Když jsem minulý týden na konci recenze telefonu Ericsson T39 použil výraz GSM telefon třetí generace, dostal jsem několik emailů s dotazy, co jsem tím myslel. Jeden z tazatelů si moji informaci dokonce spojil s UMTS a psal mi, zda opravdu půjde T39 využít i v UMTS sítích. A protože bych rád předešel případným nedorozuměním, dovolím si věnovat toto svoje okénko své vlastní a proprietární teorii o generacích GSM telefonů.
Proč je to takříkajíc proprietární teorie?
Protože žádné takové oficiální dělení neexistuje, toto dělení nemá za sebou žádný technologický základ postavený na podstatě GSM. Je to spíše dělení technicko-obchodní. V praxi se zatím běžně dělení na generace telefonů nepoužívá, spíše se setkáte s dělením mobilních sítí na druhou (například GSM), druhou a půltou (GSM + rychlá data) či třetí generaci (UMTS).
Toto dělení ale není náhodné ani samoúčelné – v praxi se příliš často setkáváme s požadavkem na rozškatulkování a zatřídění jednotlivých výrobků, tedy i mobilních telefonů. Jak jinak vysvětlit, že mezi mobilním telefonem Ericsson GH388 a Ericsson T39 je jistý rozdíl, byť z obou lze telefonovat ve stejné mobilní síti? Nejkratší argumentem je sdělení, že mezi těmito telefony stojí dvě generace…
GSM telefony nulté a první generace
První mobilní telefony vyvinuté pro síť GSM byly rychlé předělávky telefonů jiných systémů. Tomu odpovídaly funkce, výdrž, rozměry a váha. Telefony jako Ericsson GH174 lze řadit do jakési pomyslné nulté generace. To jsou telefony, u nichž se v prvé řadě hledělo na to, aby případní klienti mobilní sítě měli z čeho telefonovat.
Velmi záhy se však ukázalo, že uživatelům nevzhledné telefony nestačí, že za své desetitisíce chtějí mít zajímavě řešené telefony, malé mobilní klenoty. Takové poptávce, která mimochodem s jistými obměnami trvá dodnes, vyšly vstříc telefony první generace, jako jsou Siemens S4, Sony CMD-X1000, Nokia 2110 nebo 8110 či Ericsson GF388 – ale také Sony Z1, Philips Fizz a Diga a další. U těchto telefonů ale byla velmi podobná sestava funkcí jako u jejich předchůdců z nulté generace, většinou je ale halí slušivější kabátky.
GSM telefony druhé generace
Přerod do druhé generace přišel náhle a většina výrobců na něj naprosto nebyla připravena. Zavinila to firma Nokia, když v roce 1997 představila bez diskuse nejlepší mobilní telefon té doby. Nejen, že byl vybaven vlastní pamětí na čísla i SMS, ale hlavně měl hry, kalendář, program pro synchronizaci kalendáře i kontaktů, infraport pro výměnu vizitek a hraní her. Byl to společník na cesty, ne pouhý mobilní telefon pro volání odněkud někam. Když jste se nudili, mohli jste si hrát. Když jste jednali, mohli jste si zaznamenat termín schůzky nebo na kalkulačce rychle spočítat marži. Když jste chtěli, mohli jste přenášet data přes pouhý kabel nebo dokonce i bez něj přes infraport.
Ačkoliv můžeme mít o dnešním náskoku Nokia telefonů před konkurencí jakékoliv pochyby, jedno je bez diskuse – mobilní trh před Nokia 6110 je zcela jiný, než byl před objevením tohoto telefonu a mnoho uživatelů u každého nového Nokia telefonu dodnes čeká, zda bude stejnou bombou jako legendární 6110. Až 6110 udělala z firmy Nokia leadera trhu. Ostatně, který jiný mobilní telefon se beze změny prodává od roku 1997 ještě po dnešní časy? Nokia 6110/6150 je stále na trhu k mání jako nový telefon, ne jenom v bazarech.
Druhá generace telefonů přetváří mobilní telefony ve všestranného společníka a u mnoha analytiků dokonce zasévá pochybnosti, zda organizery a mobilní telefony v blízké budoucnosti nesplynou v jedno. Rychlý ústup klasických jednoduchých organizerů z trhů a váhavý nástup PDA by tomuto názoru nahrával…
]
Na úspěch Nokia 6110 navázala plynně 6150, kterou sama Nokia propagovala jen jako dualband rozšíření modelu 6110. Fenomenální úspěch zaznamenala tatáž koncepce u modelu 5110 a i nejtvrdohlavějším výrobcům (snad s výjimkou firmy Ericsson a Motorola) došlo, že toto je ta pravá cesta. S druhou generací je také spojován technologický přechod na dualband telefony – ne všude (právě 6110 například) to je ale pravidlem.
Siemens S25 i C25 kontrovaly tomuto trendu velmi zdařile, méně se zadařilo Alcatelu s celou jeho řadou One Touch, Motorola dále trvala na svém americkém stylu tvorby mobilních telefonů, což jí přineslo trvalý ústup z pozic na trhu GSM telefonů a stejný osud potkal Ericsson. Naopak nahoru se vyšvihly firmy jako Sony a Panasonic, který chytily příznivý vítr a s modely Panasonic řady GD a Sony CMD-Z5, J5 a dalších se pokoušejí dostat do volných tržních spár.
Jenže Nokia ze svého triumfu vytěžila maximum – její podíl na trhu poskočil o téměř třicet procent během čtyř let. To opravdu mnoho prostoru pro konkurenci nedává.
Třetí generace GSM telefonů
Na třetí generaci GSM telefonů byl pro někoho kupodivu nejlépe připraven Ericsson. Ericsson již dlouhou dobu stál u zrodu mnoha zajímavých 
technologií, na rozdíl od Nokie ale věřil tomu, že neprodává uživatelské balení, ale technická preciznost. Ze svého omylu procitá dnes, kdy jeho podíl na trhu GSM telefonů padá do jednociferného čísla a kdy už je neoddiskutovatelné, že většina uživatelů nechce svůj telefon ladit ve všech detailech a spokojí se s rozumně přednastaveným, ale mnoha doplňky vybaveným telefonem.
Třetí generace telefonů přináší další tlak na propojení telefonu s nemobilním prostředím. Nutností pro třetí generaci je GPRS a HSCSD pro přenos rychlejších dat a WAPu, dále je ideální co nejširší spektrum rozhraní pro připojení k jiným zařízením: bluetooth, SyncML. Třetí generace telefonů je schopna si přes bluetooth popovídat s každým zařízením. Dnes většina takových zařízení ještě neexistuje, takže po dlouhé době nabídka v mobilních telefonech předhání nabídku světa počítačů a spotřební elektroniky. Právě rychlými daty a propojitelností s vnějším světem na bázi protokolů i technických rozhraní se GSM telefony třetí generace budou lišit od svých předchůdců. Prvními takovými telefony jsou Ericsson T39 a R520 a ačkoliv se budou se mnou mnozí hádat o tom, že GPRS mají i telefony Motorola, Motorola zatím do boje nevyslala bojovníky vybavené rozhraním bluetooth pro styk se světem, natož s podpůrnými protokoly, jako je POP3 a SMTP pro práci s poštou nebo SyncML.
Dnes je velmi obtížné definovat, podle čeho budeme bezpečně poznávat telefony třetí generace – takové pravidlo se snadno určí až tato generace bude historií, těžko se ale stanovuje v době, kdy je to živý problém. Já osobně jako hlavní ukazatele vidím GPRS jakožto přímého odpůrce UMTS a také bluetooth rozhraní, univerzální bezdrátové spojení se světem - tím se telefon stává univerzálním společníkem schopným většiny požadovaných akcí kdykoliv a kdekoliv - a to včetně spojení s ostatními technologickými zařízeními.
A jaká bude čtvrtá generace mobilních telefonů?
Vznikne ještě vůbec? Nebo už ji pohltí UMTS?
Co by podle vás čtvrtá generace mobilních telefonů GSM mohla mít? Pro koho bude určena a jak daleko zajde? Co by se ještě k mobilním telefonům dalo přidat tak, aby hlavní požadavek – mobilita – zůstal zachován? Budou to programovatelné funkce? Upgradovatelný hardware telefonu? Nebo vývoj GSM telefonů už nikam dále za třetí generaci nepovede?
Co si o tom myslíte vy? Pište do diskusního fóra...
