S mobilem pro zdraví
Byl jsem navštívit sestru, která byla vedoucí na dětském táboře (20 km od Opavy) a měli tam dívčinu, která si už nějakou dobu stěžovala na bolest kolena. Ten večer nebo vlastně už ráno se jí přitížilo, měla zimnici a nebylo ji dobře. Rozhodli jsme se, že ji zavezeme do Opavy do nemocnice, abychom zjistili, co jí je. Po příjezdu nás přijali a já čekal s kamarádem venku. Mezitím přijela sanitka s doktorem a potlučeným párem, který prý měl automobilovou nehodu, a šli odebrat krev. Sestra s dívčinou vyšla a jeli jsme do další nemocnice na vyšetření. Na zpáteční cestě autem jsem zapomněl zapnout světla, ale policejní hlídka stojící vedle mě upozornila.Vydali jsme se na cestu zpět, byly tak 2 hodiny ráno, na cestě nikdo a všude tma. Najednou jsem uviděl nějaké lidi, co se mi snaží skočit pod kola, a pak jsme to všichni uviděli. Na cestě leželi dva lidé, motorka a všude byl cítit benzín. Kamarád vyskočil a běžel se podívat, co se stalo, přiběhl zpět a chtěl svůj mobil, že zavolá pomoc. A ejhle - signál nikde (aspoň na jeho telefonu - a to má dva), podívám se na svůj N6210 a měl jsem jednu čárku.
Snažil jsem se být klidný a vytočit to kouzelné číslo 158, mezitím co kamarád a sestra pomáhali chodci ležícímu na zemi. Signál zabral, ozval se tón a potom hlas policisty. Vyhrkl jsem, stala se nehoda - chodec - motorka, mezi Uhlířovem a Štáblovicemi a on k mému překvapení, že který okres a já Opava a on, že mě přepojí. Další 3 sekundy a pak další hlas, ale to mně přestal poslouchat signál, no aspoň na chviličku. Řekl jsem to samé jako tomu prvnímu, že jsou dva zranění. Zapsal si mé jméno a konec. 5 - 10 minut bylo světlo jen z mého auta, a pak přijela sanita, druhá sanita a konečně policie. Podnapilý chodec ležel na vozovce a kluci jedoucí na motorce ho ani nemohli vidět a přejeli ho. Všichni přežili. Zajímavé na tom bylo to, že ta sanita byla ta, co jsme ji viděli v nemocnici, a posádka se na nás smála a policisté taktéž ti, co mi řekli, abych si zapnul světla.
Bylo to podruhé v životě, co jsem použil 158 z mobilu a děkoval jsem za
mobilní komunikace. Jen to přepojení mě překvapilo, operátoři říkají, že spojení
bude k nejbližšímu bodu, a já se dovolal snad do Prahy nebo Ostravy, co já
vím.
Josef Zajíc
Tísňové volání se spojuje na regionální centrály, které hovory směrují dále, případně rovnou zařizují vše potřebné. Pozn. red.
Proklaté zvonění
Tento příběh se odehrával v době, kdy nebylo ještě zvykem a národní hrdostí vlastnit mobilní telefon. Byl jsem tehdy zaměstnancem zahraniční firmy a vzhledem k mým aktivitám bylo nutností, aby mi byl jeden telefon přiřazen. I stalo se a já rázem patřil mezi snoby, kteří se "vytahují" svým mobilním telefonem na těch nejnepříhodnějších místech - ve vlaku, v tramvaji, autobuse, u lékaře apod. Pro ty mladší z Vás musím poznamenat, že mobilní telefony té doby neměly kolibří rozměry dnešních přístrojů ani jejich váhu ,a proto když jsem svého "stříbrného sršně", jak jsem mu láskyplně říkal, vytáhl, byl to jistě impozantní pohled.Teď však k samotnému příběhu. Byl jsem na služební cestě na veletrhu v Brně, myslím že to byla SALIMA, ale už si tak přesně nevzpomínám. Tam jsem jednal s jedním z potenciálních zákazníků o možné spolupráci a najednou někde začal tlumeně zvonit telefon. Zprvu jsme se nedali rušit, ale když zvonění neustávalo a intenzita se zvyšovala, začali jsme oba nadávat na ty hlupáky, co ani neumějí zvednout telefon.
Když ani to nepomohlo, začali jsme pátrat, kde to vlastně zvoní, proběhli jsme zázemí stánku a nic, blízké okolí a zase nic. Až po nějaké době napadlo mého obchodního partnera se zeptat, jestli náhodou nezvoní telefon mně. "To bych přeci poznal, ne", odvětil jsem s přehledem, otevřel svůj kufřík a zevnitř se ozval tón, který mi snad chtěl urvat uši. Telefon jsem vypnul, partnerovi se omluvil a od té doby už vím, co patří k mobilní etice.
Tak jsem se naučil, již v mobilních dobách kamenných, že mobilní telefon se dá vypnout nebo alespoň se mu vypne zvonění, aby nerušil mne ani ostatní na místech či při příležitostech, kdy by prostě rušit neměl.
Michael
Letní příběh s mobilem
(před 3 týdny a dvěma dny - pozn. přepisovatele)Erik: Alko,kdy vyrazis?
Alka: V osm,pristoupis v Brne.Tesimse!J
E: Ja taky,jaxvinja.
(před 3 týdny)
A: Jsem v Brne,za chvili u Tebe!
E: No rychle,nemohu se dockat!
(před 2 týdny a šesti dny)
E: Ali, uz jsem v obchode.Mam koupit vino? (zapomnel jsem,
co bylo na listku, hlava dubova).
A: Jasne, kup ho moc moc moc!
(před 2 týdny a čtyřmi dny)
E: Vikend byl krasny, jsem ve vlaku a vzpominam na (.)(.) a
tak. Pritom tu sedi hrozni typci, ale jsi tu porad se mnou a tak
je mi lip.
A: Jeste boli hlava, ale i cele telo. Myslim na tebe celeho,
nejen na --: a je mi taky
nadherne, divochu!
(před 2 týdny a dvěma dny)
E: Jsi uzasna! Vsude!
A: Hmmmmm
(před 2 týdny)
E: Co je s Tebou, moc na Tebe myslim!
A: Je mi nejak blbe, porad.Taky na Tebe vzpominam,
slunicko moje
(před 1 týdnem a šesti dny)
E: Kdy se uvidime, Ali?
E: No tak, dostala jsi me sms?
A: Tve sms jsem dostala, ovsem nedostala jsem TO!
A: Halo,slysis me? Psal jsi, ze se Ti styska!
(před týdnem)
A: Mne se moc styska, kde jsi??
Nápad dobrý. O věrohodnosti údajného přepisu máme své pochybnosti.Pozn.red.
Bylo, nebylo.....
V pěti jsme sbalili spacáky, stany a vůbec potřeby pro vysokohorskou turistiku, koupili lístky do umolousaného vlaku, který nás přes noc dovezl do blíže nespecifikované oblasti Vysokých Tater. Týdenní výlet a bivak v tichu hor. Bylo jaro, nádhera, nahoře ještě sníh, z hřebenů pohled jako na moře, protože mraky byly nizoučko. Svého miláčka Alcatela samozřejmě s sebou. Ve čtvrtek jsme se rozdělili, jen s dohodnutým srazem kdesi dole pod těmi mraky.
Šli jsme dva, horko a zima, únava, náročné výstupy a sestupy, jeden špatný
krok a ... zlomená noha v kotníku. Ne moje. Hned jsem si vzpomněl na telefon,
pomoc tu může být rychle, sám kamaráda dolů nedostanu. A sakra. Nedobil jsem
baterku. Nadávám si, ale nic to nepomůže. Prohledávám batoh, celý ho
vysýpám a hledám, protože mám nadějnou myšlenku, že jsem si koupil i
náhradní tužkový baterky do walkmana, který mě uspává ve vlacích. Potřebuju
tři. Jsou na světe, teď ještě, aby byly funkční. Rozebírám telefon, vkládám
baterky, mobil jede. Není signál. Balím kamaráda do všeho, co máme s sebou,
dva spacáky mu musí stačit. Scházím dolu po ostrých kamenech, občas kloužu
po sněhu a neustále hlídám ukazatel signálu na displeji. Po dvou
kilometrech naskočil. Je to zvláštní, ale signál tam byl. Pak už jen jeden
hovor, vrtulník a oddechnutí, že jsme ze svízelné situace vyvázli.
Ačkoli dnes už mám jiný mobil, můj starý dobrý Alcatel je v šuplíku pod
počítačem a vyráží se mnou na všechny cesty a nikdy nezapomínám na náhradní
baterie.
Pavel
Zbývající čtenářské příběhy zveřejníme ve čtvrtek.
