Limity určené Evropskou unií i americkou vládou jsou založeny na nezávazných normách, které vycházejí z doporučení standardů vydaných IEEE (Institute of Electrical and Electronics Engineers). Tyto normy byly postupně určovány a obnovovány v letech 1966, 1974, 1982, 1991, 1999. Z těchto dat je jasně patrné, že limity se netýkají jen mobilů, ale jde o obecné hygienické normy, které určují maximální míru pohlceného záření, které lidskému organismu neškodí. Nebo by alespoň škodit nemělo.
Každá verze standardu je vytvořena a schválena komisí vědců a techniků, kteří se rekrutují z univerzitních profesorů, průmyslových odborníků a vládních úřadů. Určují možná rizika, která přináší elektromagnetické záření pro lidský organismus. Vycházejí přitom z nejrůznějších výzkumů, které byly provedeny v posledních letech. V současné době jedná komise IEEE opět o nových normách a pracuje s více než 1400 studiemi.
K hodnotám braným jako hygienické normy se dojde podle hranice energie, na níž se u pokusných zvířat začnou objevovat první poruchy chování a zdraví, způsobené tepelným efektem vznikajícím na základě pohlcování energie. Množství této absorbované energie se udává ve stupnici SAR (Specific Absorbtion Rate) a základní jednotkou jsou watty na kilogram hmoty (W/kg). U zvířat je tato hranice 4W/kg hmoty těla, pokud se uvažuje o zasažení celého těla. Pro dostatečnou bezpečnost byla určena míra desetkrát nižší než tato riziková, a tak byl zvolen limit na 0,4 W/kg hmoty průměrně na celé tělo. Tímto způsobem se dochází ke všem podobným standardům.
Logicky je ovšem velmi důležité vytvořit také limit pro expozici od menších zdrojů EM záření, které ovlivní jen určitou část těla, což je právě případ mobilního telefonu. Přestože průměr na celé tělo může být v pořádku, místní ozáření může být výrazně vyšší, tedy dostatečné pro vznik zdravotní poruchy. Proto byl určen i limit pro místní absorbovanou energii, který ovšem počítá s průměrem SAR na jeden gram. Tato hranice byla určena v roce 1982 a gram byl zvolen proto, že v té době šlo o nejmenší množství hmoty, pro něž bylo možné za pomoci tehdejších prostředků SAR vypočíst. Hodnota normy byla zvolena stejným postupem jako u limitu pro celé tělo a hodnota zněla 8 W/kg (nebo také 8 mW/g).
V roce 1991 byla tato hodnota pozměněna na základě dalšího bezpečnostního koeficientu na pětinu, tedy 1,6 W/kg. K tomuto kroku se IEEE rozhodla proto, že se zařízení vyzařující EM běžně rozšířila mezi obyčejné lidi, kteří nejsou narozdíl od rizikových skupin vystavovaných záření např. kvůli své práci podrobováni průběžným zdravotním testům, které by mohly poškození odhalit.
V Evropě je mezní hodnota SAR vyšší, a kvůli tomu, že je používán průměr na 10 gramů, je hranice vlastně ještě benevolentnější, neboť záření může na menším objemu tuto hranici i přesáhnout.
Dnes tedy platí tyto limity, nicméně na dalších se již pracuje. Zda budou stejné, nebo jestli se zvýší, závisí na komisích vědeckých pracovníků a inženýrů, ovšem jedna věc se zatím nezmění. Veškerá měření probíhají pomocí počítačových simulací a pokusů na figurínách naplněných kapalinou, která má simulovat tělesnou hmotu. Proto je třeba se na limity dívat s rezervou. Navíc se jedná pouze o tepelné efekty EM záření na hmotu, zatímco vlivů může být více, například ovlivnění růstu lidské tkáně, jejího vývoje atp.
Možná, že nám budoucí výzkumy prokáží, jak zbytečně přísné tyto limity jsou. Dnes ale nikdo nepochybuje o tom, že je-li možné vyrábět mobily a další podobná zařízení tak, aby nám do mozku vyzářila co nejmenší množství energie, je třeba tyto normy dodržovat.
