Ovšem v osmdesátých letech minulého století nebyl vývoj mobilních sítí od úrovně sítě OLN příliš vzdálen. Bylo sice již možné telefonovat bez pomoci operátorky či spojovatelky, hovor byl duplexní (obě strany mohou mluvit najednou), ale to bylo vlastně všechno. Sítě měly zoufale nízkou kapacitu, omezené pokrytí, mobilní stanice byly velké, takže se daly používat pouze ve vozidle a měly značnou spotřebu energie. Leč přes vysokou cenu hovorů i mobilních stanic bylo zřejmé, že tyto sítě mají značný potenciál a že jsou bržděny nedokonalou technologií.
Již v šedesátých letech si toto uvědomili v Bellových laboratořích (Bell Labs) a začali pracovat na systému, jež by odstranil většinu nevýhod stávajících mobilních sítí. Právě tehdy vznikl systém cellulární sítě, tedy sítě, kdy je území rozkouskováno mezi mnoho malých buněk obsluhovaných základnovými stanicemi. Dostupné frekvence byly rozděleny mezi jednotlivé buňky tak, že bylo možno použít tutéž frekvenci vícekrát, pouze se muselo dodržovat pravidlo stanovující vzdálenost buněk používajících stejnou frekvenci.
Dnes tato myšlenka vypadá samozřejmě, ale tehdy šlo o průlomovou a také technicky náročnou záležitost. Do té doby totiž každá základnová stanice měla svoji přidělenou frekvenci a tu již v síti jiná stanice nepoužívala. Pokud jste vyjeli z dosahu jedné základnové stanice, hovor byl přerušen a museli jste znovu zavolat po připojení na jinou základnovou stanici. Mimo to, pokud přicházel hovor na takovou mobilní stanici, volající musel vědět, ke které základnové stanici je mobil přihlášen. V praxi tedy bylo nutné znát něco jako mobilní předvolbu – místo, kde se mobilní stanice nachází. Základnové stanice měly kapacitu jen několika hovorů, ale dosah až stovek kilometrů, takže k zásadnímu omezení mobility nutností znát polohu mobilní stanice nedocházelo, ovšem pro kapacitu sítě to bylo naprosto nedostatečné řešení.
Znovupoužití frekvencí díky buňkové (cellulární) architektuře byl tedy průlomový krok. Aby bylo možno tento krok učinit, museli tvůrci vyřešit ještě dva problémy. Bylo potřeba vymyslet automatický mechanismus určování polohy mobilní stanice v mobilní síti, aby do ní mohly být směřovány hovory. Druhým problémem bylo předání hovoru při přejezdu z jedné buňky do druhé – díky nové architektuře měly buňky velikost spíše desítek než stovek kilometrů a tedy pravděpodobnost, že uživatel za hovoru vyjede z oblasti obsluhované jednou buňkou do oblasti pokryté jinou, byla podstatně vyšší než dříve.
Oba zmíněné problémy ale šlo technologií šedesátých let těžko řešit. Mechanismy samotné byly známé, ale problém byl s úrovní řídicích jednotek. Až po roce 1970 se dostaly na trh mikroprocesory schopné běžného nasazení na takové úlohy. Proto se vývoj nové mobilní sítě u Bell Labs protáhl přes celá sedmdesátá léta a až v roce 1983 byla k dispozici první mobilní síť založená na novém standardu AMPS (Advanced Mobile Phone System, pásmo 800 MHz, analogový přenos).
K opoždění startu AMPS sítě nepřispěla jen nedostatečná úroveň mikroelektroniky, ale také rozhodnutí o rozdělení frekvencí pro tuto síť. Zatímco vývojáři Bell Labs předpokládali udělení celoplošných licencí, Úřad FCC, americký regulátor, se rozhodl udělit po dvou licencích v celkem 150 geografických oblastech. Protože však tvůrci s tímto krokem nepočítali, neobsahovala síť AMPS definici roamingu, tedy možnosti fungování telefonu v síti jiného než domovského operátora.
Šlo samozřejmě o významný handicap a toto rozhodnutí dalekosáhle ovlivnilo vývoj telekomunikací na americkém kontinentu na příštích dvacet let. Možnost roamingu sice později do systému přibyla spolu se specifikací signalizace IS-41 v rámci sítě, ale rozdělení amerického mobilního trhu do mnoha maličkých kousíčků (navíc dlouho vzájemně neprovázatelných roamingem) komplikovalo vznik silných operátorů, kteří by mohli pobízet zákazníky k vyšší konzumaci služeb a investovat do dalšího vývoje a drahé technologie.
Zatímco v USA se mobilní síť AMPS opozdila, v Evropě se první mobilní cellulární sítí stala síť švédského operátora Televerket (dnešní Telia) a to již v roce 1981. Tato síť je také často pokládána za první cellulární síť a první síť založenou na skandinávském standardu NMT (Nordic Mobile Telephone), což ovšem není pravda.
Pokračování článku vyjde v pondělí 31.prosince a mimo jiné se v něm dozvíte, že ani NMT nemělo na růžích ustláno, a také to, co nakonec vedlo ke vzniku standardu GSM. O dnešní mobily mají totiž politici větší zásluhu, než jsme si kdy mysleli.
