Na začátku dvacátých let tohoto století se mladý inženýr Paul Galvin rozhodl založit svoji vlastní společnost. Kdyby se dožil dnešního dne, pak by se mohl chlubit tím, že nadnárodní koncern Motorola je jeho dítě. Až potud to vypadá jako typický americký sen o chudém chlapci, který k milionům přišel. Jenže ve skutečnosti se firma Paula Galvina vyvíjela v první polovině své historie jako na houpačce a nejednou byla před totálních krachem.
Vše začalo v roce 1921, kdy se Paul Galvin spojil s Edem Stewartem a založili spolu ve Wisconsinu firmu Stewart Battery Company. Chvíli vyráběli baterie, ale po několika letech spolupráce se oba společníci rozešli. Opět se potkali v roce 1926 v Chicagu, kdy přišli na trh s výrobkem "B - battery eliminator". Většina v té době prodávaných radiopřijímačů totiž pracovala na baterie. Battery eliminator umožnil napájet tyto rádia z elektrické sítě, která se teprve začínala rozšiřovat do domácností. Byl to vlastně první elektrický adaptér. Paul Galvin správně vytušil, že lidé si raději koupí jeho eliminátor než aby si neustále kupovali nové baterie. Jenže výroba eliminátorů nemohla firmu živit věčně, a tak se raději pustili do výroby samotných radiopřijímačů. V té době firmu opustil Ed Stewart a přišel do ní Paulův bratr Joseph Galvin.
Společnost obou bratrů se přejmenovala na Galvin Mfg. Corporation a podařilo se jí přestát ekonomickou krizi na konci dvacátých let. V té době byly v Severní Americe na vrcholu popularity kromě radiopřijímačů ještě automobily. Kdo jednu z těchto věcí neměl, ten měl problém. A pokud měl někdo auto s rádiem, pak byl king. Jenže tehdejší autorádia měla problémy s rušením elektrickými obvody automobilů, nízkou kvalitou zvuku, špatnou ovladatelností a hlavně s cenou. Autorádio totiž stálo 150 USD, zatímco nový automobil průměrně 650 USD. Paul Galvin se tehdy rozhodl vyrábět univerzální autorádia, které by si dokázal každý snadno namontovat a přitom byla levná. S prvním výrobkem přišla Galvin Mfg. Corporation na trh v roce 1930 a představila jej pod novou obchodní značkou - Motorola.
První rok výroby autorádií sice pro společnost skončil ztrátou, ale díky velkému množství prodaných kusů společnost celkově posílila. V roce 1930 se v USA prodalo 34 tisíc autorádií, zatímco v roce 1933 už 724 tisíc. Podíl bratrů Galvinů na trhu rostl, takže v roce 1936 mohli slavit - stali se jedničkou v prodeji autorádií. Později se vrátili i k produkci klasických domácích rádií v mnoha provedeních. A v nabídce společnosti nechyběly ani takové výstřelky, jako rádio pro cyklisty (připevnilo se na řídítka) nebo pro piloty. Letecká pošta byla v USA velmi rozšířená, zatímco bezdrátové spojení s piloty se nepoužívalo vůbec. Takto mohli za letu alespoň poslouchat svoji oblíbenou stanici.
Pro budoucnost Galvin Mfg. Corporation se jako nesmírně prospěšná ukázala podpora policejních sborů. Ve třicátých letech si velká americká města začala pořizovat vysílačkové sítě pro svoje policejní jednotky. Tyto sítě ale byly navzájem nekompatibilní, takže v roce 1936 Federální úřad pro komunikace (dnes mocný FCC) sjednotil frekvence a používané standardy. Galvinové vzhledem ke své zkušenosti s autorádii přišli se svojí verzí mobilních vysílaček pro policejní automobily. Ty se ujaly a od této chvíle byl položen dobrý základ pro síťovou divizi nynější Motoroly - tehdy totiž začala budovat svoje první policejní vysílačkové sítě ve Spojených Státech.
Stejně jako pro ostatní americké společnosti byla druhá světová válka odrazovým můstkem k zářným zítřkům. Když Paul Galvin viděl, jaké vysílačky používá americká armáda, dal na své riziko příkaz k vývoji lehké ruční vysílačky. Měla být kompatibilní s těmi dosavadními, které používali vojáci. Výsledkem byla ruční vysílačka o hmotnosti 141 gramů a s dosahem jedné míle. V roce 1941 (ještě před vstupem USA do války) si armáda několik kousků objednala na zkoušku. Vysílačky se jí zalíbily a rozhodla se jich objednat více. Nakonec mohl Paul Galvin konstatovat, že ještě před koncem války jeho továrna vyrobila více než 100 tisíc těchto ručních vysílaček.
Americká armáda později vypsala tendr na vysílačky pro tanky a džípy. Vysílací stanice SCR-300, se kterou Galvinové tendr v roce 1943 vyhráli, měla dosah 10 mil. Dala se nosit i na zádech. Používala frekvenční pásmo FM, jehož komerční využití tehdy ještě bylo v plenkách. Obsluha si mohla velmi pohodlně a hlavně velmi přesně ladit vysílací i přijímací frekvence. Galvinové v průběhu války, nyní už běžně vystupující pod obchodním jménem Motorola, tento základní typ modifikovali - zvýšili výkon a samozřejmě celou stanici miniaturizovali. Vyrobeno bylo dokonce několik stovek kusů vysílaček pro kavalerii.
Jestli před válkou byla Galvin Mfg. Corporation "jen" výrobcem rádiích a policejních vysílaček, tak po jejím skončení z ní rázem byl přední dodavatel elektroniky pro U. S. Army. A z této pozice vyrostl dnešní koncern Motorola do současných rozměrů společnosti, kterou ani několik miliard dolarů doslova spláchnutých do kanálu (Iridium) příliš nepoznamená. O dalším vývoji společností bratří Galvinů až do dnešních dnů si můžete přečíst v dalším článku.
