Test probíhal tedy v síti Paegas a to v okrajové lokalitě Prahy na síti 900 MHz. Pro GPRS přenosy jsme použili telefon Motorola P7389i, tedy GPRS telefon, jenž by měl být jako první dostupný. Zkoušeli jsme přenosy dat přes notebook, tedy přímé internetové spojení a přenos homogenních dat (v danném případě MP3 a DOC soubory) z naší firemní sítě, před tím jsme ještě prověřili vliv zpomalení díky internetu, které bylo zanedbatelné díky kvalitnímu peeringu. Nezkoušeli jsme vestavěný WAP.
První, co při GPRS příjemně potěší, je rychlost navazování spojení. Pokud opomineme mírně nezvyklé nastavování připojovacího software, kde se místo telefonního spojení nastavuje internetová adresa, je GPRS připojování lahůdka. Namísto 25-30 vteřin, které potřebuje jak EuroTel tak Paegas pro sestavení dial-up spojení do internetu při klasických datových přenosech, je GPRS na internetu během pěti vteřin.
Rychlost přenosu je u telefonu Motorola P7389i omezena na 13,4 kbps pro upstream, tedy upload dat z počítače směrem do internetu a na 26,8 kbps pro downstream, tedy pro download dat z internetu směrem do počítače. Je to proto, že P7389i používá spojení skrze jeden timeslot pro upload a dva timesloty pro download, tedy asymetrický přenos, který zvýhodňuje stahování dat, tedy například práci s poštou, nebo surfování pro internetu, naopak znevýhodňuje odesílání většího množství dat.
Samotný přenos GPRS dat velmi záležel na "náladě" sítě. Byly okamžiky, kdy se přenos plazil hůře, než klasický přenos 9,6 kbps. Po několika znovuspojeních se ale GPRS umoudřilo a rozeběhlo se jak splašené, zatímco jsem si synchronizoval poštu v Lotus Notes, bez závažného zpomalení jsem si natáhl titulní stránku Mobil serveru zhruba tak, jak jsem byl zvyklý z analogových modemů v době, když jsem doma neměl pevnou linku.
Dost ale subjektivity, zkusme pár čísel. Testovali jsme přenos na downloadu 1,2 MB souboru a výsledky jsou tyto (měřeno od navázání spojení, tedy ne od sestavování spojení), průměr na třech pokusech:
- GSM 9,6 kbps klasická data: 32 minut (odmyslíme jeden pokus, kdy se spojení rozpadlo)
- GPRS 26,8 kbps: 23 minut.
-
GPRS 26,8 kbps o 2 hodiny později: 11 minut
Navíc při samotné běžné práci s notebookem připojeným přes GPRS do internetu byly vidět značné rozdíly - byly chvíle, když GPRS vesele přenášelo množství dat, jindy se doslova plazilo. Proč? Inu, vždy záleží na aktuální zátěži sítě - kolik telefonujících je právě na vaší frekvenci. GPRS teoreticky umožňuje handover na jinou, byť méně výhodnou frekvenci, kde je více volných timeslotů, to ale závisí na konfiguraci sítě.
Navíc GPRS se vyznačuje jistou prodlevou mezi latentním stavem, kdy vlastně internet nebyl několik minut používán (proč se odpojovat, za čas neplatíme!) a kdy GPRS udržuje jen signalizační spojení a nechává síti GSM maximum kapacity, do stavu zatížitelného internetového spojení. Jak tuhle supervětu přeložit do češtiny: představte si, že si pět minut čtete WWW stránku a pak se rozhodnete, že si kliknete na link a spustíte si ten MPEG soubor s videem. V tom okamžiku je GPRS spojení pod náporem a právě přechod do okamžiku, kdy se stahuje soubor solidní rychlostí mu trvá několik jednotek, ale i desítek vteřin.
Vcelku řečeno vypadá GPRS na slušný pokrok - musíme počítat s tím, že z počátku každá technologie trochu zlobí a až se jí vychytají mouchy, asi se i dočkáme notebooků či PDA s vestavěným GSM modulem pro GPRS připojení, jak příjemné používání to bude. Ostatně, německá D2Privat si nepokrytě slibuje obrovský zájem o aktivaci GPRS na předplacených kartách koncem příštího roku, kdy by již měly být k dispozici i jednoúčelová či multifunkční zařízení nemající ovšem pranic společného s mobilním telefonem a používajícím GPRS pouze jako připojení do sítě.
Na ladění GPRS mají oba operátoři ještě nějakých třicet dní času - pak se uvidí, s čím se vytáhnou na světlo boží a jak jejich GPRS implementace pošlape. Pokud by vás zajímal podobný test u HSCSD technologie, můžeme jej nabídnout zde ze starších zásob: Nokia CardPhone2 a HSCSD (recenze).
