Česká vláda chce letos dokončit privatizaci dvou významných telekomunikačních firem. První na řadě jsou České radiokomunikace (ČRa) a následovat má Český Telecom (ČT). Privatizace obou společností se očekává již dlouhé roky. Až dosud však každá vláda našla dostatek důvodů, proč je výhodné prodej té které firmy odložit. Rokem R se posléze stal letošní rok. S příjmy z prodeje obou společností samozřejmě vláda počítá v rozpočtu České republiky.
Již v roce 2000 však telekomunikační trh postihovala jedna špatná zpráva za druhou. Finančně náročné dražby licencí na provoz UMTS ve Velké Británii a v Německu, pokles důvěry v telekomunikační sektor, prodeje významných majetkových podílů významnými společnostmi. Zároveň začali producenti mobilních telefonů korigovat odhady prodeje, veřejným tajemstvím začalo být zpoždění dodávek technologie UMTS.
Přesto Česká republika přikročila k prodeji ČRa a ČT. První špatná zpráva na sebe nedala dlouho čekat. Strategický partner Českého Telecomu, konsorcium TelSource, v němž hraje nejvýznamnější roli nizozemský telekom KPN, oznámilo, že nemá zájem na odkoupení státního podílu v ČT (51%). Dokonce chce prodat i svůj akciový podíl. Těsně poté následovaly informace o faktickém nezájmu investorů o České radiokomunikace. Nabídku podaly dvě společnosti (dánský TeleDanmark a investiční fond Eastern Europe Telecoms Ventures), ovšem za úvahu stojí pouze nabídka TeleDanmark. Česká vláda si představuje, že ČRa prodá za přibližně 12 miliard korun, Dánové však nabízejí jen devět miliard.
Přestože oficiální zdroje jsou na informace velmi skoupé (na zprávy o prodeji ČRa platí informační embargo), můžeme konstatovat, že nejlepší doba na prodej našich telekomunikačních klenotů byla zhruba před rokem a půl. Jen podle burzovních ukazatelů (Nasdaq) by tehdy byl výnos z prodeje o cca 40 – 50% vyšší, než je reálné očekávat nyní.
Optimismem nehýří ani finanční analytici. Jan Slabý z Wood & Company nastalou situaci komentoval takto:
„Otálení českých vlád s privatizací nejvýznamnějších firem je známou věcí. Pozdější prodej se pochopitelně odrazí v cenách nabídnutých za většinové podíly v jednotlivých polostátních společnostech.
Vláda prodává ve spěchu, protože potřebuje peníze co nejdříve. Toho jsou si případní zájemci dobře vědomi. Přítomnost na českém trhu není navíc pro většinu firem klíčová. Například polský trh se 40 miliony obyvatel nabízí lepší růstové podmínky ve středoevropském regionu.
Dalším omezujícím faktorem je to, že zájemci by měli přijít z řad telekomunikačních firem s panevropskou strategií, aby dosáhli synergických efektů vyplývajících z celoregionálního pokrytí. A takových není mnoho – Deutsche Telekom, France Telecom, popřípadě Vodafone.
Momentální ocenění telekomunikačních titulů na světových trzích navíc nepřeje ani akciím Českých radiokomunikací, ani Českého Telecomu. Vyhlídky na změnu jsou ovšem v nedohlednu, za čímž stojí zejména vysoké ceny zaplacené za UMTS licence společně s nejistými výnosy z této technologie.“
Podle Slabého je potřeba brát v úvahu také vyčerpání velkých investorů v soubojích o licence na provozování UMTS, které jim komplikuje přístup k dalším finančním prostředkům.
Nezávislý telekomunikační analytik Michal Požár současnou situaci charakterizuje slovy: „naše vlády vybíraly, až přebraly“. Podle něj „Promeškání toho správného okamžiku má za následek nejen nižší cenu, kterou česká vláda utrží následkem pádu cen telekomunikačních akcií na světových burzách, ale i kvůli zúženému okruhu zájemců -- ještě před dvěma roky bylo
nemyslitelné, že by KPN neměl zájem o navýšení svého podílu na majoritu a k
tomu se očekával velký souboj s giganty typu Deutsche Telekom. Ten však ve
světle astronomických částek zaplacených za licence UMTS dal najevo, že
se o Český Telecom již nehodlá ucházet a jeho krok následovalo několik
dalších žhavých zájemců. Okruh vážných uchazečů se tak nejen zúžil, ale zahrnul i
firmy menšího kalibru, než tomu bylo před rokem či dvěma.“
Požár nepovažuje za výhru ani případný zájem France Telécomu. Přestože jde o významnou a silnou společnost, nepatří totiž dlouhodobě k progresivním hráčům na liberalizovaném telekomunikačním trhu.
Je patrné, že výhodný prodej našich telekomunikačních gigantů nebude jednoduchou záležitostí. Nejvhodnější doba je pryč, na novou příležitost bychom museli čekat. Nikdo však neví, jak dlouho. Jak se naše vláda zachová?
