Historické pozadí GSM 4 - Československo chce být mobilní s AMR

  • 40
Také Československo mělo svoji vlastní mobilní síť. Jmenovala se AMR a vyvinula ji pardubická Tesla. Jak tato síť fungovala a komu sloužila? Byla opravdu původně jen pro papaláše?
V naší historii mobilních sítí si dáme malou přestávku od mezinárodního dění. Správně jste nás totiž upozorňovali, že v přehledu událostí z historie mobilních sítí jsme vůbec nepostihovali vývoj na domácí scéně, tedy v Československé socialistické republice.

Původně jsme zamýšleli domácí situaci shrnout v závěrečném článku, ale protože dotazy na systém AMR se množí a my upadáme v podezření, že o něm nevíme, pojmeme přeci jenom situaci chronologicky a nyní vřadíme povídání o československých mobilních projektech.

Československo se na rozvoji mobilních sítí nijak neúčastnilo, izolace způsobená železnou oponou a politikou Ruska vůči nesocialistickým zemím byla jasným oddělením socialistických zemí od problematiky západních mobilních sítí.

AMR - automatizovaný městský radiotelefon

Na první české mobilní síti nazvané AMR (Automatizovaný městský radiotelefon, někdy se také používala zkratka AMRAD) se ovšem započlo pracovat zhruba stejně jako ve většině západovevropských zemí a jako v první zemi socialistického bloku. Práce na projektu započla v polovině sedmdesátých let v Tesle Pardubice, tehdy špičkovém radiokomunikačním pracovišti, vyrábějícím radary a radiostanice. Základem pro vývoj byl tehdy populární radiokomunikační systém Tesla Selectic, založený na tom, že stanice poslouchala na nosné svoji takzvanou selektivní volbu, jíž rozpoznala příchozí hovor. Tento mechanismus selektivní volby byl přejat i do první české mobilní sítě.

Mnohem později k této síti vzniklo množství legend a nánosů polopravd, skrze které se poněkud zamlžila pravá podstata této sítě. Je třeba si tedy uvědomit výchozí faktory. Především v ČSSR v době tuhé normalizace bylo naprosto nemyslitelné, aby normální občan mohl používat jakoukoliv radiostanici, natož takovou, kterou by mohl mobilně telefonovat. Radioamatéři pamětníci jistě vzpomenou na to, kterak se tehdejší podmínky lišily od dnešních.

Mobilní síť AMR byla od prvopočátku vyvíjena striktně pro účely správy pošt a telekomunikací, tedy pro vnitroresortní účely, zejména pro servisní práce na síti a vnitřní komunikaci mezi pracovníky na cestách. Na tomto předpokladu určení mobilní sítě bylo založeno i celé řešení, jež mělo pro skutečný „komerční“ provoz, o nějž se tato mobilní síť o dvacet let později pokoušela, mnoho omezení. Později se říkalo, že jejím hlavním určením bylo „obsluhovat papaláše“ – to ale nebyla pravda, na toto určení nenabízela dostatek komfortu a opravdu s ním původně nepočítala.

Především AMR nepočítalo s tím, že účastník by měl být volitelný automaticky, bez ohledu na to, v které oblasti se nachází. Protože se počítalo s použitím pro zaměstnance SPT pohybující se vždy v rámci UTO, bylo třeba pro volání do sítě AMR zvolit předvolbu UTO, v jejímž dosahu se mobilní stanice AMR nacházela. Díky absenci lokalizace účastníka byl vývoj systému AMR podstatně rychlejší a systém mohl být také významně rychleji implementován, jak si ukážeme později.

Dalším omezením AMR bylo rozhodnutí o tom, že bude pracovat s čtyřčíselným očíslovacím prostorem, tedy že v síti AMR může být maximálně 10 000 klientů.

Neočekávalo se použití žádné jiné služby než služby příchozího a odchozího hovoru. Žádná jiná služba také nikdy nebyla poskytována. Už od počátku se také neuvažovalo o tom, že by systém měl poskytovat zahraniční telefonní spojení – zaměstnanci resortu jej nepotřebovali.

Další specialitou byla absence podpory účtování. I díky tomu byl celý systém velmi jednoduchý a rychle implementovatelný. Jak jistě chápete, pro komerční provoz to mohlo být značnou překážkou, s níž si ale provozovatel věděl rady.

Ačkoliv mluvíme o jedné síti AMR, v době největší slávy existovaly dokonce tři v podstatě samostatné sítě AMR – experimentální, pracující na frekvenčním pásmu 162/167 MHz, celorepubliková (161/165 MHz) a oblastní (152/157 MHz). Jak vidíte, tyto sítě na sobě byly nezávislé i frekvenčně a pokud jste chtěli mobilní stanici přepnout do jiné sítě, dělo se tak posunutím přepínače ladiče kanálů pomocí šroubováku.

S provozem experimentální sítě se začalo v roce 1978, v roce 1983 byla spuštěna celorepubliková síť AMR a v roce 1987 byly zprovozněny oblastí sítě. O rok později byl ukončen provoz experimentální sítě.

Technologické řešení AMR

Jak již bylo řečeno, celý systém pracoval na bázi selektivní volby a jednotlivé mobilní terminály byly v podstatě radiostanice vybavené přijímačem selektivní volby a klávesnicí.

Koncepce mobilní stanice vycházela z radiostanice VR21/22 v duplexním provozu s odstupem 4.5MHz s úzkopásmovou FM fodulací F3E šířka kanálu 12.5kHz. U terminálu se nepoužíval duplexer, ale 2 oddělené antény. Při přihlášení do systému automat ohlásil UTO a poté spojil oznamovací tón. Hovor byl limitován časově a po časovém úseku byl přerušen. Bylo to proto, že neexistovala zpětná komunikace s terminálem a v případě ztráty spojení by základnová stanice nevěděla, že terminál není v dosahu (doplnil Filip).

Vzhledem k tomu, že v socialistickém československu bylo takřka nemyslitelné, že by někdo nepovolaný odposlouchával rádiový provoz, nebyl provoz a AMR nijak šifrován a probíhal zcela na analogové bázi. Radiostanicí na vhodném frekvenčním pásmu byl tedy AMR odposlouchávatelný stejně jako dnes NMT systém Eurotelu.

Zvláštností byla také absence jakékoliv autentizace účastníka v systému. I to souviselo s poměry v tehdejší ČSSR – bylo prostě nemyslitelné, že by někdo nepovolaný vlastnil radiostanici a byl schopen z ní vysílat selektivní volbu. Autentizace účasti v síti přibyla až v roce 1993, tedy v okamžiku, kdy uvolnění politického klimatu v zemi a zpřístupnění radiostanici umožnilo zneužívání AMR k telefonování.

Systém AMR pracoval s dvanácti kanály, rozděleními do trojice takzvaných stvolů po čtyřech kanálech. Radiostanice prohledávala kanály pouze v rozsahu zvoleného stvolu a obsluha mobilní stanice musela stvoly přepínat přepínačem, pokud se dostala do oblasti pokryté jinými kanály, tedy jinými stvoly.

Základnová stanice AMR měla efektivní dosah cca 15-25 km dle charakteru terénu a v době největšího pokrytí fungovalo 63 základnových stanic. Základnová stanice se připojovala dvoudrátovým vedením k přenašečům na automatizované telefonní ústředně.

Už z principu sítě AMR vyplývá, že jednotlivé rádiové stanice mohly komunikovat i přímo mezi sebou, pokud znaly svoji čtyřmístnou selektivní volbu a stvol, na kterém komunikovaly.

Komerční využití

Až do roku 1989 se AMR využívalo pouze pro socialistické organizace a účely správy pošt a telekomunikací. Spolu s boomem požadavků o telefonní linku po roce 1989 se také zvýšila atraktivnost AMR a postupně bylo nabídnuto i do komerčního provozu. Samozřejmě s množstvím kompromisů, jež musely zaretušovat skutečnost, že AMR nebylo nikdy jako komerčně použitelná síť zamýšleno.

Komerční provoz neměl ale na růžích ustláno. Především se ukázalo, že provoz systému stojí v právním vakuu, už proto, že licenci na provoz mobilní sítě získala v roce 1991 společnost Eurotel. Systém AMR byl tedy provozován z části na „klubové bázi“ – byl k dispozici členům uzavřeného klubu za paušální poplatek 1000 Kč měsíčně. Členem klubu se ale mohl stát kdokoliv, kdo se zavázal tento paušální poplatek platit. Provozovatel se tak zbavil nemilého problému, jak si nechat platit za provoz systému, který nemá možnost účtování hovorů. Zvláště bylo nutno si pronajmout radiostanici, existovala jak vozidlová, tak základnová stanice, ruční stanice nebyla nikdy vyvinuta.

Provoz systému AMR byl definitivně ukončen v roce 1999, když se dva roky předtím vrátil ke svému původnímu použití v rámci telekomunikací.

Systém AMR tak napsal významnou část české kapitoly mobilních sítí a dozvuky jeho slávy existují v podstatě dodnes. Není se čemu divit, že většina českých firem zabývajících se radiostanicemi, má své kořeny ve východních Čechách, zejména pak v Pardubicích, z této oblasti také dodnes přicházejí mnohé ambiciózní plány, ať již jsou to služby profesionálních radiových sítí, nebo například rádiové zabezpečení vozidel a majetku. Jenže to už je zase jiná kapitola…

PS: Bohužel nám chybí fotografie AMR zařízení – pokud byste je snad měli k dispozici, dejte nám prosím vědět. Také budeme vděčni za kopie smluv, faktur a cokoliv, co nám pomůže historii tohoto bezesporu zajímavého systému zmapovat.