu vnukalo mu především jeho vlastenecké cítění, hluboké a ryzí, jeho sokolské uvědomění. A sílilo je nemálo i statečné chování jeho ženy, do všeho zasvěcené a nabádající jej, aby vědomostí svých odborných užil jen ve prospěch dohody. Neméně silnou povahou ukázal se býti i bratr jeho Augustin Očenášek, známý činovník sokolský, který, tuše všechno, sám od sebe ujistil bratra Ludvíka, „kdyby se s ním něco stalo, že o rodinu jeho se postará“.

Z dalšího líčení br. Očenáška je zřejmo, že nejen on, ale všichni, jež do plánů svých zasvěcoval, zaslouží nejčestnější zmínky, nejen pro risiko své osobní, ale i pro obětavost hmotnou, jakou přinášeli. První zprávu o lince Berlín-Vídeň přinesl revident buštěhradské dráhy O. Šimandl, který dodával po celou dobu války F. Sísovi důvěrné zprávy železniční, ze kterých bylo lze usuzovati na strategické pohyby vojsk, i zprávy o stavu železnic vůbec. Nejvíce účastnil se akce dr. Josef Scheiner, jehož nedovedlo zkrušiti ani zatčení a dlouhá vyšetřovací vazba ve Vídni, aby hned po propuštění svém opět nepracoval pro dohodu. Byl to dále vzpomenutý již inženýr B. Bečka, upřímný národovec, jenž umožnil svým finančním přispěním zakoupení zahrady a domku, kde tajná stanice telefonická byla pořízena. A posléz byli to všichni, kdo v dílku vzpomenuti jsou jako pomocníci a tiší spolupracovníci br. L. Očenáška, neboť všecky vedla stejná a krásná myšlenka přispěti dle svých sil, bez ohledu na sebe, k svobodě naši drahé, těžce zkoušené vlasti. Všem těm, známým veřejnosti i neznámým, budiž čest a dík!

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.