Mobilní sítě se ještě mají co učit. Paradoxně tvorem, od kterých by se mohla síť něco přiučit, je moucha. Právě mouchy v konfiguraci jednotlivých buněk by mohla odstranit technologie, díky níž by se celý systém do určité míry spravoval sám. Díky němu by se mohly omezit interference mezi jednotlivými základnovými stanicemi. Snížila by se také potřeba neustálého nového plánování - lidé by pouze dohlíželi.
Vzor v živočišné říši
Podle produktového manažera výzkumných laboratoří British Telecomu Marka Shackletona by si GSM síť mohla vzít příklad z mušky řádu vrtulovitých. Tento tvoreček si během svého vývoje vytváří na zádech exoskelet a senzorické štětinky. Jednotlivé buňky však nejsou přímo předurčeny k tomu, zda se z nich bude tvořit kostra nebo brva. Naopak, celý systém je založen na tom, že jakmile se některá buňka začne vyvíjet určitým směrem, předá informaci o tom svým sousedům, kteří se tedy specializují jiným směrem. Tím je zajištěno, že muška nezatvrdne v celistvé skořápce exoskeletu ani se nezhroutí jako nezpevněný hypersenzitivní balíček karet pokrytý množstvím smyslových štětinek.
“Příroda vyvinula způsoby, jak se vypořádat s měnícím se, nepředvídatelným prostředím,” uvedl Shackleton ve svém příspěvku na konferenci o autonomních počítačových systémech.
Buňky sítě se domluví
Na stejném principu by mohla fungovat také mobilní síť. Každá buňka využívá šest z možných 29 frekvencí. Když technici plánují síť, musí vzít v potaz vzdálenost základnových stanic a používat frekvence tak, aby se nerušily dvě blízké buňky, což by vedlo k nestabilitě hovorů uskutečněných v takové oblasti. Jak síť stále roste a mění se, plánovači musí stále znovu kontrolovat konfiguraci a promýšlet, jak s omezeným počtem frekvencí naložit.
Tuto práci by však mohla snadno zastat přímo sama síť. Stačí, aby každá buňka předala svým sousedkám seznam frekvencí, které sama používá, Ty si pak vyberou ze zbylých 23 možností a své nastavení opět odešlou dál. Tímto způsobem si sama GSM síť určí konfiguraci jednotlivých základnových stanic tak, aby se v blízkosti nevyskytovaly dvě buňky používající stejnou frekvenci. Tímto způsobem se do celého komplexu snadno začlení každá nová buňka, v případě nutnosti se řetězovým způsobem překonfiguruje přestavěný kus sítě sám.
Tento decentralizovaný model v Sheckletonových testech fungoval velmi dobře. “Jde o snadný způsob, jak omezit interference mezi buňkami sítě, a to s minimální námahou,” chlubí se manažer výzkumu.
Dohled je však nezbytný
Pochopitelně není možné naučit síť samosprávě a pak jí jen nechat běžet. Pečlivý dohled je nezbytný stejně jako dnes. Ovšem i v něm může inteligentní síť technikům pomoci. Každá buňka si totiž může udržovat přehled o tom, zda fungují její sousedky. Pokud některá základnová stanice zjistí, že některá z jejích nejbližších sousedek nereaguje na její dotaz, ohlásí tuto závadu kontrolnímu centru. Když se tímto způsobem chovají všechny buňky, je snadné sledovat rozsah potíží v síti, tedy počet nefunkčních stanic.
Mobilní síť ovšem není živý tvor
Shackleton zároveň varuje, že má-li být systém decentralizované konfigurace sítě funkční, musí být lidé ochotni částečně se vzdát kontroly nad sítí. "Musíme být schopní přenechat buňkám určitou část kontroly, tedy tu detailní, v jednotlivých sekcích sítě.” Poněkud znepokojivé je, že lidé z části ztratí přehled o tom, jakým způsobem a proč se síť nakonfigurovala právě tak, jak je. To bohužel přináší nepříjemný pocit nejistoty a ještě více to omezuje kontrolu.
Navíc je třeba přiznat, že oproti systému centrálně navrženému a konfigurovanému lidmi je ten “živelný” o něco méně dokonalý. Výkon je sice dostatečně stabilní, ale přeci jen o něco málo slabší, než v případě neinteligentní, napevno nastavené sítě. Steve White z výzkumného centra společnosti IBM však slibuje tento problém vyřešit. “U nás pracujeme na podobných projektech počítačových sítí a zdá se, že budeme schopni zlepšit výkon inteligentní mobilní sítě tak, aby byla stejně dobrá, jako ta vytvořená lidmi.” Technici a plánovači, bojte se o svá místa.
